close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

And everyone's so fake.

26. března 2014 v 17:37 | D^
Nechat problémy v dešti. Zapomenout. Nebo se roptýlit. Už nějaký ten čas pracuji na omezení lásky. Myslím té vztahové. Který jsem přestala věřit. A zároveň začala věřit, že jediným lékém je přestat. Na nějakou chvíli. Přestat mít někoho ráda. A pak se trápit. Proto, že nejsem ta pravá. I proto, že mě to samotnou omrzí. Myslím, že to bude správné. Dnes, včera i zítra.

A tak hledám zpátky ztracené kamarády. Netrápím se tím, že někteří z nich už byli mnou. A že už to tak není. Mám prostě kamarády. Prosím je o to, aby byli. Nikdy jsem to nedělala. Ale teď. Chci být něčí kámobrácho. Ne, ne jen něčí. Ale všech, co za to stojí. A je to tak super pocit. S klukama na pivo do čajky. Být tam ráda. Smát se až ke křečím. Blbostem. A super dvojsmyslným vtípkům. Nepřipadat si, že pokulhávám za nimi. Mít pocit bytí.

Pár dní za sebou pořád s někým. Soused z jiného bloku, který je na stejné škole. Když jsem ho na podzim poznala, nevěděla jsem, že jsme oba přes domečky. Bylo to tak nějak jedno. Není to důležité, když je dobrá parta. Důležité je jen být. A patřit. A je s ním fajn. Bydlí s přítelkou, která je taky od nás. Ale ta s náma nepije. Ani se neveselí. Je to asi slečinka. Nebo líná. Nebo se bojí, že by nepatřila. Být jí, tak se tak nechovám. Ale možná jen nechce vědět, co ten její vyvádí. I když je to klidnej kluk. Hodně pracovitej, nemá rád nestíhání. Nikdy neni namol. Nikdy jsem s ním nebyla namol. Ale teď jsem dost kamarádi. Občas napíše. O něco. A nebo jen tak. Jde v neděli na pivo, i když přítelka nechce. A pije míň, protože musí ještě na "povinosti". A pak se na to vykašle, a je s námi do půl druhé, než se rozejdeme. A ráno hned píše. Zve se na čaj a pracujem spolu na projektech u mě. A pomáháme si. A jsem navzájem rádi, že máme podobný přístup. A nadáváme si. A ňuňáme nad vším, co se povede. A pak ho pošlem domů. A pak zas píše. A pak napíše, jak se tam máme, když odešel. No samozřejmě, že smutně, když odešel. A myslím to tak nějak vtipně, jako já vždycky. A co bych taky říkala. A pak se ptá, jestli mi nevadí, že ho to těší. A já nevím, najednou nevím. A tak řešíme onlajn problém konfrontace XY krát XX. Další den mě vyzvedne ze školy. Obdivuje, jak mi vedoucí ateliéru podává ruku jako nějaké archi-kolegyni. A já si připadám zvláštně. Žádaně? Nevím, spíš cítím, že i kamarádství někdo vnímá intenzivně. A tak se doprovodíme. A zase něco potřebuje. Půl hodiny po tom, co jsem se rozešli. A pak dělá drahoty. Ale večer na párty přijde. Kolem jedné ráno se společně ocitáme ve zvláštním čtyřúhelníku. Vysvětlím!

Tahle večerní párty. Jen já a kamarádi. S., M., A., K., K., P.,L. Společně. Nakonec v noci skoro hodina jen s tím zmateným kamarádem, který mě doprovází a Kubou. Kuba je kluk, který je tady patrný asi hlavně z dopisu o tom, jak nejdem kamarádka s benefity (i když je to někdy fakt těžké nebýt). Pocit, že vyčkávají, který z těch dvou odejde. Nakonec to udělá doprovázející kamarád. Však má doma ženu. Hodina jen s Kubou. Povídání. Milé. Čtu mu knížku, kterou rovna čtu. Leží naproti a sleduje řádky. Je to napínavý. Přeskakuju, aby věděl, jak ta myšlenka dopadne. Je zaujatý. Myslím si to. A vím, že mi lehce hladí prsty připravené otáčet stránky. Myslím, že lehce opilá slečinka s mašlí ve vlasech, co vám čte knížku a všude je tma. Myslím, že to je už dost silný koncept chvíle. A pak hrajem na kytaru. Spolu. Já rytmus, on akordy. Sranda. A učí mě něco. A je nám fajn. Jen tak, že jsme. / Zaklepe soused L., který nepil, učil se na zápočet. A je s námi. Opět ten pocit. Pocit, že vyčkávají, který z těch dvou odejde. Jsem překvapená. Že by i L. dělal tenhle problém? je tu přece taky každý den. Nevím. Ale vyhrál. Kuba odchází. Nakonec jsou 3 ráno a zítra práce. A nebydlí tady. L. zůstává ještě asi hodinu. Mluví se mnou. A ze mě mluví někdo jiný. Pohybuju se napůl ve snu. A je mi to jedno. Je mi dobře, když nejsem ničí. Jsem to já. A je mi smutno, že nemůžu nikoho z nich obejmout. Jen pro ten pocit.
Čtyřúhelník vyřešen.
Mám milion chutí nalít všem najednou elixír pravdy a necat je říct o co jde. Jestli to alespoň vědí. Protože já už to tak nějak nehodlám testovat sama na sobě.
Myslím, že spousta lidí je jen nešťastná. Podvědomně si myslí, že jim pomůžu. Jsem taková. A ubližuje mi to. Ale nedokážu to změnit.

A nakonec malé klišé - myslíte, že doopravdy nemůže být mezi ženou a mužem přátelství, kde neni nikdo nic dlužen?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 6. dubna 2014 v 9:36 | Reagovat

Nekam patrit, to bych chtela zazit. Nebo si na to aspon vzpomenout. Tezko rict, jestli nejaky kamarad opravdu touzi byt kamarad a nesni si o necem jinem a neceka na vhodnou prilezitost.

2 doDina doDina | Web | 6. dubna 2014 v 11:48 | Reagovat

[1]: Jo, bludičko, o tom bych měla psát dál, jak tyhle situace zvládám(e).

3 doDina doDina | Web | 27. dubna 2014 v 14:34 | Reagovat

,

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama