close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Možná spadla i tvoje hvězda.

13. srpna 2013 v 21:55 | D^
Perseidovou noc jsem strávila v temné zahradě za domem. Osamnělá a plná strachu. Ale odhodlaná. Žít svůj nejlepší den. Dojímají mě už hvězdy samotné. Pokaždé, když se vrátím do svého severního města. Každý víkend je tak jiný, než těch pět dní nad Prahou. Jediný rozdíl - odkudkoliv vidím hvězdy. Možná je to nekonečnost. Možná to neposkvrněné světlo. Možná odražená záře měcíce. Něco z těch věcí, a možná i úplně všechno dohromady, mě přivádí do zvláštního vnitřního stavu naplněnosti. Je to hloupost. A nepochopitelná. Ale je to tak.

Je to můj malý zázrak.

Nečekala jsem ani deset minut, když se nademnou objevil první průlet. A další. A další. Hned tři krásky shořely mi před očima. Bylo to tak nádherné. Vzrušení by se dalo krájet. Do očí se mi vhrnuly slzy.
Bylo to ono. Bylo to opravdové. A o to tady jde. Něco - cokoliv - cítit tak, aby to bylo opravdové.
Nebyla jsem na to sama. Moje spřízněná duše na druhém konci světa pozorovala to samé nebe. Vteřiny nenaplněného souznění.

Taková chvíle vás nutí přemýšet. O sobě. O lidech. O životě a hlavně o tom, jaký je a jaký býval. A jak se to nikdy nevrátí. Pozorovala jsem nebe chvilkami zpestřené umíráním něčeho. Prachu? Duše? Mojí a nebo cizí, nebo snad ničí? Co vy, vidíte hvězdný prach hořící v atmosféře, nebo umírání nadějí? Jsem si skoro jistá, že padající hvězda je velká metafora. A ani nemusím být blázen. Zkrátka tomu chci věřit.
Nikdy mi nestačilo prostě jen žít, abych někým byla. A nepřemýšlet o tom. Už jako malá holka jsem cítila tu nepatřičnost. A nechuť patřit do davu. (I když mě ten dav míval rád.) Kdo ví, kde se to zvrtlo. Jako bych nebyla nikdo, už jen tím, že žiju. Připouštím, že je to zvláštní. Člověk se přece rodí proto, aby žil, ne? Tak proč se mi ale zdá, jako bych zrácela jakkýkoliv vlastní obsah tím víc, čím déle jsem na světě. Nakonec se stanu prázdnou skořápkou bez jakkékoliv ceny neschopnou naplnit se něčím pro mně cenným. Vím, že to asi bude chyba. Ale neumím jít sama proti svým dojmům. A tak se nechávám okouzlit noční oblohou. Protože ta je pro všechny stejná a přitom jen pro mě. Je taky smutná, jako já, protože se navždy ztrácí z našich očí a už na ni nikdy nedohlédnem. Vzkvétá tak ve mě otázka, jestli tam ztracená v nekonečném vesmíru zaniká docela, nebo jestli jen našla svoje štěstí někde o dům dál.
Než najdu svůj pravý obsah, chci se naplňovat vírou v hlouposti, nad kterými kdekdo mávne rukou. Chci věřit, že moje hvězdy mají duši. A že v tom jsou se mnou.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Val O. F. Val O. F. | Web | 13. srpna 2013 v 23:00 | Reagovat

mám díky tobě sto chutí vyřítit se ven a nechat ty hvězdy mě požít naživa. bohužel, tady žádný hvězdy vidět nejsou.
podle mě člověk musí mít víru v cokoli. bez toho by byl život uplně pustej.

2 Val O. F. Val O. F. | Web | 14. srpna 2013 v 12:21 | Reagovat

na odpověď: nemyslim si, že by se mě ještě někdy takovýhle štěstí mohlo dotknout. ani by asi nemělo kam ve mně zakotvit, po tom všem.

3 bludickka bludickka | E-mail | Web | 14. srpna 2013 v 20:26 | Reagovat

krasne napsane. Tu noc jsem spala, jedina noc kdy jsem spala klidne. Chtela bych mit jistotu, ze nejaka spriznena duse existuje, ale nejak uz tomu nemuzu verit. Nejhorsi je zjistit, ze pred vic jak deseti lety si myslela, ze ten obsah najdes a do dnesniho dne ses nepohla z mista. Snad jen vic unavena zivotem a neschopna pocitit neco intenzivne pozitivniho

4 doDina doDina | Web | 14. srpna 2013 v 22:22 | Reagovat

[3]: Jedna z věcí, kterých se opravdu bojím. Snad proto ty výkřiky, že nic dobrého nečekám. Že zůstanu sama, stejně opakem nic nezlepším. Jak řekl Shakespeare - "Expectations is the root of all heartache", neboli očekávání jsou základem všech srdcebolů. Měl pravdu, kluk jeden ušatá.))
A tak je možná lépe nečekat nic. A co víc, nečekat, co tě překvapí. Otázkou ale zůstává, jestli pak můj život tady má nějaký hlubší smysl, než jen prosté bytí, které mě dovedlo k té úvaze v článku.

A ke spřízněné duši -  nejhorší je, že pro mě asi doopravdy existuje. S dlouhým dlouhým časem jsem si tím čím dál víc jistá. Akorát šance potkat se jsou minimální. Dělí nás hned několik bariér. A je to hrozně zvláštní pocit. Skoro ambivalentní. Prostě k uzoufání.

5 bludickka bludickka | E-mail | Web | 15. srpna 2013 v 11:05 | Reagovat

[4]: To přece nemůže být k uzoufání, když víš, že existuje! K uzoufání je, když neexistuje. A ta neslučitelnost je možná výhoda. Jinak by si třeba zjistila, že to byla iluze.
Nemusíš nic čekat, ale pokud nic nečekáš a netěší tě ani to samotné bytí, pak se život opravdu jeví jako o ničem.

6 doDina doDina | Web | 15. srpna 2013 v 23:02 | Reagovat

[5]: Pro mě zase další mezník. Jsem plná dojmů na nový článek. Ale asi to neni zrovna pozitivní impuls :)

7 Someone Invisible Someone Invisible | 17. srpna 2013 v 22:45 | Reagovat

Skvěle napsané... Souhlasím... A tu noc jsem ležela před oknem a sledovala tu nekonečnost hvězd... A pak padaly... "a další...a další....a....další..." Nic jsem si nepřála, jen vdechovala tu chvíli, hloubu a...krásu. A blízkost...
Bohužel, na pár kratičkých vyjímek jsou další dny prázdnin dost na nic...Mírně řečeno...

8 doDina doDina | Web | 17. srpna 2013 v 23:36 | Reagovat

[7]: pozor satirická poznámka - nejen prázdin, ale života. Poslední dobou, co trvá už dost dlouho na to, aby se to jmenovalo "poslední dobou".
ale co, může být hůř...a to zatím není. teda, spíš jsem o tom ještě nereferovala ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama