Tradiční rituál předčítání si událostí přesně před rokem. Ve snaze začít zase psát. Napsat to. Už se neudusit. Jsou Vánoce a já nejsem schopná uklidnit se. V hlavě mi těká několik mužů. V duši zase strach, že to nikdy nebude dobré. Co když se to nikdy nezlepší. What if it never gets better...?
Abych se úplně nezapřela - psala jsem, samozřejmě. Ale jednou byl moc velký kolotoč na to, abych myšlenky dokončila, jindy zas málo odvahy zveřejnit je. A jindy byly jen "papírové". A na přepisováni byl zase ten kolotoč. Konce semestrů bývají divoké. A hlavně já jsem divoká. Ačkoliv jsem se už tolikrát zapřísáhla, že nebudu. Jsem. Ale ne z podstaty. U mě je to spíš taková z nouze-cnost.
Moc mě mrzí, že jsem se nepolešila. Nepřestala jsem podléhat vášním mužů. I když už z toho nemám tu primární radost. Není to moje lehkost. Je to beznaděj. Vždycky věřím v zázrak, který by mohl nastat ráno. Druhý den. Za střízliva. Neděje se to. A přece se můj kolotoč točí.
Poznala jsem jednu zajímavou věc, alespoň pro mě. Tak hrozně moc pocitů se vejde do jednoho dlouhýho objetí v soukromí. Ne objetí a (whatever). Prostě jen to objetí. Když mě objmal Kubík, měla jsem pocit, jako by do mě vstupoval celý náš společný příběh, který jsme nikdy nezažili; naše společná minulost, kterou jsme nikdy neměli; a naše láska, o kterou ani nezakopnem. Je to zvláštní. Možná proto je na mých kolejních dveřích kromě nástěnky i FREE HUGS. Moje životní nastavení je sbírat příběhy lidí (jak tolikrát opakovala moje spolubydlící a čarodějnice S, která se po zkouškovém už asi nenastěhuje zpátky). Našla jsem další a intenzivnější způsob. Možná.
Pořád miluju lidi, i když často nesnesu jejich přítomnost. Miluji v osamnění. A myslím, že se brzo zblázním.
Přemýšlím nad tím, jesti zveřejnit rozepsané články z dřívějška, nebo nad nimi mávnout rukou. Jestli je důležité, jak to pokročilo s maminkou; jak jsem zřejmě definitivně ukončila román s Princem; kdo je vlastně Kubík a co s ním chystám; jak jsem cizímu klukovi co se mi líbil napsala "ahoj chci tě"; jak jsem si udělala ostudu na dvou blocích na koleji; jak to ani modrookého muže ani srdíčkového A. se mnou nepřešlo a jak mám výčitky z trápení jich a proč se mi najednou dvoří další kolejní soused zvaný divnočlověk, který u nás občas přespává na pokoji.
Není to zas tolik komplikované. Ale jediné co vím, je koho mám v hlavě. Jen nevím, jak ho z ní dostat. A už se mi ani nechce. Nechci se tím zabývat. Chci aby všechno bylo krásný a dokonalý. Ale není. A nebude. Třeba nebude. What if it never gets better?








zastávám názor, že dokud věci neskončí dobře, není jim konec. sama se toho ale v beznaději neumim držet. člověk pluje nahoru potom co se dotkne dna, je to otázka času než se věci zlepšej.