2. května 2014 v 22:01 | D^
|
Nevím, kolik jsem toho pro vás napsala o nemoci. Nevím, kolik padlo slov o rakovině. Vím, že jsem nikdy neřekla uplně vše a raději míň, než jsem mohla. Děsí mě to.
Jsem ve fázi, kdy už mi nepomáhá mluvit o tom s přáteli. Věta "to bude dobrý" ve mě bouří, kdykoliv jen zazní. Musím konstatovat, že je pozitivní posunout se až sem. Už není říjen, kdy padla diagnóza. Je květen a je po operaci. Mám pocit, že jsem jsme si tehdy sedli a řekli, tak, a od te´d za rok už bude všechno dobrý, tak se i děje. Tedy hlavně s časem. Nedokážu se soustředit na nic jiného. Ne dost. Můj cíl je tam. V ten den, kdy to má "být dobrý".
Děkuju za zprávu, jakoukoli, všem, kteří se mě snažili podpořit. Je to hrozně těžké. Vím, že člověk ani neví co říkat a jestli vůbec něco. Cítila bych to tak. Ale přesto musím říct - kdo ví, jestli to máme opravdu "za sebou". Pokud chodíte na chemo, je fakt, že se dostanete až k operaci velká věc. Čekali jsme na to jako na spasení. Půl roku nekonečnýho trápení, vlak, z kterýho nevystoupíš. A kterej nemá zpáteční cestu. Jen se z něj pokoušíte seskočit. A možná, že seskočíte a možná taky ne. A možná ten pád nepřežijete.

"Odcházení". Když z vás zbyde jen žlutý okvětní lístek. nemocnice Podolí.
Všichni víme jak to je. Život je jen jeden. A sakra vážit si ho začínáme ve chvíli, kdy nám nejvíc utíká. Moje maminka měla svůj život před rakovinou ráda. Prožít operaci v podolí je zvláštní. Kolem vás nemocní a možná máte sami život na krajíčku. A o kousek dál dveře, kde se narodili vaše dvojčata. Brzo budeme slavit sedmé narozeniny.
Dnes jsme si sedli o patro níž, na chodbu. Chůze to není zrovna valná. Je zvláštní, když se vaše aktivní maminka takhle vláčí, z každé strany z ní visí hadice a v rukou si nese sáčky s tím, kam vedou. Sedíme a pozorujeme ty vynevovaný tatínky a budoucí tatínky. Byla bouřka, životy se rodí jak na běžícím pásu. Přichází maminčino konstatování, že si pořád říkala, co přijde jako vykoupení za ty krásný děti. za těch krásných šest let s miminkama, co jsme si mohli užít. Netušili jsme, že to bude tak tvrdá rána. Ale nic není zadarmo....možná.
V úterý, když nastupovala do nemocnice, použila 9x slovo umírání. Za jedno dopoledne. Při třetím jsem jí to začala počítat. nasmáli jsme se docela hodně. Protože ... protože co vám zbývá?
Den po operaci to nebyla ona. Dnes jsem zjistila, že si ani nepamatuje, co mi říkala a co ne. A bylo to tak smutný. A já přišla domů a brečela. Pro nic, pro ní. Leží na mě obrovská tíha a nevim kam jí ukidit.
Dnes to bylo lepší. Pozorovali jsem ty miminka. A pili vídeňskou melange z automatu. Říkali jsem si, jak mi maminka taky bude nosit třešňový kompoty a pitíčka a mentolky a sušenky a obídky, až tam s těma pytlíčkama budu já. Sarkasmus nám nechybí. Ale na druhou stranu to možná neni až takovej vtip. Ležet tam budu určitě. Ale snad ne s nemocí. Ale se sebeobranou, proti nemoci.
A na pokoji jsem pak málem omdlela. Protože nevím, nedávám to.
Jen mi možná nebude nosit šeříky. A možná už nebudeme plést věnečky na trávě před nemocnicí. Ale docela určitě budeme obě živé a pořád takhle jiný. S věnečkama v hlavě. Protože tomu věříme.
(Nebo se to aspoň snažíme pořád opakovat.)
____________________________________________________________________________________________
(!) Holky, choďte na kontroly. Pojišťovna to platí pozdě, pokud nemáte takhle "vylepšenej rodokmen" jako já. Varianta je genetické vyšetření, jestli máte předpoklady (Pha - klinika GHC na Václaváku, vyšetření za asi 1300) a pak kdekoliv mamograf / ultrazvuk (co jsem viděla, tak bylo za 600). Je to možná spousta peněz, ale je to 600 rožně za možná klidnější život.
____________________________________________________________________________________________
Nemocnicni prostredi me frustruje a to ani o nic nemusi jit. Popisujes vazne desive zkusenosti a ja jen doufam, ze uz jich bude cim dal mene!