close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Když se uvnitř ochladí.

7. listopadu 2013 v 9:28 | D^ |  je čas to přehodnotit I.
Probouzí mě noční můra. A křeč do lýtka. A křik. O pomoc. .. Jsem to já. Probouzí mě maminka. Za oknem je tma. Zaspali jsme.


Je čtvrtek. Je to asi 39 hodin, co to vím. Moje máma má raka.
Máte někdy intenzivní pocit bezbranosti? Určitě ano. Ale co pocit, že to všechno je nějaký trest. A to všechno nemůžete změnit. Strach je zase moje nejčastější slovo.
Každou minutu pocit, že se pozvracím. Občas se to děje. Nepomáhá ani to všude říkat. Nepomáhá lítost. Pomáhá konstruktivní jednání? Asi? Ale já za tím vidím to nezměrné úsilí věřit, nezhroutit se, dělat, že je všechno stejné jako dřív. Není. Nebo spíš nebude.
Vždycky jsem bývala strašný hrdina. Strašně zainteresovaná do rodinného dění. Kdyby se mamka, která to tady má všechno pod palcem, rozhodla, že si dá na týden přestávku, tak jsem tu já. A já všechno vím, věechno zvládnu a vůbec nikoho nepotřebuju. A teď to najednou existuje. Nechtěná přestávka se pomalu blíží a já najednou ztrácím tu jistotu. Jako každý, ostatně. Budu stíhat školu a rodinu? Budu schopná uklidnit tátu. Dostatečně těšit maminky neštěstí, až jí po chemoterapii začnou padat vlasy, vypadá jí i obočí, zestárně o sto let. Až nebude schopná ráno vstát a nebude schopná to přijmout, že i ona si musí umět odpočinout, budu tady a přísná? Kdo to za mě dokáže? Nikdo! Můj neskutečný boj.

Jsem doma. I když je čtvrtek. Včera jsem ještě napsala pokazila test z pružnosti a jela domu. Rodiče musí za nemocnicí.
Když jsem vedla děti do školy, bylo nám pěkně. Malé ručičky mě hřály z obou stran. Mají nové rukavičky, kulíšci. Ale cesta domů byla divná. Strach. Prázdnota. Absolutně žádná síla. Včerejší idea o tom, jak po cestě ze školy nakoupím něco na sušenky a budu péct do zblbnutí, se nekoná. Nejsem schopná ani umýt to nádobí co je v kuchyni. Ani uklidit po snídani. Ani to jídlo. Potřebuju nakopnout. Potřebuju panáka.

Naštěstí máme nabitý program na celé odpoledne. Hned po škole do auta, do města, na čínu, do lidušky na dramaťák, pak tanečky, sboreček. A od šesti trénik. Škoda, že si nezaplavu. Ale na nic z toho se netěším. Abych nemusela myslet, vyrábím si sezna kam se v kolik hodin pohnu a kolik mám mít připravených svačin.

Doufám, že zvládnu aspoň umýt vlasy a nakrájet jablíčka do krabičky sebou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Val O. F. Val O. F. | Web | 9. listopadu 2013 v 11:37 | Reagovat

Tvojí mamince držím palce, určitě to překoná. Není všem dnům konec.
A i přes to, že teď je všechno na tobě, udělej si pro sebe čas, najdi si jedno odpoledne kdy budeš dělat něco, co ti vždycky dělalo nevýslovnou radost, abys nezapomněla, že ta radost fakt je. Někde.

2 doDina doDina | Web | 9. listopadu 2013 v 14:01 | Reagovat

[1]: To je dobrá rada. Děkuju, pokusím se o to. Musíme si připomínat, že můžeme dýchat volně.

3 bludickka bludickka | E-mail | Web | 11. listopadu 2013 v 13:33 | Reagovat

Opravdu mě to moc mrzí. Nejhorší je vymyslet, kde najít tu sílu. Každej den vstát a dokázat znovu a znovu bojovat. Snad máš alespoň nějaké zdroje, kde ji vzít. Od kamarádek? V přírodě? Zdá se, že se spíš obracíš k alkoholu. Taky to dělám, když je mi nejhůř. Až se ti povede zase nabrat sílu, bude to lepší. Hlavně by to chtělo udržovat maminku v optimismu, umět se s ní i přesto všechno zaradovat. Jeví se to skoro nereálné. Ale myslím, že pozitivní myšlení a smích může s průběhem nemoci hodně zamávat. K lepšímu. Možná by i pomohlo, kdyby se třeba přes internet nebo i v reálu kontaktovala s někým, kdo to zažil. Kdo se uzdravil, kdo by porozuměl a dodal naději. Nevím. Držte se!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama