Duben 2014

Miluju tě a tečka.

13. dubna 2014 v 3:12 | D^ |  je čas to přehodnotit I.
Sešli jsme se v Sudovně. Početná skupina, většinou vzájemně si cizích lidí. Společně s jedním cílem. Zdánlivě plochým. Vypít pivo zadarmo. Nebylo ticho, ale pohledy byli pátravé. Skupinky byli kompaktní. Svojí jsem rušila povídáním s Lukášem. Ty jsi seděl naproti. Na rohu stolu a zaujatě se díval do telefonu tmavovlasé slečny. Pozorovala jsem tě. Neznala jsem tě. Zaujal jsi mě. Když jsi se zvedal pro další jedenáctku, zašeptala jsem Lukášovi cosi o tom, že jsi jako člověk, co vypadl ze 70. let. Nevnímala jsem nic jinýho. Vypadal jsi tak jinak. Nepatřičně. A dokonale. Lennonky, napadlo mě. Ještě dřív, než se o nich zmínil Lukáš. Sama vždycky tak trochu vyčnívám. A nevím, jestli dobře, nebo špatně. Vyčníval jsi taky. Mám ráda, jak nejsi z davu. A nemám tě ráda jen za to, jak nejsi z davu. Asi tě miluju a tečka.

Uběhla možná hodina. Seděla jsem s celou skupinou v čajovně. Neznala jsem většinu a zbytek jen matně. Je to můj vnitřní masochismus. Umocňovat si pocit, že nikam nepatřím. A zároveň moje neodvratitelné já. Poznávat nové tváře. Neustále je měnit. Hledat. Pořád jsem tě neznala. A ani si neuvědomila, že tam jsi taky. Dokud jsem nezaslechla "..hrajem blues". Byl jsi to ty. Zaujal jsi mě. Neznala jsem tě. Pozorovala jsem tě. Zdvořile jsem se připojila do hovoru, který tě očividně stejně trochu nudil. Představil jsi se mi jako Tomáš. A taky možná jako Čestmír. A to bylo úplně jedno. Řekla jsem "Těší mě, Georgi Harrisone. Jsem Dora". A ty jsi se usmál. Tak mile. A oponoval, že ti spíš říkají Ringo. Jenže Ringo by tady neseděl a nebavil společnost, řekla jsem já. Uznal jsi mojí pravdu. Ale taky to mohla být úplná blbost. Mám ráda, když se mnou mluvíš dlouho o ničem. A nemám tě ráda jen za to, jak se mnou mluvíš. Asi tě miluju a tečka.

Uběhlo sotva pár minut. Slečna mezi námi na chvilku zmizela. Tak ty posloucháš Beatles? Docela hloupá otázka, ale jak začít jinak. Jo. Mohla jsem říci víc, ale nechtěla jsem. Chtěla jsem nechat mluvit tebe. Vždycky mluvím já. Zeptal jsi se na nejoblíbenější desku. Trochu udiveně jsem vzhlédla ke stropu. S pohledem tak to jsem tě dostal jsi pronesl "Jsem tě zaskočil, co?". Chtěla jsem říct, že jsi mě zaskočil už tím, že existuješ. Ale neřekla. Byl jsem dost střízlivá na to, abych s výrazem špatně placeného finančního analytika pronesla "Asi Sgt.Pepper..". Ta samozřejmost z toho dýchala. Zaskočený jsi byl ty. Zrovna jsi upíjel ze sklenice a zmohl jsi se jen na gesto zdviženým prstem, které mi naznačovalo uznalý souhlas. A tak jsme mluvili dál. O hudbě. O naší i o tý, co nás bere. A o lidech. A bylo to pohodlný a příjemný a svět byl pro mě v tu chvíli takovej konečnej. Seděli jsme zabořený do sedačky a nohy si opírali s stolek. A ty jsi dlouze mluvil o tom, jak je to strašně fajn. Ten způsob sezení byl dokonalej pro tu chvíli. Stejně dokonalej jako mluvit s tebou o dokonalejch věcech. Bylo to jediný naše momentální splynutí. A to jsem na tom obdivovala. A neobdivuju tě jen za to, že dokážeš chvilkově splynout. Asi tě miluju a tečka.



Uběhly možná tři hodiny v čajovně, než padla otázka na parapet. Neznala jsem vůbec nic. Nic z toho, o čem byla řeč. Ale pak jsem zjistila, že parapet je asi vážně to nejkrásnější místo na koleji. Asi metr hlubokej, tak pro 6 lidí a ve druhým patře. Pro nás pět to bylo akorát. Chyběla jen kytara, víno a zpěv. A vy jste i tu kytaru měli. A ty jsi začal hrát Working class hero. A já musela zpívat. A to bylo krásný. Na světě je tolik lidí a zrovna ty, na tom nejúžasnějšim parapetě celýho mýho života začneš hrát tuhle písničku. A pak jsem se snažila hrát já a tys mi zpíval. A já nevím. Vůbec jsem tě neznala. Ale zaujal jsi mě hrozně moc. Namám tě ráda jen proto, že mě tím dojímáš až k slzám. Prostě tě určitě miluju. A tečka.