Říjen 2013

Cause I don't need this love. When it hurt so much.

29. října 2013 v 9:53 | D^ |  je čas to přehodnotit I.
Týdny ubíhají rychle, když je celé zahalíte do hávu jménem ZIMNÍ SEMESTR. Ještě s nemilým přízviskem - 2013, to aby vám bylo jasné, jak moc to utíká, jak moc jste staří a jak moc moc moc už jste měli být dávno někde jinde. Pryč.

Je to měsíc, co jsem nenapsala. Důvody se postupně měnily. Strach, málo odvahy, nechuť, vztek, strach znova.
a teď vůbec nevím, jesti se držet chronologie nebo skákat z příběhu na příběh jako vosa. A co to vykřiknout?
Princ bude pořád stejnej - nevhodnej; škola mě neúměrně děsí - nestíhám; nemoci jsou číslo jedna - nedokážu vykřiknout proč to chci psát......

*
Princ. Přišel na mě s tím, že má nemoc, co Vás ničí. Že jí má dlouho, že mě vlastně kvůli tomu tolik trápil. Probrečela jsem noc, večery, týden. A pak vnímala to teplo usmíření. A málem se nechala zblbnout. Doteď mám jeho svetr. Už v něm nespím, už se mi zase protivý. Všichni víme, jak je nerozumné nechávat se ošálit. Ale špatně se to rozpoznává. Trvalo mi to dva týdny. Pak jsem pochopila, že i přesto, že jsme nestihli sdílet víc, než strach, nemoc a pochopení, možná pusu na rozloučenou (nevinnou), on si myslí, že už je to něco jako chození. Vydržela jsem do tehdy obávaného pátku, kdy jsem ho doprovázela na magnetickou rezonanci. Opravdu dokážu být oporou, když je to potřeba. On z toho měl hrozný strach. Zpětně jsem zjistila, že už tam jednou byl a nepovedlo se to - asi, hýbal se. A byl vyděšený. Vlastně je pořád. Je hubený, divný a neschpný myslet na něco jinýho. Bere antidepresiva - prototože mu je dali, tak proč ne. Známý doktoři, tralala. Když jsme se vraceli z vyšetření, přišel první brouk. Řekl mi, že tam byl poprvé - vztekala jsem se. Jak to mohli tedy diagnostikovat.? Jak s tím mohli rok čekat? Mé vzplanutí je hašeno smířlivou reakcí. Že prý jsou v praze dlouhé objednací doby. Později, nevím kdy, bylo sděleno, že už na jedné byl a že byla zpětně prohlášena za vadnou. Proč zpětně? Týden po MR je na řadě doktor a debata o dalším postupu. Celé dopoledne jak na trní (teda tlumené kocovinou, kterou jsem si vyrobila na koleji). A pak zpráva, jak je mu fajn. A já cože cože? A on, žádná nemoc není. Ha. A jeho radost. A moje otazníky.
Dodneška nesnesu na sobě ten pocit, že mě to vůbec nepotěšilo. Myslela jsem na sebe. Cítila jsem se podvedená. Znovu. Investovala jsem sílu, coty, všechno. Do nerozvážnosti. Nechápala jsem, jak někdo může mít takovou radost, když mu někdo změní život neexistující nemocí, na kterou ho rok léčí nebezpečnými kortikoidy. A pak prostě říct - áááááh sorry, tak to jsem se spletl. Vy jste asi zdravý, vaše problémy budou - tradá > v zablokované páteři!. Takže z lůžka skoro-smrti cestou k fyzioterapeutovi. Výborně.
Takže jsem omezila kontakt na nejmenší možný. Nepochopila, proč prášky nevysadil. Ba naopak. A už je to tady, další psychofeťák.
*
No ale aby to nebyla taková nuda, tak mi před pár dny řekl, že ten fyzioterapeut nepomohl a že to vracejí zpět, že se teda asi nespletli. paráda. Už mě to moc nerozhodilo. Tenhle člověk bude asi záhada až do konce.
Musela jsem ho ubezpečit, že umím odpouštět, ale ne zapomínat. A že chodit s někým vypadá jinak. Reagoval pro mě nevhodně, ale ne překvapivě. Možná je běžné, že lidi se až příliš citově vážou na ty, kteří pomáhají. I když nezjištně.
Vlastně mě u toho zase děsně naštval. Řekla jsem mu, že to musíme probrat, to naše přátelství. A on hned reagoval, jakože jsem to rozjela já a že on stál jen o přátelství. A to prostě nechcete slyšet. Ne a ne. Nakonec to dopadlo: "já jsem stál o víc, myslím, že já jsem doufal po takové době jen v přátelství, ale hned to přerostlo ve víc" .
Alibismus. Nic víc. Ale aspoň už to tušil. Byla jsem vdálenější. Několik posledních schůzek. Nezbývá mu, než pochopit, že to on se musí změnit nebo světu přizpůsobit. Ne naopak. Ale myslím, že má tak asi na celý život co dělat. A bude se muset zabavit jinak, než trápením mě. Třeba hledáním nemocí. Stejně je to všechno jen psychický.

*
Píšu hlavně kvůli jiný věci. Chmm, věci. Spíš ten znovu strach. Maminka. Asi má tu opravdovou nemoc, co začíná na tři písmena, jako zvířátko co chodí pozpátku. A já se bojím, o ní, a moc. Věděla jsem, že si něco našla. Zhruba ak ten týden, co mi princ řekl o RS. Tak mamka přidala do vínku. Minulý čtvrtek jsem s ní byla na mamografu. A netvářila se, paní primářka, jakože by to byl omyl. Spíš naopak. Ten rádobyomyl v prsu má tak 4 cm. A hned rno jsme jeli na biopsii. A teď čekáme. Sedm až deset dní. Příšerný.
Nedokážu v tom pokračovat. Hodnotnější shrnutí přinesu později. Chtěla jsem jen říct, že žiju. Ano, ale dýchám opatrně - vzduch je těžký. Plný něčeho podivného.

*