Květen 2014

Jen tak lehko z toho nevyklouznete.

2. května 2014 v 22:01 | D^ |  Zkoušet to se životem
Nevím, kolik jsem toho pro vás napsala o nemoci. Nevím, kolik padlo slov o rakovině. Vím, že jsem nikdy neřekla uplně vše a raději míň, než jsem mohla. Děsí mě to.

Jsem ve fázi, kdy už mi nepomáhá mluvit o tom s přáteli. Věta "to bude dobrý" ve mě bouří, kdykoliv jen zazní. Musím konstatovat, že je pozitivní posunout se až sem. Už není říjen, kdy padla diagnóza. Je květen a je po operaci. Mám pocit, že jsem jsme si tehdy sedli a řekli, tak, a od te´d za rok už bude všechno dobrý, tak se i děje. Tedy hlavně s časem. Nedokážu se soustředit na nic jiného. Ne dost. Můj cíl je tam. V ten den, kdy to má "být dobrý".

Děkuju za zprávu, jakoukoli, všem, kteří se mě snažili podpořit. Je to hrozně těžké. Vím, že člověk ani neví co říkat a jestli vůbec něco. Cítila bych to tak. Ale přesto musím říct - kdo ví, jestli to máme opravdu "za sebou". Pokud chodíte na chemo, je fakt, že se dostanete až k operaci velká věc. Čekali jsme na to jako na spasení. Půl roku nekonečnýho trápení, vlak, z kterýho nevystoupíš. A kterej nemá zpáteční cestu. Jen se z něj pokoušíte seskočit. A možná, že seskočíte a možná taky ne. A možná ten pád nepřežijete.

"Odcházení". Když z vás zbyde jen žlutý okvětní lístek. nemocnice Podolí.

Všichni víme jak to je. Život je jen jeden. A sakra vážit si ho začínáme ve chvíli, kdy nám nejvíc utíká. Moje maminka měla svůj život před rakovinou ráda. Prožít operaci v podolí je zvláštní. Kolem vás nemocní a možná máte sami život na krajíčku. A o kousek dál dveře, kde se narodili vaše dvojčata. Brzo budeme slavit sedmé narozeniny.
Dnes jsme si sedli o patro níž, na chodbu. Chůze to není zrovna valná. Je zvláštní, když se vaše aktivní maminka takhle vláčí, z každé strany z ní visí hadice a v rukou si nese sáčky s tím, kam vedou. Sedíme a pozorujeme ty vynevovaný tatínky a budoucí tatínky. Byla bouřka, životy se rodí jak na běžícím pásu. Přichází maminčino konstatování, že si pořád říkala, co přijde jako vykoupení za ty krásný děti. za těch krásných šest let s miminkama, co jsme si mohli užít. Netušili jsme, že to bude tak tvrdá rána. Ale nic není zadarmo....možná.
V úterý, když nastupovala do nemocnice, použila 9x slovo umírání. Za jedno dopoledne. Při třetím jsem jí to začala počítat. nasmáli jsme se docela hodně. Protože ... protože co vám zbývá?


Den po operaci to nebyla ona. Dnes jsem zjistila, že si ani nepamatuje, co mi říkala a co ne. A bylo to tak smutný. A já přišla domů a brečela. Pro nic, pro ní. Leží na mě obrovská tíha a nevim kam jí ukidit.

Dnes to bylo lepší. Pozorovali jsem ty miminka. A pili vídeňskou melange z automatu. Říkali jsem si, jak mi maminka taky bude nosit třešňový kompoty a pitíčka a mentolky a sušenky a obídky, až tam s těma pytlíčkama budu já. Sarkasmus nám nechybí. Ale na druhou stranu to možná neni až takovej vtip. Ležet tam budu určitě. Ale snad ne s nemocí. Ale se sebeobranou, proti nemoci.
A na pokoji jsem pak málem omdlela. Protože nevím, nedávám to.


Jen mi možná nebude nosit šeříky. A možná už nebudeme plést věnečky na trávě před nemocnicí. Ale docela určitě budeme obě živé a pořád takhle jiný. S věnečkama v hlavě. Protože tomu věříme.
(Nebo se to aspoň snažíme pořád opakovat.)
____________________________________________________________________________________________
(!) Holky, choďte na kontroly. Pojišťovna to platí pozdě, pokud nemáte takhle "vylepšenej rodokmen" jako já. Varianta je genetické vyšetření, jestli máte předpoklady (Pha - klinika GHC na Václaváku, vyšetření za asi 1300) a pak kdekoliv mamograf / ultrazvuk (co jsem viděla, tak bylo za 600). Je to možná spousta peněz, ale je to 600 rožně za možná klidnější život.
____________________________________________________________________________________________

Utrácet slova.

1. května 2014 v 20:26 | D^ |  je čas to přehodnotit I.
Zaplnit další řádky. Mít snad jinou motivaci? Nemít žádnou? Chtít nebýt ve všem sama. Ačkoliv obklopená, stále úplně sama.
Koukám na svoje ruce, co píšou. Mám prstýnek. maminky. Ten, co dostala, když jsem se narodila. Jsme dva. Já a můj prstýnek. Moje dvojče. Moje já, co žije pořád s ní. Pokud jí zrovna neuřezávají ženskost.

30.4.2014
Maminka je dneska na operaci. Nechci o tom psát. A chci konečně něco dělat. Jenže nefunguju. Nesoustředím se. Kdybych měla život rodinu, asi umřeme hlady. Ten prsýnek mám ráda.

K minulému článku. - Působivé, což? Leč matoucí.

23.4.2014 Strahov ve středu.
Těšila jsem se. Na odpolední piknik, na večerní konzerty. Piknikování pro téměř 20 lidí. Tedy, tolik jich přišlo alespoň někam k nám. Potkat se. Cítila jsem se dobře. Všechno se to na mě smálo. Zase jsem to byla já. Ta, která má sílu spojovat lidi. Nikdy jí ale nemám dost. Dost na celý život. Na každý den. Tobě jsem taky napsala. Psal jsi, že nejspíš ne. Že nepřijdeš. A tak jsem si řekla, fuck it. Užiju si to i tak. A pak jsem hledala tvýho kamaráda. A možná je taky trochu můj. Ten totiž přišel. I s holkama. A tys tam stál. Stál si tam s pohledem, to se divíš, co? S pohledem tak zatajeným. Bylo to naschvál. Byla jsem si jistá.
A pak už bylo všechno jedno. Taancovali jsme, smáli jsme se, pili jsme. Ty jsi pil piva po dvou, abys nemusel pořád do fronty. Smála jsem se tomu. A tys mi dával napít. Zlobila jsem tam. Moc. Jak dlouho ne. A bavilo mě to. Nějaký kluci, co jsem do nich strkala mě otočili hlavou dolů. V pogu bylo pěkně horko. A securiťáci protivní. A já jsem byla jak malá holčička. Vzpomínám si, že když jsem potkala nějaký pár, co uplně nevypadal jako pár, říkala jsem jim, jestli se mají rádi, a ať se mají rádi. Že je to úplně nejvíc. Nejvíc, co může člověk dát. (A nevím, jak moc jsem byla směšná.)
Když to skončilo, byla jsem opilá už dost. Vím, žes mě jednou zatočil a říkal, že jsem tam stejně jen kvůli tobě. A já říkala, že jasně. Protože bylo úplně jedno, kde je pravda. A jestli jí někdo poslouchá. A jestli se za ní stydět.
jesli jsme brzo zpátky do Podolí. Jeden z kamarádů zrovna točil pivo v čajovně. A bylo nutný, nenechat ho tam. A stejně jsme byli nadraný. Ha! Vzpomínám si. Vsadila jsem se s tebou o milion, na který zastávce nastoupíme na bus. A prohrála jsem jí. Smál jsi se, že tohle ti budu splácet v naturáliích do konce života. V autobuse jsme už nemluvili česky. Nedokonalá angličtina nechť je pasována na jazyk opilců. Po cestě na kolej houpat se na dětskym hřišti. A padat. ŽÍT.
V čajovně jedno pivo. Válení se na sedačce. Tvoje snaha pustit do repráků něco lepšího neúspěšná. Tvůj monolog o lidech a jejich hodnotách. každý jen řeší, jestli ten druhej je takovej, makovej, dokonalej, dost hubenej. Přitom je to blbost. Záleží jen na tom, jestli jsi fajn. Držel jsi mojí ruku. A ty jsi fajn, říkal jsi. A pak usnul. Rozkošný spánek v čajovně. Přikryla jsem tě sakem a srovnala nohy nahoru. Jako obrázek. Dopila jsem si pivo s ostatními, než jsme museli vypadnout. A tobě se nechtělo probouzet. Roztomile. Ještě s jedním přeživším se přesouváme do posledního otevřeného baru na kolejích. A netušit, kolik je vlastně hodin. Chceš jet domů, ale jede ti to až za 40 minut. Kupuju dvě piva. A ty se dívíš, že je pro tebe. Nekomentuju to. Jestli někdy budu utrácet slovami Miluju tě, pak to bude na tvůj účet. Ach, jak sladký jsou tvoje opilecký řeči, ty Cassanovo. Krátký čas na parketu a spolibkem na rty odcházíš.
Ten, co zbyl, mě ubytoval do rána. Ne nevinně. Zrána pokradmu odcházím. Ani nevím, jesli mám všechno.

Maminka už je na JIP. Navzdory několikahodinovým infarktům, mým i táty, proběhlo prý vše podle plánu. Až na ten čas. Ten jim teda nevyšel. Doufáme v dobrý konec.

Děvče, kam to spěje? Jsi tak nedospělá. Nehotová.