Moje malá sestřička měla z hraček vždycky nejraději takové ty malé drobné "věcičky". Plnou bednu autíček, košík s poníky nebo krabici s různou létající havětí. Dráčci především. Často mě fascinuje jak čistá je její duše. A schopnost věřit v jejich život. Je osvěžující jí při tom pozorovat. Stejně tak, ne-li mnohem víc, mě fascinují draci samotní. V jejích rukách ožijí spolu s fantazíí. Najednou nejsou maličcí a plastový, ale jsou všude kolem, létají nad námi a usmívají se. Jo...mají docela roztomilé obličeje. Chtěla bych je opravdové. Jsou tak nedotknutelní svojí velikostí a mystičností. A nakonec - umí létat. Jen si to představte. Ať už jsou kdekoliv, mávnou dvakrát, třikrát křídly...a je všechno jinak. Taková schopnost Vám dává možnost kdykoliv se stát někým jiným. Začít někde jinde. Někde hodně daleko. A kdykoliv se jim někdo pokusí ublížit, ve vteřině jej promění v prach, který jedním mocným výdechem rozptýlí na kilometry daleko. A pak prostě zmizí.
Sometimes i wish i could be a dragon. Just a little bit.
**taky si "ověšujete" zdi vyrobenými obrázky? )
Zřejmě bychom mohli hodiny a hodiny polemizovat o tom, zda-li je to svoboda, či naopak. Co je to něco, co nás učiní svobodným. A asi bychom skončili u faktu, že nic není černobílé. Pro a proti. A nejspíš ani pořádně nevíme, v čem bychom se cítili svobodní nejvíce. Všechno nikdy nezkusíme. Ale rozhodně se můžeme pokusit svojí svobodu hledat. Stejně tak, jako štěstí.
Poslední dobou odbývám zapisování životních událostí. Jindy jsem bývala přehnaně poctivá. A teď? Posledních pár článku je hrozivě obecných. Možná proto, že se cítím nesvobodná sama v sobě. I když se to těžko vysvětluje. Občas se cítím obětí sebe samé. A taky možná proto, že mě unavuje psát o tom, co je realita. Bylo by to jedno velké plakání. Nechci si donekonečna stěžovat. Opakovat nepříjemnou pravdu. Chci věřit, že to bude lepší. Že nebudu muset za rok touhle dobou, nebo třeba uplně jinou dobou, sedět za svým počítačem a oplakávat něčí život, svoje neúspěchy, nastokrát zlomený srdce a jiný podobný trápení.
S láskou je to pořád stejné. Před Vánoci mi došlo, že bych za rok asi měla být schopná dopočítat se všech mužů, který prošli mým životem. Ať už více, nebo jen jednou. A ne tápat a zjišťovat, že vám na to ruce nestačí. Pomohly mi asi nejvíc reakce na jeden článek o charakteru některých týdnů na koleji. O tom, jak si to budu vyčítat. A taky plkání po internetu s kamarádkou, které jsem moje poslední zklamání vypsala tak zvučně, že si to začala sepisovat a sdílet online různé úryvky. Uvědomila jsem si, že to, co se tolika cizím lidem líbí na mém sakrkastickém podání reality je asi to, že je to ze života. A že je to dost navztekaně - zoufalé. Zapřísáhla jsem se změnit se.
Moc dlouho mi to nevydrželo. Nebo se asi potřebuju ujišťovat o svých pravdách několikrát. Jeden soused se nám nastěhoval do pokoje. Býval tam často, občas přespával. Člověk, naivní jako já, z toho cítí chuť někam patřit, nebýt sám ve svém pokoji o patro výš. Tvořit komunitu. Ale zapoměla jsem si uvědomit, že je to chlap. A chlap má takové věci....vlastně věechny věci....až na druhém místě. A tak se stalo moje prozření. Na koleji jsem byli skoro týden sami. Nejdřív mi vařil večeře, pomáhal se školou a naléval víno. Pár večerů jsem byla dojatá. Sounáležitostí. Nutno dodat, že byl před Vánoci takovým malým nedopatřením u nás doma. I když tady vůbec nebydlí. ale proč nenavštívit babičku a Vánoce, když Vaše kamarádka jede tím samým směrem? Jasně, proč ne. Nepoutala nás žádná láska. Nebo o ní alespoň nevím. O své jsem si teď jistá, že není. O jeho si nejsem jistá vůbec, zvlášť když jsme se na nový rok vrátili na kolej, učil se vedle mě a já se smála, že mám kamaráda a on říkal takové věty jako "nevím, jak jsem bez tebe mohl vydržet týden" (a já husopaska se domnívala, že mu chyběl můj humor, úsměv, cosi...co jsem si vlastně myslela?) Ale jsem si jistá, že 90% mužů není schopná oddělit lásku a chuť se s váma vyspat. A tak se to stalo. Nebo spíš dělo. A bylo to ASI fajn. Nebo tak nějak. Dva kamarádi. Přesně to, co jsem odsoudila pokaždé, když mi to někdo prováděl / nabízel. Jenže jednoho krásného rána jsem pochopila ten rozdíl. Kdykoliv jsem to tak měla, bylo to proto. že já jsem o tu lásku stála. A všechno to byla znouze cnost. Ale tohle bylo nekonečně ploché. A najednou tak nechutné. Udělalo se mi ze mě a z nás špatně. Poslala jsem ho pryč a dva dny byla tak protivná, že přišel až třetí nebo čtvrtý den. Několikrát. Zkusit to znovu. Na mě. Škemrat. Byl rád, že nemusel ven oknem.
To byl kluk, co mu říkám divnočlověk. Ten týden to byl první vyhnanec.
Ještě ten samý týden, snad páteční noci, se banda sousedů okolo třetí ráno vracela z kolejního baru. Z poloviny slušně nadraní. Ale potože každá cesta domů vede kolem mých dveří, zastavili se. Chtělí pít, ale nebylo co. A tak se po chvíli postupně loučili. Zůstal jeden. M-on z toho děsivýho článku - I don't believe in life after love. A tenhle kluk s roztomilým obličejem udělal v podstatě to samé v bledě modrém jako divnočlověk o pár dní dříve. Škemral. Vykopla jsem ho. Vrátil se. Na rezolutní NE jsem dostala objetí a odešel. Nad ránem mi nechal na dveřích vzkaz "NELUTUJEM".
ten týden to byl druhý, a naštěstí poslední vyhnanec.
Popravdě stále moc nerozumím sobě ve vztahu k těm všem mužům. Ale mívám dost špatné sny, často o tom, jak křičím, nebo odněkud vyháním celé skupiny zombie-kluků. Nereagují. A takové různé divnosti. Ale vím, že to tak nechci. Chci se časem nechat očistit a vdechnout svému životu zase schopnost bezhlavě se zamilovat do někoho, kdo o to stojí. Ne se nechat vláčet někým, kdo stojí o tělesný požitky.
A abych ukončila rekapitulaci z minula, tak s Kubou jsme na tom dobře. Vídáme se, chodíme na jedno pivo nebo jen tak propereme na pokoji novinky na hudební scéně nebo nešváry na scéně politické. Trochu projdem otázku starých a nových vztahů a vůbec tak nějak sdílíme. Je to dobře - uvědomila jsem si, že bych i tentokrát byla ve svý lásce ukvapená. Po čase mě napadlo, že bych tehdy prostě jen umřela za to, aby mě měl někdo rád tak, že Vám to dokáže okamžitě říct do očí, i když to není žádnej libovej frajírek, spíš naopak - obyčejně milej kluk. Proto jsem tolik litovala toho, jak druhý den otočil list. Zase jsem jen tomu chtěla věřit. Ne si pěstovat další nedůvěru.
P.S: jendou bych si přála s někým sdílet takové pocity opravdově, oboustraně. ne jen donekočna otáčející se lži...tak jako jsou v písničkách.
Já mám na zdi akorát dva svoje... Jeden Sida, kterej mi tam pověsila máma a druhej, kterej symbolizuje moje dvě já. Kterej mi má připomítat to, kým jsem byla a kým už nikdy nechci bejt...
Se mnou je to složitý. Byla jsem jednou taková, jaká jsem vlastně byla šťastná, jen moc naivní, pak jsem naopak byla nešťastná a teď se vracím k tomu původnímu... ale asi máš pravdu...
No, já nevím z čeho ty můry jsou... Jen... Poslední dobou na tom asi nejsem nejlíp...
5?whoever? | Web | 21. ledna 2014 v 13:39 | Reagovat
(omlouvám se za pozdní odpověd, byla jsem na dovolený)
Někdy se ti blbečci ale holt rádi přetvařujou za drsnáčky, jestli to dává nějaký smysl.
Jinak k článku, trošku mě překvapilo, možná vyděsilo, když jsem se s pomocí bejvalýho dozvěděla, že kluci vlastně cejtěj lásku jinak než holky... Bála jsem se, že u mnohých je láska vlastně jen nějakej pud kterej pro ně znamená potencionální sex... Ale jsem si jistá, že na světě ještě existují i bytosti které pravou lásku cítí a nemusí u toho být toho něžnějšího pohlaví.
Nadpis je mi blízkej. Začínat někde jinde a daleko stejně často neznamená začít :( Zdi si neověšuju, poslední roky vůbec nekreslím. Vlastně na zdech není nic. Žádné obrázky... Taky už radši nepočítám, ani si to nevyčítám. Co s tím už, vrátit to nejde. Jen bych už to příště veřejně nesdělovala osobě, která o mě má zájem. Sounáležitost. Jedna z mých idejí, o jejímž dosažení pochybuji a přesto po ní donekonečna nepřestávám toužit.
[5]: Já vůbec neříkám, že takový mui nejsou. jsem si skoro jistá, že je to ve všech. ale stejně tak skoro ve všech je i tahle stránka - kdy to nedokáží rozlišit co chtějí a když tě dostanou, uvědomí si že to byl jen ten sex. A vlastně na tom ani nevidím nic zlého. Je chyba někde ve mě. Že tu lásku mají, ale ne pro mě. A nebo je to prostě jen zatraceně dlouhá cesta ke štěstí.
[6]: Sounáležitosti se mi dostává. Jen přestávám věřit, že kdy bude mít dlouhého trvání. Je prostě opojná a pomíjivá.
[5]: Já vůbec neříkám, že takový mui nejsou. jsem si skoro jistá, že je to ve všech. ale stejně tak skoro ve všech je i tahle stránka - kdy to nedokáží rozlišit co chtějí a když tě dostanou, uvědomí si že to byl jen ten sex. A vlastně na tom ani nevidím nic zlého. Je chyba někde ve mě. Že tu lásku mají, ale ne pro mě. A nebo je to prostě jen zatraceně dlouhá cesta ke štěstí.
[6]: Sounáležitosti se mi dostává. Jen přestávám věřit, že kdy bude mít dlouhého trvání. Je prostě opojná a pomíjivá.
9Krvavý koleno | Web | 23. ledna 2014 v 0:47 | Reagovat
Myslim, že ty draci ožívaj, protože tvoje sestřička tomu věří. A takhle to funguje všude. Věřit je důležitý. Neztrácej naději.
V mym životě je jednom jeden muž (můj přítel, překvapivě), ale taky občas sobě v tom vztahu k němu nerozumim (co se po mě chce, co mám dělat, kdo vlastně jsem, jsem to ještě já, co mám dělat, co se po mě chce... kruh). A když mám pocit, že to funguje, stane se něco, co mě přešoupne na jinou kolej. Ale vim, že spoustu komplikací si dělám sama. Jsem nejistá sama v sobě, což se znásobuje nedorozuměníma a roztržkama mezi náma a vrcholí to existenciální krizí. Nevim, jestli to máš taky tak, ale často si řikám, že člověk jako já by neměl žít ve vztahu. A pak se chci profackovat, když si uvědomim, jaká je to alibistická hovadina. Nevim, je to prostě o víře, naději, lásce a mimo to taky o práci (což se k tý svatý trojici z neznámýho důvodu nedodává, ale mělo by). Název tvýho článku je výstižnej. Člověk musí nejdřív pohnout sám sebou. To je vždycky ta nejtěžší brambora na tý hromadě sraček, se kterou se v životě potýkáme :)
ten song na konci je pecka