Točí se mi hlava. Bolí mě všechno. Necítím se nemocná. Cítím se poražená, zlomená. Mám strach. Všechno oklo je divné. Mění se jak pod poryvy větru. Já jsem ten vítr?
Rozbil se mi telefon. Bez varovaní. Během hodiny umřel. Pocit bezmoci, ačkoliv je to jen věc.
Přestala mi svítit lampička. Zničeho nic. Po půl hodině zjišťuju, že byla pouze vytažená zářivka. Ale jakto? SAma jsem jí tam dala. Pocit strachu. Čarodějové? Chci utéct!
Čtvrtka se asi jen tak nedočkám. Navíc. Navíc ve středu, to je už zítra, zápočet z pružnosti. A já nejsem achopná začít. A to jsem kvůli tomu doma. Nešla jsem do školy. Deprese zabírá své místo. Je to ale jiné. Pohlcuje mě to. Tak zvláštně. Ten strach se mísí s krásou. Krásou z lásky. A já cítím, že to neunesu. I'm not strong enough.
Jsem jako bez duše. Dnes se neraduju. Neusmívám. Nemám chuť k jídlu. Nemůžu spát. Nespala jsem. A ukrutně jsem to záviděla spolubydlícím. Tu lehkost. Kde je má nesnesitelná lehkost? A kde je moje bytí? Mám strach otevřít oči.
Poznala jsem někoho. Zase? Možná.
modré oči.







Je toho na tebe poslední dobou opravdu hodně. A samé závažné věci, se kterými nic nezmůžeš. Nová láska, že by? Snad někdo, kdo by ti byl oporou, a ne naopak.