close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Proč se bát zítřků, třeba žádný nepřijdou.

27. září 2013 v 14:09 | D^ |  je čas to přehodnotit I.
Tolik cynismu do jedné věty. Co na to říkáte? Jaký je Váš pohled do budoucnosti?

Taková povrchní věc. Ten výhled na zítra. Nikdy nevíte, kdy přijde rána. A všechno se změní. Nebo aspoň většina. Musíte to přehodnotit. A zrestartovat. Začít jinak. a proto nová rubrika > teď je ten čas.

K předešlým příspěvkům se zatím nebudu vracet. I ony mají svůj příběh. Překrývá je však něco mnohem aktuálnějšího. Potřebuju vědět, že to zvládnu. Tak je to tady.
Kolikrát jsem se tady odkazovala na Prince? Kolikrát jsem to přehodnotila. Vrátila zpět. Ukončila. A definitivně ukončila.
Vzpomínáte na hnus v téhle větě?:
Rozloučení bylo definitivní. Všichni potvrdí, že tohle jsem rozhodla správně. nemůžu říct, že by mě ta věta nepřestala strašit. Ba naopak. Změnila mě. A hodně. Začala jsem úplně jiný život. Bezvěrný. Se srdcem pro každého? Nebo spíš úplně prázdným srdcem. A jen náručí pro každého. Bylo mi to jedno. Však o co jde. Kamarád, soused. Co je to proti tomu zklamání. Věčné zklamání. Že už nikdy nebudu stejná. Tak zbytečně oddaná. Prostě jsem se rozhodla nežít. Nežít vztahem. Prostě jen být a věci okolo neregulovat. Rozumem. Ani pocitem. Bez výčitek - protože bez citu. Bez vědomí.
Uvedomění velký chyby by mělo přijít. Ale možná je to ještě trochu jinak. Začnu z druhého konce. Co kdyby po značné době za uzavřenou kapitolou přišlo od Prince tohle:
............
...dýchne to na Vás. Ale je to laciné, nebo ne? Najdete po tom všem hloubku v takových slovech? Položí Vás na kolena? Možná...




Naštěstí to bylo ještě trochu jinak. Budu jen tak vyprávět.
Byl to čtvrtek, 26.9.2013, den který jsem pojmenovala "potkávací". Škola první týden a všichni v ní. Noc předtím strávená v cizí posteli, ovíněná až na kost. Zvláštní slabost. Málo spánku, vyprchávající alkohol. Vtipně oblečená. Nálada v režimu "fuck what they think". Na nástěnce mých kolejních dveří přibývající příspěvky - zatím radost ze sdílení.
Ve škole potkávám souseda z chodby, který se zrovna přistěhoval ke kamarádovi. Okamžitě se mi svěřuje z konfliktem mezi nimi. Žádá řešení. ...to je mezi váma chlapama, hele... Cvičení z angličtiny. Zima a nuda. Pořád mluvím já, protože se nestydím. = režim "fuck what they think". Po hodině do bufetu. Potkat kamarádky. Stojíme a čekáme. Na další. Míjí nás doktorand-učitel, kterýho jsem nedopatřením sbalila loňské vánoce. Když jsem zrovna brečela nad Princem. Proč mě tak odvrhuje. Ani si nás nevšiml. Možná naschvál. Nedám se a tak zavolám. Ahoj. Divná nálada pomohla. Je to takový malinko tragéd, co se nějak vyfiknul za léto. Slušelo mu to. A tak říkám, převlékl ses, sluší ti to. Rozpaky. Ach ti muži. Někam mě pozve. A pošle mi cosi na mail. Klasika. Nepřekvapená. Takové divadýlko. Celkem zbytečné. Nicméně. Potřebuju něco napsat na fb sousedovi. Otevřu to a tam zpráva od Prince. Divný šok. Dávno nejsme ani přátelé. Polilo mě horko. Za to, co tam stálo:
Tak jo. Face it.
První co mě napadlo, bylo já to tušila. Jasně, musel být nemocný. Jenže minuta, vteřina. A v hlavě zmatek. Musela jsem ještě na jedno cviko. Fyzikální diktát, ó proboha. Pak zavolat domů. A rychle do knihovny. Internet. Facebook. Princ. Po té první zprávě jsem jen v rychlosti odpověděla, že spolu můžeme mluvit kdykoliv chce. Pokud chce. Přišlo mi to tak automatické. A teď - nechat to na sebe padat. První opravdové upřímnosti. Ne ty skryté. Muselo to být tak dlouho?
Důvod, proč jsme nikdy nemohli být doopravdy jedno tělo. A tak prostý důvod. Vždycky jsem si myslela, že ho mám jen půlku. Jen půlka prince pro mě. Včera jsem pochopila, že jsem si ještě fandila. Asi jsem nepotřebovala vědět úplně všechno. Ale možná jsem si zasloužila víc.
Co jsem tehdy věděla? Že vystudoval práva a je to i jeho práce. Také to, že mi po dost dlouhé době mého trápení nad matematikou (poznali jsem se když mě vyhodili z matiky) řekl, že vlastně dva roky studoval i matfyz. Dvě školy. Najednou. Jednu si nechal, druhou ne. Vím, že když jsem se znali, dělal rigorózní zkoušky a nějak to nevyšlo. Byl z toho zdrcený a za žádnou cenu jsme o tom nesměli mluvit. Já nepíchám do vosího hnízda. Každý potřebuje čas. To by ještě šlo.
A co vím od včera:
- že je dálkový student filosofie. Při práci. A že bude brzo končit. To znamené že začal někdy brzo po právech, nebo ještě současně. S jeho možnostmi bych tipla že současně.
- že jsem se domáhala dlouhých hodin strávených spolu, zatímco měl práci ve vyhlášený právnický kanceláři cca 9-19h každý den; psal rígo a učil se na zkoušku (to aby sse z mgr. stal JuDr. - pro nezasvědcené) a studoval filosofii. Řekněme, že potkat mě byl prostě nadplán. Teď to zní pochopitelně.
- že k diagnóze došlo v době, kdy jsme se znali. Nevím, jak dlouho ho něco trápilo, ale možná o dost déle. Ty doby, kdy byl divný, psal mi že má nějaké brouky v hlavě a že nemůže teď nikoho milovat. Ty doby, kdy jsem ho udolávala, až jsem si myslela, že se mi to povedlo. Chtěl mě před tím chránit.
- že se na tenhle comingout připravoval dost dlouho. Na důkaz jsem dostala první část jakého emailového románu, který mi chtěl poslat. Jenže to dychtivým rozhovorem ztratilo smysl. Zato ta první odeslaná část má do nebe volající hloubku. Četla jsem to v pořádí: 1) ahoj mám RS (=to znamená nemoc co mě zabíjí. nebo já sám sebe. autoimunitní, určitě to znáte), 2) email - "píšu Ti,a bych Ti řekl pravdu a protože život je příliš krátký, aby to končilo takhle". Vždycky jsem si myslela, že takovéhle uvědomování byl měl člověk poznat ve stáří. Ne ve dvaceti, kdy není připravený na to přijmout všechno zlo světa s klidným smířením.
- že to s tím "nikdy jsem tě neměl rád" nemohla být pravda. a vlastně ať je to cokoliv, cením si toho, že ve mě hledá poslední pomoc.
- že mě má pořád na tapetě telefonu. i když já tyhle vyznávačky nemám ráda. on je dost rozumný člověk na to, aby to nebylo jen povrchní
- a naposledy možná - že je mu opravdu dost zle (ale o tom ještě povím)

Celá pravda skončila touhle písní. Má to smysl. Jednou mi jí pustil, je to přesně TAHLE (..odkaz, co jsem psala tehdy) noc. A mě se nelíbila. Pak jsem jí začala mít ráda. Protože v ní byl ON.

Taky se zeptal, jestli bychom se nemohli vidět. Teď. No samozřejmě. Vymyslela tradičně Unijazz. Protože to má taky význam. Nabídla jsem poetičtější sraz než na metru nebo před vchodem. Spíš to místo, odkud je vidět až do nebe. To, který bylo vždycky tak symbolický. Zastavila jsem se přesně na předposledním schodě prvního ramene, tam to je. Nadechla jsem se a měla jsem strach. A nejednou tam byl. Za mnou. "Pojď, radši půjdem, začíná být zima." Nezmohla jsem se na nic než hlubohý vzdech. A tak jsme šli. Už to byl zase ten hezký upravený pán. Student v sáčku. Ten, co mu závidím jeho lásku. V unijazzu film a narváno. Chtěli jsme si povídat, tak jsme okolí okradli o židli a křeslo a svůj čas rávili u knihovny místo stolu. Alternativní. Málokdy popjíte v baru limonádu. Nemocný člověk Vás to naučí. Bylo to, jak jinak, hodně divné. I to, jak moc ráda jsem ho viděla. S tou vší upřímností. Jako by most dávno shořel, ale ten popel, co po něm zbyl by stačil na přecházení propasti. Alespoň na krok. Roztrhala jsem letáček. A sestavila jeho verš. Lepidlo jsem neměla, a tak jsem lepila zázvorou limonádou. Něco na upomínku. Pochopil to rychle.
Jen pár chaotických písmen.
Jenže byla tojen malá chvíle, tak akorát na jeden tulipán. Sezení asi není úplně nejlepší, když vás tělo přestává poslouchat. /Pozor přichází nejsmutnější část./ Chvíli postával. Příšerná bolest v zádech. Došlo mi, že tohle asi nebude sranda. I když mi to pár minut trvalo. Navrhla jsem jít pryč. Reagoval okamžitě, vždyť jsem skoro utíkali. Z tašky si vytáhl mikinu navíc. A taky mi dovolil jen letmo nahlídnout, že jeho taška je plná léků. Úplně. Ta taška, v které mi nosil knížky. Už žádná chaotická písmena. Jen léky. Co mírní příznaky. Nemluvíme o tom. Jsem trochu vyděšená. Dochází mi to pomalu. Jde ztěžka. Nebo mi to tak alespoň připadá. Schody z Unijazzu, to je jako cesta do pekla. A tak ho držím za ruku. Nejspíš to uvítal. Drží se pevně. Jakoby už mě nikdy neměl pustit. Z časti možná z toho odloučení, ale možná více tím, že to opravdu potřebuje. Já jen doufám, že cítí, že mu chci pomáhat. A že na tom není nic špatně. Kromě toho, že ta celá nemoc je špatně. Ale když takový člověk rezignovaně tíhne k jakékoliv pomoci... je to zlé? Mám strach. Ale snažím se působit pozitivně. Udělat těch několik minut krásných, než zas půjde čelit té pravdě. Druhá pravda je ovšem brutálnější. Celkem beze slov jdeme rovnou k metru. Všechno je horší. Má výčitky že to končí. A smějem se jak jsem malá. A on zřejmě naopak roste. Taky komplikace nemoci, netradiční. O nemoci moc nemluvíme. Přijelo nám metro. On to neustojí. Na Vyšehradě už klečí opřený na zemi. Rosí se mu čelo, bledne. Vypadá jako člověk, který má 40°horečku. Je slabý. Najednou začne chaoticky říkat, co se mu tu teď stává. A taky že se omlouvá. A že je mu zle. A když začne říkat o tom, jak ráno vstane, vyjde ven do práce a z ničeho nic si nezvpomíná, jak se to stalo, jak se tam dostal. Jaká je to bezmoc. Tak přestanu být silná já. Nedávám to snad nejevo. Ale chce se mi brečet. Nad tím vším. Držím ho za ruku a vůbec nevím, jestli mě cítí. Vzpomínám si, že i necitlivost v prstech a brnění, je jedna z obtíží takové nemoci. Netuším jaké je to stádium. A nedokážu se ptát. Odvedu ho až domů. Už vím, kde to je. Nechce mě nechat jet pryč v té tmě. Ale já vidím, že potřebuje odpočívat.
A tak tam sedím, sama, na cizím místě. Čekám na autobus. Ztroskotanost level: 3000. Je mi to tak líto. Všechno mohlo být jinak. Paradox je, že věci nelze vracet zpět.

Tak to bylo. A tak to je. Probrečela jsem noc. Zhruba od té doby, kdy jsem se slzami v očích vkročila do tmy mého kolejního pokoje, zabouchla a hystericky padla k zemi. Dlouho jsem se necítila takhle ničemně.

_________________________________________________________________________________________
*jen na minutku zpátky k nástěnce. V pondělí jsem pověsila tohle:
...Before I die I want to.... a sousedé dopisují různé pošetilosti. A přání. JAKÁ IRONIE!!! Včera v noci jsem to přepsala obrovským ničemným nápisem. K roztrhání nebylo daleko....
Ach, kde je prosímvás nebe? Nemůžu ho nikde najít...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 27. září 2013 v 15:20 | Reagovat

Jak jedna věta dovede změnit celej svět. Nejdřív ta věta, co změnila minulost a teď ta co změnila budoucnost. Titulek vnímám dvojznačně. Je fajn nebát se zítřka, umocňuje to přítomnost. Když ale vážně o něco jde a ty si uvědomíš, že smrt není jen v životech druhých nebo starých, najednou pocítíš touhu po životě. Když si uvědomuješ, že by tě mohlo něco zabít, chceš prostě žít. Když lidi sdílejí navzájem bolest a trápení, sbližuje je to. A trpící se vždycky chytá nějakého stébla. To nemyslím nikterak zle. Chytá se vždy toho, co je mu nejbližší. Přesto to nemusí znamenat lásku. Snad nebe není jen po smrti. Možná hledat naději, pro oba. Alespoň nějaké zlepšení a usnadnění situace. Je to těžký, když se ti zdá že už jsi nakonci. Kdysi jsem napsala básničku, že i po dně se dá chodit. Neexistuje rada, která by mohla něco vyřešit. Jen naděje a víra. Alespoň na chvíli prozářit tmu.

2 Val O. F. Val O. F. | Web | 28. září 2013 v 22:31 | Reagovat

tahle pomíjivost života mě děsí. nemam k tomu žádný slova, asi ani jediný. mrzí mě to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama