2. března 2014 v 22:11 | D^
|
"Yeah I'm free, free fallin' ... ", slova, který vyzpívával kdosi z rádia. Stanice, kterou si nenaladila. Čistá kytarová melodie a nálada, která se s tou její míjela vlevo. Možná jen ten vytržený kousek textu by dokonale padl k její beznaději. Občas mívá pocit, že poslední rok jen neustále padá volným pádem. S občasnými nárazy a zastávkami, aby byl pád nakonec ještě mocnější. Jenže co předchází pád? Pýcha to nebude.
Už toho bylo dost. Uložila poslední rozdělanou práci na flešku, zaklapla netebook a trochu kvapně ho zasunula do batohu. A pak všechny ostatní nejnutnější věci. Na týden. Nebo na pořád. Zkontorolovala nejbližší vlak do Prahy, obula se do jedinných bot, které zrovna doma měla a se zavlhlýma očima se vydala pryč z domu. Jako na potvoru se rodiče s dětmi zrovna vraceli, když zamykala druhé dveře. Povzdechla si. A netečně změnila směr otáčení klíče. Chtěla se s nimi minout, ale teď už se nedalo nic dělat. Nebyl důvod, aby ji ještě neviděli rádi, naopak. Navíc věděli, že bude chtít stihnout vlak ještě před jejich příchodem. Nikdy totiž nedokázala své emoce skrývat. Kdykoliv nebyla v pohodě, bylo to více než zřejmé.
Vesele se s ní rozloučili a popřáli pěkný týden. Pffff. Snaha nebrečet. Příliš okázalá. A další peníze. K čemu další peníze. "Už nechci další peníze." Nevnímají. Netečně je vkládá do nudné, anonymní peněženky. Černá koženka, nic víc. Poslední dobou už neměla ráda věci jakkoliv výrazné, pokud to nebylo vyloženě nutné. Přesto nikdy nesplývala s davem. Nebyla to pubertální křeč. Bylo to prostě tak. Tovární nastavení. Výchova? Nebo zklámání. Ale nechtěla, aby jí svět viděl. Až moc chtěla nebýt. Zrovna teď. Nějak to zastavit, už si nehrát na hrdinu. Život si nevybírá.
Dva kroky směrem k autobusové zastávce naproti přes silnici a už měla oči zase zalité slzami. Už je to nějakou dobu, co se přestala snažit je zadžovat, když byla sama. Přestalo ji vycházet skrývat je vlastně kdykoliv. Pomyslela na to, jak hloupě to vypadá. Je tak slabá. Uplakaná. Nedokáže vykouzlit tak uvěřitelné úsměvy jako její maminka. Místo vlasů čepice, stěží udělá krok a problém na krku. Nebo spíš v sobě. Přesto slunce, děti, procházka a úsměv. Nebývá to takové. Většina času je naopak. Jenže zrovna teď je ten kontrast matka - dcera přímo do očí bijící. Co je tobě ty hloupá huso?
V autobuse ani ve vlaku nikoho nezajímá, proč vám tečou po tvářích potoky slz. Možná by stačilo ukázat si prstem a najdete jiný příběh. Otupěli jsme? Snažit se nemyslet na nejhorší. Nebo přestat řešit slzy stékající po tvářích. Na sedadle vlaku si vyčítala, že se ni ní odpoledne tak rozkřičela. Už to nemohla vydržet. Výčitky, konstrukce pocitů, které se nedějí a neustálé opakování REALITY umírání. "Už není čas na brečení. Je čas se připravit." Ta slova, jež se jí neodvratně vryla dopaměti. Nechtěla je slyšet. Ne. Ne. Ne. "Neříkej to!"
"Jsi na mě naštvaná, viď?"
Ne, to nedokážu. "Nejsem, neříkej to, prosím! Já už to nemůžu poslouchat. Vytáčky, zbytečný." A říkat mi umřu, tak se s tatínkem nehádejte.
Proč se nemůžu střelit do hlavy?
Přeju ti moc a moc sil. Nenadávej si do hus, je naprosto přirozený, že to takhle prožíváš. Dovol si brečet, lituj se, lituj mámu, křič, pusť to ven...
Mojí mámě našli rakovinu loni. Bylo to naprosto šílený, vznášela jsem se v nějakym divnym oparu a nevěděla, co mám dělat (bezmoc je nejhorší).
Večer jsem pak v koupelně při sprchování začala nahlas křičet a nadávat a málem jsem nadobro rozmlátila hlavici sprchy o zeď. Kdybych to neudělala, asi by mi hráblo (i když v tu chvíli to vypadalo spíš tak, že už se stalo).
Přeju, ať přináší léčba dobrý výsledky a moc držim palce! Neklesej na mysli, doDino, jsi bojovnice!