close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Now i won't believe that i 'm already here.

15. listopadu 2013 v 13:15 | D^ |  je čas to přehodnotit I.
Někdy je dobrý přestat se na sebe dívat z dálky, hlídat se shora. A taky se přestat uzavírat do sebe a nimrat se ve svý vlastní šťávě. Ale být. Prostě jen být. Být sám sebou, nikam daleko se neotáčet, nesoustředit se, jednat z okamžitýho popudu, poslouchat Pana chtíče a paní Rozvernou. Jedině to nás třeba dělí od hranice zbláznění. Protože zoufalost je mocná. Bohužel.

Po pivu jedině bylinkovej "prskací" čaj. Nachlazení.

Sedím tady nad tím čajem, barva nehtů mi ladí s tričkem. A taky barvou rtěnky, která ale vůbec není moje. Záhadnost kolejního žití. Místo rukávů novoromantická dekadentně vínová krajka. Na nohách vzorek rozpadajících se mnohoúhelníků. Zase jeden zvláštní převlek. Pravá Já se dere na povrch. Zkouší to.



To byla já včera. Plynule se přesunula do davu. Svůj vlastní večer, dokonale sladěný, vyrušen náhodnou návštěvou. Vzpomínáte na srdíčkového A? Nečekaná návštěva. A vzápětí další. Slečna, kamarádka, sousedka. Že u L. mají víno a že popijem. Dobrý nápad. Nakonec malý uklidňující sedánek z pěti. Jeden bývalý, jeden jednoložník (=jednoložník a jednoložka, můj výraz pro člověka, s kterým prostě jen jednou. rozumíme si -_-) a jeden, co mi bude pomáhat s pružností. Je to zvláštní pocit. Okruhy se začínají uzavírat. Tady na koleji. A co je zvláštní? Zvláštní je, jaký by byl život bez chtíče. Chudý? Možná hlavně jednoduší. A úplně jiný. Neseděla bych v místnosti s cizím vínem a se dvěma bývalými nocležníky. A nešla bych usínat s jiným?
Jak moc jiný, by byl můj život?
Jsem si vědoma, jak pokleslé je to téma. Ale neumím už dělat, že neexistuje. Proč jsem taková se ptám sama sebe. Číst vlastní články od začátku roku, plivnu po sobě. Co se stalo, že si toho, sebe, jich...tolik nevážím. Kde se vzala ta chuť ulovit koho mě napadne. Pak se chvíli bavit a namlouvat si, že to bude už konečně fajn. A nakonec velmi záhy zjišťovat, že není. A nebude - protože . Není to muži okolo. Je to mnou. Jsem natolik otupělá, že nejsem schopná milovat. Nebo aspoň cítit něco. K člověku, který už teď vypadá, že by se pro mě rozkrájel. Pláče mu to z očí. Mám ráda jeho modré oči. Jsou hluboké, s řasy jako nekonečné houští. Mám ráda jeho vtip, na kterém se shodnem. Mám ráda, jak má v první řadě mě - když přijde na vášeň (ale i procházky, kulturní žití...). Mám ráda jeho pracovitost. Jeho úsilí. Ale vůbec nemám ráda, jak se ve mne ztrácí. Jak dokáže nahlas říci, že si vedle mě připadá jako prázdná nádoba. A ano - naprosto povrchně - že na sobě nepracuje. Nesnaží se. To já jsem ten, kdo pobíhá po Podolí, ačkoliv venku už martin hledá svého zatoulaného bílého koně. Jako bych se vzdalovala. To moje běhání je dokonalá parafráze. Utíkám všemu a hlavně všem. Pořád. Jediná otázka je kdy.


Kapitola: VELKÉ PŘIZNÁNÍ.

Tohle přiznání je pro mě. Musím to napsat, jinak se zblázním. Pochopila jsem, že těmi muži přebíjím to, co nemůžu dostat. A taky svoje zklamání. A taky potvrzuju pravidlo, že holky utíkaj za padouchem. Protože je to prostě láká.

Aby věci dávali smysl, musela bych se vrátit zpět v čase. Zejména k tomuto článku. A k druhému obrázku tady, který jsem nikdy nevysvětlila. Mají jedinečnou souvislost. S mužem na pohovce, který mě zničil. Chtěl jen radovánky, nechtěl mě. Ale já ano. Jen jsem si tím nebyla jistá. Nikdy si tím nebudu jistá, prototože nedostanu možnost. Věc je, že jsem se trápila. A dost. A nechtěla jsem to tak. Chtěla jsem ho zabít. Zvlášť když mi začal prodávat pojištění a zvát mě na kávy v obleku. Když hrál tohle divadýlko. S mamkou jsme ho zdrbly tolikrát a tak moc, že musel pískat snad týden. A přesto - je to týden, co se ozval znovu. Už věděl, čím se trápím doma. A stále nabízí jakoukoliv podporu. Je to milý člověk. Mimochodem. Ale taky se debata z jeho strany zvrhla. Ve skutečnosti chtěl tak trochu zkusit, jestli bych si to s ním nezvopákla. HA. No jistě! .. Jak drzé. Samozřejmě odmítám. Důvody jsou jasné. Ale dovídám se spoustu pravd. Jakože třeba není takový, jak to vypadá. A že jsem se tam doopravdy s nikým nevystřídala. Jen já. Nikdo jiný. A přece nechuť? Nevím, proč mi to dělá. A tolik nechtěl chápat, že se mu dostalo před oči to, co je na obrázku. (básnička) A taky informace, že je to o něm. A že mě to mrzí, ale nic moc s tím nenadělám. Nic moc nenadělám s tím, co moje tolik chce, i když assi není o co stát.
Co mi na to řekl? Jestli už mám knihu? jak laciné... Byl příliš lapen. Taky jsem se snažila vysvětlit, jak funguje můj mozek. Můj mozek, co nezapomíná. Nezapomíná, co říkal před bezmála 6 lety při noční cestě parkem. A taky úplně všechno ostatní. (A že si pamatuje i všechno, co říkal třeba princ a tak. Lidi a momenty. A rány.) A rány!! jenže tady je jedna veliká divnost ve mě -> každý mi tak trochu ublížil. Jen u něj jsem nikdy nepřemýšlela nad odpuštěním. Fáze absolutně beznadějného vzteku se přelila v odpuštění, po kterém díra nezůstala. Odpouštím příliš snadno lidem, které miluji. A to je moje prokletí.
Nejhorší je asi ten pocit poslední dny. Moje vnímání emocí se zase posunulo o milion dopředu. Možná proto tolik všeho ve mě. A chuť vracet se zpět. Do minulosti. K něčemu pevnýmu. Nejhorší prostě je, že mám pocit, že by se tolik nebránil mít mě, kdyby si nemyslel, že to je špatně. Že on by se nedokázal změnit kvůli mě. Že by zase nepřestal kouřit jen proto, že mi to vadí. Že by nechtěl, abych já byla v Praze a on doma. A že by si připadal tím menší.... a tak. Ale jsou to jen dedukce. Ve skutečnosti nejsem dost princezna. Jen si mě váží. Váží si mojí upřímnosti. A hlavy v který je asi mozek.

Vím, že moje hra ted není fér. Jenže, rozhlédněme se, co je dneska fér?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 18. listopadu 2013 v 13:56 | Reagovat

Nabízet podporu a přitom chtít druhého využít? Jak sprosté. Takhle to vidím, když to čtu a možná nemám dost informací nebo představ, abych to viděla jinak.
Nejlepší je najít si někoho, koho nebudeš chtít změnit. Nejsem si vědoma, že by někdy někdo z mých přítelů přestal dělat něco jen proto, že mi to vadilo.

2 doDina doDina | Web | 18. listopadu 2013 v 16:57 | Reagovat

[1]: když jsem to přečetla, měla jsem v první chvíli pocit, že je to o mě. Někomu nabízím pomoc, někoho využívám.
Cítím se sprostě, proto tak tápu. A nevím proč to dělám. Jako by mi najenou na ničem nezáleželo.

On právě přestal. S kouřením. Řekla jsem, že jinak s ním nebudu. Chvíli to trvalo, ale přece. byl rád. Ale když se nám to začalo hroutit, tak se k tomu vrátil. A mě je to najednou jedno. Nemám pocit, že je to věc, kvůli které člověk umře. Protože si docela určitě tělo najde jiný důvod.

3 bludickka bludickka | E-mail | Web | 20. listopadu 2013 v 20:50 | Reagovat

[2]: Ne, tebe jsem tím určitě nemyslela! Myslím toho, co nabízí podporu a rád by přitom hlavně věděl, jestli by sis to s ním nezvopákla!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama