Nemělo by být těžké mluvit o sobě. Zvlášť pro člověka, který svět přežívá nimráním se ve svém mozkomoru. Uplynul týden od posledního internetování. Od otevření počítače. Obvykle pořád běží. Protože musí. Někdy to ale nejde. Dopřála jsem svým očím klid. Nemusela jsem. Měla jsem proud i připojení k internetu. Ale taky jsem měla nechuť se na něj jen podívat. Zůstal sedm dní zabalený a schovaný v jedné ze stěhovacích tašek nebo krabic. A teď mi připadá tak jiný. Velký. Zvláštní. Alespoň je vidět, nakolik je čas relativní pojem.
Pustila jsem si sklíčenou hudbu a uvařila čaj od kamaráda. Čaj na chytrost. A snažím se vyhrabat se z té hromady věcí dovezených z Prahy. A hlavně si urovnat myšlenky vypisováním. Bude tam asi trochu rovnítko. Není to jen zmatek. Je to bordel. A je jedno, jestli ve věcech v pokoji nebo v hlavě. Je to neudržitelný stav, který dříve nebo později někdo musí napravit. A ten někdo bych asi měla být já, že?
Byla to spíš školní deprese. Ale nic není jen tak, že?
Nepsala jsem, protože jsem udělala hodně chyb. Ale protože čas je relativní, i chyby jsou takové časem se i hloubka smutku mění. Endorfiny pracují. Chtěla bych vám o tom všm vyprávět. Jen nevím, nakolik jsem schopná dodržet pořadí.
Největší odvaha je omluvit se, když vaše vina je tak očividná a odpuštění si vlastně vůbec nezaslouží.
Smutné.
Smutné.







Jsem mladá a chci se seznámit, klikni na můj webík abys zjistil víc!