Srpen 2013

One run closer to being hopeless as fuck.

20. srpna 2013 v 23:20 | D^ |  letní pletky se životem I.
Na svym Chromu mám až hystericky organizované záložky. Celý sloupec složek se super odkazy. Vše ve jménu hesla Třídíme!. Při návratu na blogočtení jsem nedopatření zavadila o složku škola. A chtělo se mi zvracet. Protože to mému vnitřnímu já (nebo co to proboha je) přišlo příhodné, udělala jsem to nevábné gesto, které vyjadřuje přesně tento pocit. Bléé. No samozřejmě jen tak obrazně, dokud jsem si neuvědomila, že od toho pravého nejsem vůbec daleko. Uskočila jsem rychle přes složku architektura, což mi ještě trochu přihoršilo. Musím se o to nechutenství okamžitě podělit.

Popravdě tady mi také není úplně nejlíp. Protože jestli jsem tady proto, abych psala "a jak to bylo dál...", tak bych neměla plkat o nechutenství. Jenže nevím pořádně jak. Bylo toho tolik, o co jsem se chtěla intelektuálně podělit. Ale překazila to vždy práce, nebo ne příliš velká intenzita pocitu, oproti pocitu ABSOLUTNÍHO ZNECHUCENÍ nad mým dosavadním životem.
(Znechucení nechť je heslem večera.)
Nejprve jsem byla tak trochu znuděná mluvení, pak nadšená sdílením se spřízněnou duší na konci světa, pak neochotná sdílet s Princem (vzpomínáte?) a nakonec neskutečně nešťastná. Celou noc ubrečená. Dokonce i druhý den. A to všechno vede jen a jen ke vzteku nad celým světem. Nepohodou. Neshody s rodinou. No, a aby ten den zklamání nebyl málo peprný, na běhání jsem umírala v křečích a potvrdila gravitaci pádem k zemi. Do podprsenky mi mezitím vletěla muchnička, kterou jsem samozřejmě ze sevření vysvobodila až doma. Ale ta svině! (pardon) mě mezitím slastně pokousala na prsou, což oteklo, svědilo, pálelo....prostě peklo!
Jo a taky mám vztek, že ta moje...řekněmě fyzická aktivita v intenzivní podobě není vidět jinak, než nechutně vyrýsovaným svalem na lýtku. O kterým samozřejmě nevím víc než to, že ho nemám ráda. Tak! Jsem bez výsledku a v depresi. Takové životní. Cítím, jak ztrácím smysl. Ne života, ten ho má i beze mě. Ale takový ten svůj vlastní. Rozumíte?

A nevím. Mám psát o tom, co mě tak zželelo, i když to bude vypadat zbytečně?

Život je vlastně celkem jednoduchý a zkomplikuje se jen tím, že sami na komplikovanosti trváme.


Možná spadla i tvoje hvězda.

13. srpna 2013 v 21:55 | D^
Perseidovou noc jsem strávila v temné zahradě za domem. Osamnělá a plná strachu. Ale odhodlaná. Žít svůj nejlepší den. Dojímají mě už hvězdy samotné. Pokaždé, když se vrátím do svého severního města. Každý víkend je tak jiný, než těch pět dní nad Prahou. Jediný rozdíl - odkudkoliv vidím hvězdy. Možná je to nekonečnost. Možná to neposkvrněné světlo. Možná odražená záře měcíce. Něco z těch věcí, a možná i úplně všechno dohromady, mě přivádí do zvláštního vnitřního stavu naplněnosti. Je to hloupost. A nepochopitelná. Ale je to tak.

Je to můj malý zázrak.

Nečekala jsem ani deset minut, když se nademnou objevil první průlet. A další. A další. Hned tři krásky shořely mi před očima. Bylo to tak nádherné. Vzrušení by se dalo krájet. Do očí se mi vhrnuly slzy.
Bylo to ono. Bylo to opravdové. A o to tady jde. Něco - cokoliv - cítit tak, aby to bylo opravdové.
Nebyla jsem na to sama. Moje spřízněná duše na druhém konci světa pozorovala to samé nebe. Vteřiny nenaplněného souznění.

Taková chvíle vás nutí přemýšet. O sobě. O lidech. O životě a hlavně o tom, jaký je a jaký býval. A jak se to nikdy nevrátí. Pozorovala jsem nebe chvilkami zpestřené umíráním něčeho. Prachu? Duše? Mojí a nebo cizí, nebo snad ničí? Co vy, vidíte hvězdný prach hořící v atmosféře, nebo umírání nadějí? Jsem si skoro jistá, že padající hvězda je velká metafora. A ani nemusím být blázen. Zkrátka tomu chci věřit.
Nikdy mi nestačilo prostě jen žít, abych někým byla. A nepřemýšlet o tom. Už jako malá holka jsem cítila tu nepatřičnost. A nechuť patřit do davu. (I když mě ten dav míval rád.) Kdo ví, kde se to zvrtlo. Jako bych nebyla nikdo, už jen tím, že žiju. Připouštím, že je to zvláštní. Člověk se přece rodí proto, aby žil, ne? Tak proč se mi ale zdá, jako bych zrácela jakkýkoliv vlastní obsah tím víc, čím déle jsem na světě. Nakonec se stanu prázdnou skořápkou bez jakkékoliv ceny neschopnou naplnit se něčím pro mně cenným. Vím, že to asi bude chyba. Ale neumím jít sama proti svým dojmům. A tak se nechávám okouzlit noční oblohou. Protože ta je pro všechny stejná a přitom jen pro mě. Je taky smutná, jako já, protože se navždy ztrácí z našich očí a už na ni nikdy nedohlédnem. Vzkvétá tak ve mě otázka, jestli tam ztracená v nekonečném vesmíru zaniká docela, nebo jestli jen našla svoje štěstí někde o dům dál.
Než najdu svůj pravý obsah, chci se naplňovat vírou v hlouposti, nad kterými kdekdo mávne rukou. Chci věřit, že moje hvězdy mají duši. A že v tom jsou se mnou.


Keep on running.

5. srpna 2013 v 0:59 | D^ |  letní pletky se životem I.
Dostat se do stavu, že uběhnout každý den 10 km mě sice pekelně unavuje, ale pořád baví, je fajn. Všechno je pořád stejně špatně, ale aspoň mám kde ventilovat. Sedim po sprše, s mokrou hlavou, u internetu. A baví mě prohlížet si, jaký super hřejivý triko si koupim na podzimní běhání. I dneska po dešti chladno. Tenký nestačí.

Mám za sebou sestřičkový víkend. Vždycky je to tak nějak navíc. Strašně v křeči a nepohodlný. Ale nevíme co s tím. A pro mně to má ještě daší rozměr. Že se cítím strašně špatná, že zůstávám doma. Že bych měla být někde na hromádce s chlapem a navštěvovat rodiče o víkendech. No achjo. (To ovšem děsivě koliduje s rozhodnutím, že zůstanu na věky sama, protože už na ty snahy o vztah tak-jak-má-být nejsem zvědavá.) Pff, ale kašlu na to. Některý vztahy prostě nejdou napravit nebo začít znova, když jedinný, co je na nich úsměvnýho je ta šedá přetvářka.

Pozitivní úhel: Dneska jsem běhala s kamarádem. S takovým, o kterém už taky padla řeč. Je to kluk mojí minulosti, můj velkej ale ztracenej brácha. Můj kytarista. A taky můj příběh usmíření po velkým nedorozumění. Který ale nebylo úplnej omyl. Půl pravda, půl vzek. Z nouze po vzpomínkách jsem hledala starý zápis o tom, jak to tehdy bylo. Nepovedlo se. Našla jsem si jiné, taky dosti frustrujcí.
Úryvek:
....pokud něco posereš na tolik, že už se z toho lokálně nevyhrabeš, pak je to totálně v prdeli. A vždycky jen ty budeš ten viník. Bez ohledu na to, kolik lidí tě při tom podělalo, kolik času ti sebralo bojování s tím. Nic už tě neodčaruje.
...
Ale pokud jsem teda nezklamala, znamená to, že jsem se snažila o něco, na co nemám? ... tak to přece je ne? pokud bych to opravdu posrala, lidi řeknou že seš píp, která je blbá protože to a tamto....ale ono je to jinak - ty za to nemůžeš, protože to ve skutečnosti nikdy nebylo v tvých silách?

heh, drazí, tohle mě vždycky uklidní, že nenormální jsem už dost dlouho na to, aby to mohlo vypadat divně... :)

Nicméně mám radost z takových setkání. A taky že konečně jsem schopná dělat takový obyčejný věci. Že si nepřipadám až zas tak divně. Prostě jsme všichni dost vyrostli. A změnili se. Kluci, který mě nejvíc zkazili. Který mi ukázali, jak chutná nesprávnost, jsou najednou velký. Přestávaj kouřit, pracujou, studujou a dělaj něco pro sebe. Něco pozitivního. Ten život je hrozně divnej. Nechci cítit, že stárneme. Chci si ten moment vybrat sama.

Přemýšleli jsme někdy o tom, jaký by měl být Váš poslední den? Poslední jídlo a poslední píseň, kterou uslyšíte, než umlknete navždy?