Proč je o tolik důležitější vypsat se na blog, než jít do školy nebo počítat úkoly?
Někdy to tak prostě je. Dny jsou krušné a zvláštní a intenzivní, uplakané, úplně prázdné, usměvavé. Jsou prostě pořád jiné. Ale v jádru je to pořád stejně špatný. Strach se ve mě uhnízdil a já nevím, jak se to zabíjí. Cítí, že ani nechci nic zabíjet. A vyhazovat. Tenhle proces, ať už je to kdekoliv, se mi teď ze srdce příčí.
Ale to jaro! A ano, na lidi jde jaro. Jako každý rok mám kolem zase pěknou sbírku nových tváří. Navíc mi teď dělá dobře, když mezi nimi najdu někoho, komu můj příběh není lhostejný. Když se nemusím cítat jako hloupá uplakaná holka. Jako neštastnice.
Na světě není místo pro ubrečený holky.
Nemám v plánu se vypisovat o všech nějak zvlášť. Není to důležité. Milulý článek je velmi intenzivní reakce na poslední chemoterapii. Nejdřív to nevypadalo špatně. Ale odpolední genetika přinesla další špatné zprávy. Vyšetřovaná genová mutace se potvrdila. Všechno to jen zhoršuje. A co víc, je dědičná. Přislibuje vám to rakovinu skoro jistě a dřív, než byste stihli žít život. Ale pořád je možnost, že to není můj případ. Na výsledky čekám.
Je to zvláštní informace do života, když je vám 20-něco.
A úplně příšerná, pokud vám tenhle smrťák prožírá maminku.
Ty vyšetření mě děsí. Vždycky je to buď a nebo. Bude to dobrý, nebo horší. Ještě jsem na tu první nějak nepadly.
Jdu raději počítat. Setrvávat v zarytém smutku je nelidské.







výsledky lepší nevědět. to je to, co z lidí dělá chodící mrtvoly - ten strach, kdy to na ně přijde taky. jestli nemusíš, nenech si to říkat.