Březen 2014

And everyone's so fake.

26. března 2014 v 17:37 | D^
Nechat problémy v dešti. Zapomenout. Nebo se roptýlit. Už nějaký ten čas pracuji na omezení lásky. Myslím té vztahové. Který jsem přestala věřit. A zároveň začala věřit, že jediným lékém je přestat. Na nějakou chvíli. Přestat mít někoho ráda. A pak se trápit. Proto, že nejsem ta pravá. I proto, že mě to samotnou omrzí. Myslím, že to bude správné. Dnes, včera i zítra.

A tak hledám zpátky ztracené kamarády. Netrápím se tím, že někteří z nich už byli mnou. A že už to tak není. Mám prostě kamarády. Prosím je o to, aby byli. Nikdy jsem to nedělala. Ale teď. Chci být něčí kámobrácho. Ne, ne jen něčí. Ale všech, co za to stojí. A je to tak super pocit. S klukama na pivo do čajky. Být tam ráda. Smát se až ke křečím. Blbostem. A super dvojsmyslným vtípkům. Nepřipadat si, že pokulhávám za nimi. Mít pocit bytí.

Pár dní za sebou pořád s někým. Soused z jiného bloku, který je na stejné škole. Když jsem ho na podzim poznala, nevěděla jsem, že jsme oba přes domečky. Bylo to tak nějak jedno. Není to důležité, když je dobrá parta. Důležité je jen být. A patřit. A je s ním fajn. Bydlí s přítelkou, která je taky od nás. Ale ta s náma nepije. Ani se neveselí. Je to asi slečinka. Nebo líná. Nebo se bojí, že by nepatřila. Být jí, tak se tak nechovám. Ale možná jen nechce vědět, co ten její vyvádí. I když je to klidnej kluk. Hodně pracovitej, nemá rád nestíhání. Nikdy neni namol. Nikdy jsem s ním nebyla namol. Ale teď jsem dost kamarádi. Občas napíše. O něco. A nebo jen tak. Jde v neděli na pivo, i když přítelka nechce. A pije míň, protože musí ještě na "povinosti". A pak se na to vykašle, a je s námi do půl druhé, než se rozejdeme. A ráno hned píše. Zve se na čaj a pracujem spolu na projektech u mě. A pomáháme si. A jsem navzájem rádi, že máme podobný přístup. A nadáváme si. A ňuňáme nad vším, co se povede. A pak ho pošlem domů. A pak zas píše. A pak napíše, jak se tam máme, když odešel. No samozřejmě, že smutně, když odešel. A myslím to tak nějak vtipně, jako já vždycky. A co bych taky říkala. A pak se ptá, jestli mi nevadí, že ho to těší. A já nevím, najednou nevím. A tak řešíme onlajn problém konfrontace XY krát XX. Další den mě vyzvedne ze školy. Obdivuje, jak mi vedoucí ateliéru podává ruku jako nějaké archi-kolegyni. A já si připadám zvláštně. Žádaně? Nevím, spíš cítím, že i kamarádství někdo vnímá intenzivně. A tak se doprovodíme. A zase něco potřebuje. Půl hodiny po tom, co jsem se rozešli. A pak dělá drahoty. Ale večer na párty přijde. Kolem jedné ráno se společně ocitáme ve zvláštním čtyřúhelníku. Vysvětlím!

Tahle večerní párty. Jen já a kamarádi. S., M., A., K., K., P.,L. Společně. Nakonec v noci skoro hodina jen s tím zmateným kamarádem, který mě doprovází a Kubou. Kuba je kluk, který je tady patrný asi hlavně z dopisu o tom, jak nejdem kamarádka s benefity (i když je to někdy fakt těžké nebýt). Pocit, že vyčkávají, který z těch dvou odejde. Nakonec to udělá doprovázející kamarád. Však má doma ženu. Hodina jen s Kubou. Povídání. Milé. Čtu mu knížku, kterou rovna čtu. Leží naproti a sleduje řádky. Je to napínavý. Přeskakuju, aby věděl, jak ta myšlenka dopadne. Je zaujatý. Myslím si to. A vím, že mi lehce hladí prsty připravené otáčet stránky. Myslím, že lehce opilá slečinka s mašlí ve vlasech, co vám čte knížku a všude je tma. Myslím, že to je už dost silný koncept chvíle. A pak hrajem na kytaru. Spolu. Já rytmus, on akordy. Sranda. A učí mě něco. A je nám fajn. Jen tak, že jsme. / Zaklepe soused L., který nepil, učil se na zápočet. A je s námi. Opět ten pocit. Pocit, že vyčkávají, který z těch dvou odejde. Jsem překvapená. Že by i L. dělal tenhle problém? je tu přece taky každý den. Nevím. Ale vyhrál. Kuba odchází. Nakonec jsou 3 ráno a zítra práce. A nebydlí tady. L. zůstává ještě asi hodinu. Mluví se mnou. A ze mě mluví někdo jiný. Pohybuju se napůl ve snu. A je mi to jedno. Je mi dobře, když nejsem ničí. Jsem to já. A je mi smutno, že nemůžu nikoho z nich obejmout. Jen pro ten pocit.
Čtyřúhelník vyřešen.
Mám milion chutí nalít všem najednou elixír pravdy a necat je říct o co jde. Jestli to alespoň vědí. Protože já už to tak nějak nehodlám testovat sama na sobě.
Myslím, že spousta lidí je jen nešťastná. Podvědomně si myslí, že jim pomůžu. Jsem taková. A ubližuje mi to. Ale nedokážu to změnit.

A nakonec malé klišé - myslíte, že doopravdy nemůže být mezi ženou a mužem přátelství, kde neni nikdo nic dlužen?

Otevřený interval od nekonečna do nekonečna.

12. března 2014 v 9:27 | D^ |  je čas to přehodnotit I.
Proč je o tolik důležitější vypsat se na blog, než jít do školy nebo počítat úkoly?
Někdy to tak prostě je. Dny jsou krušné a zvláštní a intenzivní, uplakané, úplně prázdné, usměvavé. Jsou prostě pořád jiné. Ale v jádru je to pořád stejně špatný. Strach se ve mě uhnízdil a já nevím, jak se to zabíjí. Cítí, že ani nechci nic zabíjet. A vyhazovat. Tenhle proces, ať už je to kdekoliv, se mi teď ze srdce příčí.
Ale to jaro! A ano, na lidi jde jaro. Jako každý rok mám kolem zase pěknou sbírku nových tváří. Navíc mi teď dělá dobře, když mezi nimi najdu někoho, komu můj příběh není lhostejný. Když se nemusím cítat jako hloupá uplakaná holka. Jako neštastnice.
Na světě není místo pro ubrečený holky.

Nemám v plánu se vypisovat o všech nějak zvlášť. Není to důležité. Milulý článek je velmi intenzivní reakce na poslední chemoterapii. Nejdřív to nevypadalo špatně. Ale odpolední genetika přinesla další špatné zprávy. Vyšetřovaná genová mutace se potvrdila. Všechno to jen zhoršuje. A co víc, je dědičná. Přislibuje vám to rakovinu skoro jistě a dřív, než byste stihli žít život. Ale pořád je možnost, že to není můj případ. Na výsledky čekám.
Je to zvláštní informace do života, když je vám 20-něco.
A úplně příšerná, pokud vám tenhle smrťák prožírá maminku.
Ty vyšetření mě děsí. Vždycky je to buď a nebo. Bude to dobrý, nebo horší. Ještě jsem na tu první nějak nepadly.

Jdu raději počítat. Setrvávat v zarytém smutku je nelidské.

Někde při jiném slunci.

2. března 2014 v 22:11 | D^ |  je čas to přehodnotit I.
"Yeah I'm free, free fallin' ... ", slova, který vyzpívával kdosi z rádia. Stanice, kterou si nenaladila. Čistá kytarová melodie a nálada, která se s tou její míjela vlevo. Možná jen ten vytržený kousek textu by dokonale padl k její beznaději. Občas mívá pocit, že poslední rok jen neustále padá volným pádem. S občasnými nárazy a zastávkami, aby byl pád nakonec ještě mocnější. Jenže co předchází pád? Pýcha to nebude.

Už toho bylo dost. Uložila poslední rozdělanou práci na flešku, zaklapla netebook a trochu kvapně ho zasunula do batohu. A pak všechny ostatní nejnutnější věci. Na týden. Nebo na pořád. Zkontorolovala nejbližší vlak do Prahy, obula se do jedinných bot, které zrovna doma měla a se zavlhlýma očima se vydala pryč z domu. Jako na potvoru se rodiče s dětmi zrovna vraceli, když zamykala druhé dveře. Povzdechla si. A netečně změnila směr otáčení klíče. Chtěla se s nimi minout, ale teď už se nedalo nic dělat. Nebyl důvod, aby ji ještě neviděli rádi, naopak. Navíc věděli, že bude chtít stihnout vlak ještě před jejich příchodem. Nikdy totiž nedokázala své emoce skrývat. Kdykoliv nebyla v pohodě, bylo to více než zřejmé.
Vesele se s ní rozloučili a popřáli pěkný týden. Pffff. Snaha nebrečet. Příliš okázalá. A další peníze. K čemu další peníze. "Už nechci další peníze." Nevnímají. Netečně je vkládá do nudné, anonymní peněženky. Černá koženka, nic víc. Poslední dobou už neměla ráda věci jakkoliv výrazné, pokud to nebylo vyloženě nutné. Přesto nikdy nesplývala s davem. Nebyla to pubertální křeč. Bylo to prostě tak. Tovární nastavení. Výchova? Nebo zklámání. Ale nechtěla, aby jí svět viděl. Až moc chtěla nebýt. Zrovna teď. Nějak to zastavit, už si nehrát na hrdinu. Život si nevybírá.

Dva kroky směrem k autobusové zastávce naproti přes silnici a už měla oči zase zalité slzami. Už je to nějakou dobu, co se přestala snažit je zadžovat, když byla sama. Přestalo ji vycházet skrývat je vlastně kdykoliv. Pomyslela na to, jak hloupě to vypadá. Je tak slabá. Uplakaná. Nedokáže vykouzlit tak uvěřitelné úsměvy jako její maminka. Místo vlasů čepice, stěží udělá krok a problém na krku. Nebo spíš v sobě. Přesto slunce, děti, procházka a úsměv. Nebývá to takové. Většina času je naopak. Jenže zrovna teď je ten kontrast matka - dcera přímo do očí bijící. Co je tobě ty hloupá huso?

V autobuse ani ve vlaku nikoho nezajímá, proč vám tečou po tvářích potoky slz. Možná by stačilo ukázat si prstem a najdete jiný příběh. Otupěli jsme? Snažit se nemyslet na nejhorší. Nebo přestat řešit slzy stékající po tvářích. Na sedadle vlaku si vyčítala, že se ni ní odpoledne tak rozkřičela. Už to nemohla vydržet. Výčitky, konstrukce pocitů, které se nedějí a neustálé opakování REALITY umírání. "Už není čas na brečení. Je čas se připravit." Ta slova, jež se jí neodvratně vryla dopaměti. Nechtěla je slyšet. Ne. Ne. Ne. "Neříkej to!"
"Jsi na mě naštvaná, viď?"
Ne, to nedokážu. "Nejsem, neříkej to, prosím! Já už to nemůžu poslouchat. Vytáčky, zbytečný." A říkat mi umřu, tak se s tatínkem nehádejte.
Proč se nemůžu střelit do hlavy?