Listopad 2013

We can't stop growin' old.

25. listopadu 2013 v 16:20 | D^ |  je čas to přehodnotit I.
Včera jsem ostříhala její vlasy. Na krátko, na Anne Hathaway. Sluší jí, ale je to změna. A nejspíš je to asi jedno, vypadají nejspíš v úterý. A v pondělí jdeme kupovat ty náhradní.

Kačenka komentovala, že bych měla napsat knížku. Chtěla jsem říkat, jak nemám ten dojem, protože moje psaní nemá úroveň. A že je to možná až moc osobní, myslím to o čem tady většinou píšu, že ani nepotřebuju tím zaplevelit svět. Vážím si Vašich odpovědí. A ne jen proto, že je čtete. Ale proto, že mě každý Váš názor někam posouvá. Nejsem v tom sama.

Co mě ale napadlo - možná by si tohle všechno zasloužilo člověka, od kterého bych tu knížku vážně chtěla. Vždycky jsem jí chtěla. Když mi vyprávěla pohádky, když mi radila co se sebou, když jsem byla první rok v Praze a smáli jsme se na skypu, abych nesmutnila, když jsem drbali svět a až doteď, kdy vedeme celotýdnenní mailovou konverzaci. Nedávno jsem zjistila, že baví i spoustu ostatních lidí. A úsměv si zaslouží každý, pokud jsme předat.

Takže prosím, v hlavní roli moje maminka. V syrovém podání. A neodpustitelně podpořená hlodama mýho malýho šestiletýho brášky.
Bavte se Usmívající se

I don't believe in life after LOVE.

23. listopadu 2013 v 2:26 | D^ |  je čas to přehodnotit I.
Tahle rubrika se jmenuje "je čas to přehodnotit". Založila jsem jí, když mi princ řekl, že má ošklivou nemoc, kvůli které mě nechal myslet si, že bude lépe odejít.

Čím více dní ubíhá, tím spíš se sama sobě divím, jak tefný bylo jí takhle pojmenovat. Každý článek je o přehodnocování. Života, názorů, lásky i rozporů. Jak dlouho se dá chodit v takové křeči? Nejdříve umírání prince. Moje nekonečné slzy a rozhodnutí postarat se o něj. Důvěrná hovor s maminkou na téma životního osudu končí zprávou o bulce. Později zase zpráva, že to princovi odpískali. RS najednou není. On září a já se bortím. Vztekám se, cítím se zneužitě. A končím schůzkování s ním. Piju. Špatný výsledky hned na prvním vyšetření s mamkou. Obrací se svět, všechno je rychlý. Piju. Poznávám tak muže s nekonečně modrýma očima. Úlovek? nevím. Spíš pocit, že někdo před vámi padá na kolena. Sobecká chuť být něčí. Poznat význam slova patřit? (příliš slabé) Víc než původní domněnka, že to konečně bude dobré. Poznávat důležité lidi v tak neideální dobu není správné. Alespoň pro mě. Pak se to akorát stává přesně tím, co to ve skutečnosti bude. Tišení chtíče v lehké opilosti. Utápění trápení v alkoholu, společnosti a prázdym sexu na kolejích. Cítim se špinavá. Chci to zastavit. A tak se o to pokouším minulou neděli. Piju. (whisky a sama) Po víkendu, kdy mi jeho modré oči nechybí. Víte, co mi vadí nejvíc? Asi to, jak se sebe dokáže vyloudit jakýsi soustrast, ale v očích mu září štěstí. Je to zvláštní. Že mi to vadí. To štěstí má ze mě. A taky to říká. Ten poslední den před nedělí, kdy jsme spolu byli - dokonce normálně v pokoji, jsem si vylévala srdce. Jak nezřízeně utrácim. Ve snaze zalepit to. Tu realitu, která mě nutí brečet za každým rohem. A jak jsem si koupila parfém a bůh ví kolik věcí domů. A nakonec ho ani nevybalila. Prostě to nepomohlo. A nepomáhá. Že nedokážu cítit radost. Ani štěstí. A on mi řekne, že je šťastný, že tady se mnou může být. Ach proboha, jindy by to bylo tak roztomilé. Ale mě to, jak by řekl každý slovák, dojebává. Nesnáším to. A nevím proč. A právě ta rozpolcenost uvnitř mě nejvíce odděluje a zrazuje od všech, kteří by mě mohlo mít rádi.
V neděli jsem na otázku "jaký byl víkend?:)"napsala:
Promiň. Tvůj asi nebyl o nic lepší. (domýšlim si, když znám tvojí pracovní uvědomělost)

Asi bych ti měla říct, že mám intenzivní pocit, že tohle špatný, smutný, debilní období si potřebuju zvládnout sama.
Víc sama. Nejlíp s uplně cizími lidmi, který už nikdy neuvidim po tom, co to bude zas okey.
Když vidim všechny kterým jsem to už řekla, před očima mi běhá nápis rakovina. A je mi z toho špatně. Protože tenhle víkend mi teda ukázal, že to teda fakt neni jako ve filmu. Je to možná ještě horší. protože je to vleklý a nikde v dohlednu žádný konečný titulky.
(Který vlastně mě děsej uplně nejvíc.
Ale věřim, že proběhnou a že se po nich rozsvítí světla a popkorn bude křupat pod nohama.)

Musím dodat, že to byl fakt crazy víkend, kdy jsem toho potřebovala stihnout milion do školy a místo toho jsem prala (11 vypraných, usušených, vyžehlených praček!!), uklízela, vařila. A chovala děti, který jsou z toho celý zmatený. A pravda je, že jsem nic intelektuálního nezvládala. Najednou jsem tu žehličku milovala. A to já fakt nežehlim, nebaví mě to , nejde mi to. Stejně jako nepovlíkám postele a teď jsem je všem převlékla. A když už je nedělní noc a vím, že mě čeká ještě ta škola - přijde "AhojUsmívající se" ! Pukla bych, kdyby to šlo. A navíc. Navíc mi nechybí. To i ten srdíčkovej blázen A. z minulýho semestru, kterýho jsem taky sprostě opustila je milejší. Zavolá mi jen tak, jak to jde a nemá soucitný řeči. Jen nabízí pomoc. Ale stejně je pak pondělí a já brečim mezi regálama v knihovně. Protože to nejde jinak. No. Takže mi odepsal, že bude respektovat moje rozhodnutí.
Nicméně jsme ve středu trochu popíjeli na pokoji. Já trochu víc. Piju. Ale pořád né moc. Počítám se sousedem L. mechaniku. Náš vztah je hodně přátelský, ale taky není úplně čistý - historka ze září (nejspíš tu nezazněla - měla jsem blok). Ale to je fuk, jsme kamarádi, sousedi. Později tam sedí i Michal. A hledá ho M. M s kterým jsem při poslední párty před 2 týdny měla divný zážitek. Hodně negativní v tu chvíli. Ví, že jsem naštvaná. (Pro urychlení - byli jsme opilí, ale kluci z pokoje 319 - M+M-on, mi utekli k sobě na pokoj s flaškou. Šla jsem pro ní. a když jsem se na chvilku probrala z deliria, bylo už zhasnuto a z každý strany mě byl jeden M. Šílenost. Ještě jsem byla dost oblečená, takže jsem poztrácela jen bundu a klíče. Nakonec jsem spala u modrookýho. Na M. jsem musela ušít lest, aby mi klíče vrátil. To bylo až druhý den večer i s koupeným vínem a staženým filmem. Vzala jsem klíče a utekla. Bohužel vztah s M. už ale taky není čistý, z října - okolnosti si moc nevzpomínám. Jen myslím, že mě to vyléčilo z prince.) Jenže tohle všechno vím jen já. A on zas jen to, nakolik jsem naštvaná. Ačkoliv tam nejsme sami, ale je tam i Michal a L. co počítá mechaniku, otevírá téma. [pro atmosféru pusťte tohle, trochu přetočit na refrén, asi 0:50 > https://www.youtube.com/watch?v=aTFqCvctMUc] Kolik jsem naštvaná. Že si to nepřeje a že je mu to líto. Mluví slovensky, je to slovák, taktéž. jediný důvod, proč připomínám i tuhle scénku je peprnost okamžiku, kdy můj mechanikový soused L. zareagoval bleskově a pustil do pozadí hlubokého usmiřovacího rozhovoru právě tu hrozivou písničku ze závorek. Přičemž vždycky to "že mi luto" ohulil ma max. Musela jsem se smát i červenat. bylo to zvláštní. L. vždycky říká, že by takový měl být život. Že by se nám do života měl pouštět soundtrack jako ve filmu. Je to takové roztomilé dítě. Ale na druhou stranu jsem pak M. plně odpustila. Bylo to až příliš dojemné. Za odvahu. Stejně neumím být naštvaná. Ani neumím nenávidět. byl to spíš jen strach. Naštěstí s námi nepije a brzy ráno odjíždí domů. Za sestrou, co jí má rád.

Divný scény mojí současný spolubydlící L., které vadilo, že nepřišli lidi, který pozvala. A víte, to je takové složité pro holku jako je ona - je dlouhovlasá blondýna s pěkným obličejem. A je mi uplně jasný, proč má ten arzenál obdivovatelů kolem sebe. Jasný je to všem. Ale kluci s ing-em nejsou na písknutí. Tak jsem to musela popohnat. Já jsem zase až moc vtipná a party-girl, takže jich nakonec asi 5 nebo 6 došlo. I s modrookým. Takže jsem dělala, že se mě to netýká. Silácký, haha. Ale po druhé lahvi vína ve mě už jsem to moc nevnímala. Trochu se zhulit s Michalem. Panáky si ještě pamatuju, třetí láhev vína už ne. Sprchu s modrookým matně. Ráno jsem se probudila u souseda L. a nevěděla, jestli tam modrooký spal taky. Všechno jsem si nakonec ujasnila. Ale nedokázala jsem to hodnotit. Bylo mi to jedno. Jako asi všechno teď. Něco mi říká, že toho budu jednou litovat.

Den ve škole jsem přežila složitě. Doma už jsem stihla jen sprchu a přijel srdíčkový A. na sentimentální návštěvu na kolej, protože byla bloková pátry. Odolávám celkem celému tomu kolotoči kolem piva zdarma. Moje tělo to lehce nedává, ale nenechám to znát. Když se srdíčkový A. loučí dává mi pusu. Ale ne na tvář, jak se sluší. Tušila jsem to. Nebo jsem alespoň měla. Nic není jen tak. I don't wanna hurt him again. No nic. Divnočlověk z pokoje nademnou mi nalévá whisky. Jako na zavolanou, říkám si. Lepší něž pivo. Piju. Celkem si urovnávám kde kdo bydlí. Jeden kluk, slovák Miro, má na pokojii červenou koženkovou sedačku. Vodvaz. Líbí se mi to. Zvou mě na drink. Vypila jsem pár panáků čehosi. Zas trochu lepší pocit. Alkohol toho tolik odmazává. Trochu se zhulit s Michalem poprvé. Cesta v pěti na pivo do Dna. To je naše hospoda. Zbytek pátry do čajky - ta je taky kolejní. Trochu se zhulit se slovákem Mirem podruhé. Vypila jsem jen dvě piva, ale i tak byl čas vrátit se na kolej. Jeden z nás je milejší - ke mě. Je to M-on, taky slovák, jako Miro a Michal. Tři M kombinace. Je to M-on z předchozího příběhu ve zhasnutém pokoji. Tady si už člověk hlídá svoje meze. I já. Nicméně. Trochu se zhulit s Michalem potřetí. A naposledy tenhle večer. Akce se rozpouští. Sousedé na svá místa. Uvědomuju si, že moje klíče hlídá M-on. Ne sakra, vím to celou dobu. Prosííím. Nejednou objetí. Jsem tak nějak zlomená. A je to tady zas. Chtíč. Prostě se jen cítit dobře. Nevážit si sebe. Sprcha. Tentokrát jsem to doopravdy chtěla zastavit. Ale po první návštěvě nebe jsem snad byla i sama proti sobě. Nehledě na to, že jsem celou situaci ze zhaslého pokoje probrali pěkně u stolu nad pivem. A po čtvrté návštěvě nebe mi zašeptal jestli jsem ještě pořád naštvaná. Ne ne ne ne néé.

.
.
.

Tohle si zaslouží přestávku. Víte. Nejsem taková. A rozhodně nebyla. To teď. Od tý doby, co mi jeden kluk udělal čáru přes rozpočet. Je o tom celý minulý článek. A i dnes mě ojebává jak může (slováci mi lezou na mozek, už používám jejich multivýznamové slovo). A stejně mě to nepřestává. Myslím, že M-on je od ajťáka n-tý v pořadí. A pořád jen jednostranné lásky. Nebo žádné. Jsem zasekaná. I když je pravda, že nádhera těch okamžiků včera s M-onem mi trochu rozevírrá mysl. Vím, že je to špatně. Vím, že to nikdo nemusí vědět. Vím, že toho budu litovat. Že si asi kazím pověst. Vím, že hledám a že to není cesta. A hlavně vím, že bych trápení svý doby neměla utápět v alkoholu a sexu. Vím, že bych se takhle neměla trápit.
Vím, že bych to měla řešit jinak. Víc zodpovědně.
Jenže teď nějak nevěřím, že bych měla být životu odpovědná, když se mě pak stejně zozhodne ničit smrtí.

Kudy vede cesta?


Now i won't believe that i 'm already here.

15. listopadu 2013 v 13:15 | D^ |  je čas to přehodnotit I.
Někdy je dobrý přestat se na sebe dívat z dálky, hlídat se shora. A taky se přestat uzavírat do sebe a nimrat se ve svý vlastní šťávě. Ale být. Prostě jen být. Být sám sebou, nikam daleko se neotáčet, nesoustředit se, jednat z okamžitýho popudu, poslouchat Pana chtíče a paní Rozvernou. Jedině to nás třeba dělí od hranice zbláznění. Protože zoufalost je mocná. Bohužel.

Po pivu jedině bylinkovej "prskací" čaj. Nachlazení.

Sedím tady nad tím čajem, barva nehtů mi ladí s tričkem. A taky barvou rtěnky, která ale vůbec není moje. Záhadnost kolejního žití. Místo rukávů novoromantická dekadentně vínová krajka. Na nohách vzorek rozpadajících se mnohoúhelníků. Zase jeden zvláštní převlek. Pravá Já se dere na povrch. Zkouší to.

Když se uvnitř ochladí.

7. listopadu 2013 v 9:28 | D^ |  je čas to přehodnotit I.
Probouzí mě noční můra. A křeč do lýtka. A křik. O pomoc. .. Jsem to já. Probouzí mě maminka. Za oknem je tma. Zaspali jsme.


Je čtvrtek. Je to asi 39 hodin, co to vím. Moje máma má raka.
Máte někdy intenzivní pocit bezbranosti? Určitě ano. Ale co pocit, že to všechno je nějaký trest. A to všechno nemůžete změnit. Strach je zase moje nejčastější slovo.
Každou minutu pocit, že se pozvracím. Občas se to děje. Nepomáhá ani to všude říkat. Nepomáhá lítost. Pomáhá konstruktivní jednání? Asi? Ale já za tím vidím to nezměrné úsilí věřit, nezhroutit se, dělat, že je všechno stejné jako dřív. Není. Nebo spíš nebude.
Vždycky jsem bývala strašný hrdina. Strašně zainteresovaná do rodinného dění. Kdyby se mamka, která to tady má všechno pod palcem, rozhodla, že si dá na týden přestávku, tak jsem tu já. A já všechno vím, věechno zvládnu a vůbec nikoho nepotřebuju. A teď to najednou existuje. Nechtěná přestávka se pomalu blíží a já najednou ztrácím tu jistotu. Jako každý, ostatně. Budu stíhat školu a rodinu? Budu schopná uklidnit tátu. Dostatečně těšit maminky neštěstí, až jí po chemoterapii začnou padat vlasy, vypadá jí i obočí, zestárně o sto let. Až nebude schopná ráno vstát a nebude schopná to přijmout, že i ona si musí umět odpočinout, budu tady a přísná? Kdo to za mě dokáže? Nikdo! Můj neskutečný boj.

Jsem doma. I když je čtvrtek. Včera jsem ještě napsala pokazila test z pružnosti a jela domu. Rodiče musí za nemocnicí.
Když jsem vedla děti do školy, bylo nám pěkně. Malé ručičky mě hřály z obou stran. Mají nové rukavičky, kulíšci. Ale cesta domů byla divná. Strach. Prázdnota. Absolutně žádná síla. Včerejší idea o tom, jak po cestě ze školy nakoupím něco na sušenky a budu péct do zblbnutí, se nekoná. Nejsem schopná ani umýt to nádobí co je v kuchyni. Ani uklidit po snídani. Ani to jídlo. Potřebuju nakopnout. Potřebuju panáka.

Naštěstí máme nabitý program na celé odpoledne. Hned po škole do auta, do města, na čínu, do lidušky na dramaťák, pak tanečky, sboreček. A od šesti trénik. Škoda, že si nezaplavu. Ale na nic z toho se netěším. Abych nemusela myslet, vyrábím si sezna kam se v kolik hodin pohnu a kolik mám mít připravených svačin.

Doufám, že zvládnu aspoň umýt vlasy a nakrájet jablíčka do krabičky sebou.

Na všechny barvy co máš, vepsaný do očí křídou.

5. listopadu 2013 v 12:13 | D^ |  je čas to přehodnotit I.
Točí se mi hlava. Bolí mě všechno. Necítím se nemocná. Cítím se poražená, zlomená. Mám strach. Všechno oklo je divné. Mění se jak pod poryvy větru. Já jsem ten vítr?

Rozbil se mi telefon. Bez varovaní. Během hodiny umřel. Pocit bezmoci, ačkoliv je to jen věc.
Přestala mi svítit lampička. Zničeho nic. Po půl hodině zjišťuju, že byla pouze vytažená zářivka. Ale jakto? SAma jsem jí tam dala. Pocit strachu. Čarodějové? Chci utéct!

Čtvrtka se asi jen tak nedočkám. Navíc. Navíc ve středu, to je už zítra, zápočet z pružnosti. A já nejsem achopná začít. A to jsem kvůli tomu doma. Nešla jsem do školy. Deprese zabírá své místo. Je to ale jiné. Pohlcuje mě to. Tak zvláštně. Ten strach se mísí s krásou. Krásou z lásky. A já cítím, že to neunesu. I'm not strong enough.

Jsem jako bez duše. Dnes se neraduju. Neusmívám. Nemám chuť k jídlu. Nemůžu spát. Nespala jsem. A ukrutně jsem to záviděla spolubydlícím. Tu lehkost. Kde je má nesnesitelná lehkost? A kde je moje bytí? Mám strach otevřít oči.
Poznala jsem někoho. Zase? Možná.

modré oči.

Nikdy neztratit všechno.

5. listopadu 2013 v 11:38 | D^ |  je čas to přehodnotit I.
Máme takové divné dny. O víkendu. Jsem doma a mám spoustu práce, hlavně počítání, do školy. Ale mezi tím řešíme tak hluboký věci. Jako je život nebo neživot. Cítím se emocionálně vyčerpaná. I když se mi nic neděje. Cítím ale, že té energie na sdílení s potřebnými mám snad nekonečno. Ale každý má svůj strop, takže občas taky hltám jakékoliv momenty, kdy se můžu dostat co nejdál od uvědomění. Chápete. Prostě si vypít mozek a dělat věci.

Pokusím se nastínit posledních pár dní až do dnes. Zároveň se tak trochu omlouvám, že moje psaní je teď čistě faktické. je to snad pochopitelné - úvahy přichází vždy až "po".

Z nemocnice se měli ozvat do čtvrtka, jestli histologie náhodou není hotová. Nebyla. Takže oficiálně nás návštěva čeká až teď ve čvrtek. Dneska jsem maminku trochu víc vyslelachla a důvěrná informace je, že miloučká úvaha paní primářky je 30%, že to bude benigní. (To znamená není ta nemoc, jen pro formu.) Neodolala jsem poznámce, že to říká spíš tak z trošky naděje. Potřebné naděje. A protože jsme holčičky a nikdy nesmíme ztrácet všechnu sílu, prohlíželi jsme paruky. Zvracela jsem, až když odešla do kuchyně. Uff. V týdnu to půjdu okouknout, co se tak dá koupit. A není to za deset tisíc.
V pondělí si půjdu nahradit čtvrteční školu, abych mohla být déle s nimi, až přijednou do prahy.

*****

Princ je v nemocnici. Teda byl a zase bude - utekl na víkend na reverse. Diagnostický pobyt na neurologii. Důvěrná informace Vám - podle mě je to ten ojedinělý případ cvoka, co je mu teda objektivně zle, ale důvod se nenajde. Třeba není. Prostě je to složité - psychika na dně. Pomáhám mu.