Prosinec 2013

Všichni jsem falešní a prázdní. A dospělí vědí, že sex neznamená lásku.

31. prosince 2013 v 1:08 | D^ |  je čas to přehodnotit I.
***
Vím, že v půl pátý ráno normální lidi buď spí, nebo zrovna vstávají do práce, ale já tu svojí neschopnost spát musim nějak překonávat. A tak Ti právě chci něco říct, nebo mi z toho praskne hlava. Možná praskne i Tobě, protože se moc neznáme, nebo spíš hrozně málo (nechci napsat 'skoro vůbec'). Vůbec totiž nejsem člověk, co nad věcmi mávne rukou. Jsem spíš pravý opak. Nemávám moc. A protože chci, abychom mohli být kamarádi, (protože nebýt by byla věčná škoda), musím Ti říct, že jsem z toho víkendu trochu rozladěná. A zmatená. Ale nejsem překvapená. Abychom byli kamarádi tak musíš vědět, že nejsem taková, co vleze do sprchy s kýmkoliv a nic za tím nevidí. Divokost navenek neznamená, že to jsem úplně celá já. Naopak, lidi jsou mnohem složitější. Ovšem nemohla jsem Ti říkat něco jinýho. V sobotu. Nemá to smysl. jediná pravda je, že očekávání jsou hloupost. Expectations are the root of all heartache. Velká pravda... Očekávám snad jen to, že si kamarádi nelžou. A to není zas tak moc. A možná bych nemohla odpovědět právě proto, že to tak úplně nevím. Zvlášť když se to děje s vodkou (a bůhví čím vším) v žilách. Taky není pravda, že jsem si to na tebe nějak připravila, jak jsi myslel. (just saying)
Fér by bylo říct ti to. Ale nevím, jestli o to stojíš. Je to spíš kvůli mě. Abychom byli kamarádi, fér by bylo jednat fér. To znamená pravdu. Jednoduchý. Pravda je, že když kamarádi, tak benefity jsou nesmysl. Říkám já. Myslím si, že Tobě o to "fér" jde. Takže jsem si domyslela, že v sobotu jsi mě zval kvůli tomu, abys mi to řekl. Potom by bylo fajn spíš něco jako ..přijď, chci ti něco říct. Nebo přijít. A ne zvát na film, sundat mi kalhoty a pak říkat "hele víš co přemýšlel jsem..". To z člověka naproti Tobě dělá hlupáčka. Je to dost ponižující, a o tom to hlavně je. Nejde o mě a tebe, jde o tu smršť pocitů, který ti proběhnou hlavou. Nejsem prodejná, aby mě to neranilo. A ať už se Tobě děje cokoliv a je to jakkoliv pochopitelný/smutný/frustrující, tak jsi zapomněl na to, že já jsem taky člověk. V tom nemusí být žádný hluboký city, Kubo. Stačí pár nalhávání noc předtím. Opravdu.
Budu doufat, že mi alespoň trochu rozumíš. Nechci, aby to mezi mnou a tebou viselo, trápil by mě ten pocit donekonečna a zbytečně by to kazilo hezký věci. A třeba nás čekají, třeba ne. Kdo ví.
Zatemním to, že to střízlivění s Tebou bylo milý a vtipný a celou tuhle podivnou zkušenost, kterou už jsem vůbec nechtěla, zabalim do pytle průšvihů letošního roku a pošlu je pryč. Zapomínat neumím, na to jsem se nějak málo zjednodušila. Kdybych už Tě neměla vídat, tak ti to nepíšu a neotravuju tě tím. Ale takhle to nejde. Namlouvat si, že něco neexistuje. Byla bych moc ráda, kdybys nějak přátelsky reagoval. Deal with it, little girl. A taky aspoň trochu přivřel oči nad tím, že jsem taková. Že to teď musíš číst a říkat si panebože co je to za divnou holku. Taky si to často říkám, hehe, ale musim se sebou navíc i žít každou minutu. A pokud jsi to dočetl až sem a nejsi ještě naštvanej, chtěla bych Ti říct, že jsem Tě poslouchala, když jsi mluvil o problémech. O tom, jak je svět teď hrozně špatnej. A na nic. A že už máš takovou dobu tu flašku a není jí proč otevřít. (Stejně, jako jsem poslouchala a nezapomněla všechno ostatní.). A taky když jsi mluvil o práci, která nikoho nezajímá, když o tom mluvíš. Chtěla bych Ti říct, že kdybys cokoliv potřeboval říkat, whatever, že za mnou můžeš. Zajímá mě to. Nikdy neignoruju trápení přátel. Vím, že ze všeho nejhorší je dusit se.
Úplně na konec - ráda jsem vás poznala, Tebe i Honzu. Po dlouhý době dva kamarádi s úsměvem. Jen jsem tohle potřebovala rozdejchat. Svět si asi myslí, že jsem bůhví jak drsná, ale ve skutečnosti... jsem to asi já a to je na dlouho.
Hezký pondělí (trochu úchylný spojení, vim vim.)


Ahoj.
Za prvý bych si Ti chtěl hrozně omluvit. Nechtěl jsem Ti zamotat hlavu. Nemám momentálně v sobě vyřešený věci a tím pádem nevím co chci.
Tímto bych chtěl aspoň trošku ospravedlnit ten filmový večer, i když je to málo ... vím. Nechtěl jsem Tě nijak ranit. Budu rád, když budeme přátelé. Ten blábol s kamarádem s výhodami jsem bez rozmyslu plácnul. Je jasný, že tohle by nefungovalo.
Taky vím, že do sprchy bys nevešla s každým a svým způsobem si vážím toho, žes tam skončila se mnou. Člověka zahřeje, že se může někomu vyzpovídat a že není na všechno sám.
Chci být k tobě fér. Proto jsem chtěl hned od počátku říct něco ve stylu, že nejsem na vztah připravený. Že ze mě vypadla takový blbost (filmový večer), se ti ještě jednou, hrozně omlouvám s celkově za svoje chování. Jsem hrozně rád, že jsem potkal člověka jako seš ty . Doufám, že nám to spolu bude klapat jako kamarádi a že se přes ty první extempore nějak dostaneme.
Vážím si tě.
Přeji taky hezký pondělí (úchylněji to zní v 9:00 :D)


V sobotu, nebo prostě v noci, mi Honza říkal, že si úplně nejlepší kamarád a že to navíc máš v hlavě srovnaný. Nutně jsem o tom teď pochybovala. Ale už ne.
Víš co, aspoň nemáme mezi sebou napětí, ne? Žádný křeče, žádný fámy. Dík za to, že to takhle zvládneme. (A mimochodem, moje "věci" jsou docela určitě ještě mnohem míň vyřešený, než ty tvoje. Čas tohle spraví. Jen vydrž a měj už konečně radost. Někde jí musíš najít. Já ji vidím jen v úplných blbostech. Ale spousta životního štěstí je jen velká mozaika složená z drobných radostí. Nepřehlížejme je.)
Mám Tě ráda.
(usměj se! )


Honza je hrozně fajn kluk .
To víš, že to zvládnem . Pěkně řečeno s tou mozaikou - naprostá pravda.
Taky Tě mám rád.
***

What if it never gets better?

26. prosince 2013 v 2:08 | D^ |  je čas to přehodnotit I.
Tradiční rituál předčítání si událostí přesně před rokem. Ve snaze začít zase psát. Napsat to. Už se neudusit. Jsou Vánoce a já nejsem schopná uklidnit se. V hlavě mi těká několik mužů. V duši zase strach, že to nikdy nebude dobré. Co když se to nikdy nezlepší. What if it never gets better...?

Abych se úplně nezapřela - psala jsem, samozřejmě. Ale jednou byl moc velký kolotoč na to, abych myšlenky dokončila, jindy zas málo odvahy zveřejnit je. A jindy byly jen "papírové". A na přepisováni byl zase ten kolotoč. Konce semestrů bývají divoké. A hlavně jsem divoká. Ačkoliv jsem se už tolikrát zapřísáhla, že nebudu. Jsem. Ale ne z podstaty. U mě je to spíš taková z nouze-cnost.

Moc mě mrzí, že jsem se nepolešila. Nepřestala jsem podléhat vášním mužů. I když už z toho nemám tu primární radost. Není to moje lehkost. Je to beznaděj. Vždycky věřím v zázrak, který by mohl nastat ráno. Druhý den. Za střízliva. Neděje se to. A přece se můj kolotoč točí.

Poznala jsem jednu zajímavou věc, alespoň pro mě. Tak hrozně moc pocitů se vejde do jednoho dlouhýho objetí v soukromí. Ne objetí a (whatever). Prostě jen to objetí. Když mě objmal Kubík, měla jsem pocit, jako by do mě vstupoval celý náš společný příběh, který jsme nikdy nezažili; naše společná minulost, kterou jsme nikdy neměli; a naše láska, o kterou ani nezakopnem. Je to zvláštní. Možná proto je na mých kolejních dveřích kromě nástěnky i FREE HUGS. Moje životní nastavení je sbírat příběhy lidí (jak tolikrát opakovala moje spolubydlící a čarodějnice S, která se po zkouškovém už asi nenastěhuje zpátky). Našla jsem další a intenzivnější způsob. Možná.
Pořád miluju lidi, i když často nesnesu jejich přítomnost. Miluji v osamnění. A myslím, že se brzo zblázním.

A tak.

14. prosince 2013 v 9:45 | D^ |  je čas to přehodnotit I.
Věci se dějí, jen není čas o nich referovat.

Píšu dnes a teď, protože si chci zaznamenat den po včerejší noci. Další muž a velká změna ve scénáři. Konečně.

nemůžu spát. ale to není novinka. chtěla jsem tancovat, abych usnula