Dostat se do stavu, že uběhnout každý den 10 km mě sice pekelně unavuje, ale pořád baví, je fajn. Všechno je pořád stejně špatně, ale aspoň mám kde ventilovat. Sedim po sprše, s mokrou hlavou, u internetu. A baví mě prohlížet si, jaký super hřejivý triko si koupim na podzimní běhání. I dneska po dešti chladno. Tenký nestačí.
Mám za sebou sestřičkový víkend. Vždycky je to tak nějak navíc. Strašně v křeči a nepohodlný. Ale nevíme co s tím. A pro mně to má ještě daší rozměr. Že se cítím strašně špatná, že zůstávám doma. Že bych měla být někde na hromádce s chlapem a navštěvovat rodiče o víkendech. No achjo. (To ovšem děsivě koliduje s rozhodnutím, že zůstanu na věky sama, protože už na ty snahy o vztah tak-jak-má-být nejsem zvědavá.) Pff, ale kašlu na to. Některý vztahy prostě nejdou napravit nebo začít znova, když jedinný, co je na nich úsměvnýho je ta šedá přetvářka.
Pozitivní úhel: Dneska jsem běhala s kamarádem. S takovým, o kterém už taky padla řeč. Je to kluk mojí minulosti, můj velkej ale ztracenej brácha. Můj kytarista. A taky můj příběh usmíření po velkým nedorozumění. Který ale nebylo úplnej omyl. Půl pravda, půl vzek. Z nouze po vzpomínkách jsem hledala starý zápis o tom, jak to tehdy bylo. Nepovedlo se. Našla jsem si jiné, taky dosti frustrujcí.
Úryvek:
....pokud něco posereš na tolik, že už se z toho lokálně nevyhrabeš, pak je to totálně v prdeli. A vždycky jen ty budeš ten viník. Bez ohledu na to, kolik lidí tě při tom podělalo, kolik času ti sebralo bojování s tím. Nic už tě neodčaruje.
...
Ale pokud jsem teda nezklamala, znamená to, že jsem se snažila o něco, na co nemám? ... tak to přece je ne? pokud bych to opravdu posrala, lidi řeknou že seš píp, která je blbá protože to a tamto....ale ono je to jinak - ty za to nemůžeš, protože to ve skutečnosti nikdy nebylo v tvých silách?
heh, drazí, tohle mě vždycky uklidní, že nenormální jsem už dost dlouho na to, aby to mohlo vypadat divně... :)
Nicméně mám radost z takových setkání. A taky že konečně jsem schopná dělat takový obyčejný věci. Že si nepřipadám až zas tak divně. Prostě jsme všichni dost vyrostli. A změnili se. Kluci, který mě nejvíc zkazili. Který mi ukázali, jak chutná nesprávnost, jsou najednou velký. Přestávaj kouřit, pracujou, studujou a dělaj něco pro sebe. Něco pozitivního. Ten život je hrozně divnej. Nechci cítit, že stárneme. Chci si ten moment vybrat sama.
Přemýšleli jsme někdy o tom, jaký by měl být Váš poslední den? Poslední jídlo a poslední píseň, kterou uslyšíte, než umlknete navždy?







Behani? 10 km? To by me zabilo :) kdykoliv se citim nenormalni, tj. uplne opacna nez ostatni skupina lidi, kteri se dlouhodobe vyskytuji vedle me, neni mi z toho dobre. O starnuti jsem minuly tyden taky zrovna premyslela :) i v obcasniku. Posledni pisnicka? Nevim. Muziku posloucham spis kdyz chci dobit energii. Ale jidlo?? Hmm, to bych se chtela prervat k prasknuti, nejakej smazak, smazenej kvetak, hranolky posypany syrem, sopskej salat, zmrzlinovej pohar s jahodama a malinama a cokoladou... Ted mam kvuli tobe chute