Princ. Víte o koho jde, že ano? A to se stalo. nejde o návrat zpět. Ale o myšlenku. Zažírá se hluboko. Vždycky existuje něco, co jste nikdy nechtěli vědět.

Někde mezi láskou a důvěrou, kterou jsem dávala tobě, jsem měla cítit ten temný pohled rostoucí z popela. I když jsem myslela, že jsem ho spálila hodně hodně hluboce. Nakonec mě jen oddělil od mojí duše a víry, která mě probouzela každé ráno.
Nikdy si neříkal, že mě miluješ. Ale cítila jsem to. Jenže, co jsem to tedy cítila? Kde je pravda? A kde je láska? Kde jsou ty pocity, které jsme sdíleli tak hluboce? Všechno, co vidím jsme my vracejíc se zpět v čase. Budu ještě někdy schopná položit se na naší zem a cítit jak se svět se mnou otáčí?
Noci nad Prahou. Tvoje oči nademnou. Předobrazy mého skoro-života, co se snaží stvořit něco perfektního. Vím, že se nestaráš o moje pocity. A už i vím, že tě vždy tolik obtěžovali. A také vím, že moje pocity - to není realita. Jen pokroucené vnímání mého podvědomí. Rozběhla jsem se do příliš mnoha směrů. Postrčená miliony zkurvených lidí. Tak nějak moc, že zákony gravitace pro mě přestaly platit. Už mi nedovolí pohnout se dopředu. Nemůžu ani dýchat.
Takže tahle tichoučká otázka vzlétává nad námi: Je už čas? Čas podívat se na nejtemnější místo? Kde mě nikno nemůže mít, nemůže vidět, slyšet, cítit, ani se mě dotýkat. A ani mě zranit.
Budu v pohodě. Ale budu sama.
Tak je už ten čas?
***
Už je to nějaký čas nazpět. Ve skutečnosti jsem odepsala tohle. Na otázku "O co šlo tobě?". Vůbec nechápu, proč jsem se nechala takhle ponížit ve facebookový zprávě. Ale sama za to pykám. ...taková odpověď...asi to nebylo správné. Ale bylo mi vážně ošklivě. A moc to neprchá. Protože se hned najde někdo další, kdo mě dusí. Ach tak.
(Kdyby to bylo divné, já totiž jennevím, jak se vrátit k psaní. Protože se zase stydím sama před sebou :/)
(Kdyby to bylo divné, já totiž jennevím, jak se vrátit k psaní. Protože se zase stydím sama před sebou :/)
O tebe. Milovala jsem něco v tobě a tys to nechtěl slyšet. A to mi nevezmou ani tvoje jedovatý slova. Myslíš si, že si spolkl veškeré vědění. A jediné, co jsi mi dokázal říct, bylo, že jsi "teď v takové situaci, kdy nedokážeš milovat". A pak jsi se mnou zůstal. A já myslela, že tě něco trápí, něco velkýho. Než mi došlo, že mě jen do konce dní budeš vinit za to, jak mám krásnej život a skvělou rodinu. A že si jí dostatečně nevážim. Že ani na zem vylitý srce pošlapaný vším možným tě nedojme. Jsi z ocele. A já to vzdala. Nedokázala jsem to vydržet.
Když jsme byli naposledy, někde na Hájích v té hospodě ... někdy tam mi došlo, že jsem tam uplně sama. Že tam vůbec nejsi se mnou. Ale za boha mě nenapadlo, že si to chodíš "odbýt". (Nebo co vlastně.) Odešli jsme tedy tehdy předčasně. Z metra jsem vystoupila sama. Dopadlo mě to, že bys za mnou nikdy neběžel. O týden dřív jsem ještě padla na lavičku a brečela, než mě z toho zachránila moc milá holka v červeném saku, se kterou se do dneška stýkám. Tam, na té hnusné lavičce na PP, v kabátku a šatech, ubrečená, co se to děje. A o ten týden později, jsem se hned na schodech omylem seznámila s partou tří kluků, chlapů nebo tak něco. A šeredně to zapila. Vlastně jsem díky tobě, žalu pro tebe (o který si nestál), potkala dost zajímavých lidí. Který mě, nakonec na rozdíl od tebe (což vůbec neříkám ráda) měli radši než ty. Paradoxní. Nebudu to v sobě rozebírat dál. Ale nikdy nepochopím, proč si mi lezl do postele, když si nic necítil. To tě řadí mezi plebejce, kterými tolik opovrhuješ. Cítím se zneužitá. A nikdy ti to neodpustím. Ale litovat toho nebudu, protože o odpuštění stejně nestojíš. Nikdy nebudeš vidět sám sebe na jiné straně, než na té správné. Zamysli se.
Já jdu znovu do sprchy. Musím smýt dotyky tebe, který se nikdy neměli stát.

Chybí toho tady spousty. A hlavně tady chbí básnička pro Spřízněnou duši na konci světa, o které je nakonec taky třeba pochybovat. Zvláštní. Ale není to alespoň tak těžké.
Asi se uběhám k smrti. Bolí mě nožičky.







"Ale nikdy nepochopím, proč si mi lezl do postele, když si nic necítil. To tě řadí mezi plebejce, kterými tolik opovrhuješ. Cítím se zneužitá. A nikdy ti to neodpustím. Ale litovat toho nebudu, protože o odpuštění stejně nestojíš. Nikdy nebudeš vidět sám sebe na jiné straně, než na té správné."
kdybych nadále byla v kontaktu se svym vrahem, přála bych si bejt natolik silná a říct mu přesně tyhle slova. bohužel, to se už nestane.
máš mojí podporu.