Červen 2014

Místo hlavy mám katedrálu.

17. června 2014 v 2:16 | D^ |  Zkoušet to se životem
Ringo seděl na rozestlané posteli a zíral do zdi. Zase trpěl tím svým pocitem bezprizornosti. Pocitem, že nic v jeho životě pro něj nemá velký význam. Trápil se tím, kým je. Pomalu rozezníval struny kytary, kterou celou tu dobu svíral v rukou. Prsty hrály samy, nemusel se nijak soustředit. Zaposlouchaný do tónů vlastních myšlenek začal vzpomínat na své dětství. Na to, jak den co den chodil sedávat na louku před dům. Napadlo ho, že tehdy nemusel dumat vůbec o ničem. Prostě život bral tak, jak přicházel a úplně to stačilo. Stačilo mu jen žít, aby někým byl. Docela přirozeně a sám od sebe. Pak jako by se to někde zvrtlo. Naráz jako by nebyl nikdo, už jen tím, že žije.


Začala jsem knížku. Myslím, že jí nikdy nedokončím, protože můj život se příliš točí. A příliš rychle.
Do školy se učím 500 staveb od doby románské až po baroko. Kamarádovi jsem napsala, že mám MÍSTO HLAVY KATEDRÁLU. A moc se mi to líbí. Slyšíte ty tisíce významů?
Dvakrát šoky v podobě zprávy od člověka, který by mi mohl říkat "Ahoj krásko!" do konce dní. Protože bych prostě a sprostě a obyčejně lidsky - chtěla. Koncem týdne bychom se měli sejít. Jakkoliv. Jednou už to kvůli mě nevyšlo.Držím se zpátky. Snad dělám dobře.

Asi píšu o něm. A přestanu, až se z něj vyléčím.

antes de morir.

5. června 2014 v 19:00 | D^ |  Zkoušet to se životem
Umíte španělsky? Já ne. Ale ten titulek, to znamená "před tím, než umře". Nebo prostě jen před smrtí. Je to z písničky. A všechny písničky jsou ze života. Asi jo.

Nevěděla jsem, jak přesně se vrátit ke svému příběhu. Ani jestli se na to nevykašlat. Nechat to být a dál dělat, že to neexistuje. Ale klamat není správné. A tak jsem zpět s rozuzlením, proč jednomu oheň praská a druhému nehoří.

Napsala jsem okozlující přiznání o klukovi s plakátu. A kdybych to četla, taky si řeknu, achjo, tak to jsem konečně šťastná. Ale taky jsem psala - působivé, leč matoucí. Nechci teď tvdit, že je to celé vykonstruovaná lež. Ne, není. Nenapsala jsem žádnou nepravdu. Jen jsem pravdu nechala doznít trochu víc, než mi přidělil sám život. Z těch krásných slov se nic nevyklubalo. Nenašla jsem v klukovi z plakátu nové prince. Žádné nové štěstí. Asi to měl být jen náznak, že ten život kolem mě, že se nějak děje. Že běží, jen já jsem se chvilkově zastavila s pocitem beznaděje, avšak stále hluboce lapající po dechu. Naplněného dechu. Nečím, co bude stát za to vydechnout a znova nadechnout.
Život se mi ale děje jen v náznacích. A štěstí si neužívám, protože ho nerozpoznám.


Nepřišla jsem plakat nad sebou. Věřím, že osudy se naplní, pokud to tak má být. I když mu asi musím jít naproti. Jen jsem svoje cesty vyčerpala. A v tomto případě si říkám - když už jsou vyčerpané, nejraději bych vzala celé Miluji tě a tečka a poslala to na jeho adresu. A vím, že jsem toho schopná. Najít kam, založit anonymní email. A prostě to poslat. Bez varování. Bez nároku na honorář. Jen tak, nechat na lidi dopadnout kousek citu, který jim třeba ani nenáleží.
Moje myšlenky byly vždy pošetilé.

Zmoklým světem vítr vane
Za mraky však slunce vstane
Mlha hledá smutek v kráse

A mně všechno zas jen zdá se.

Lásky, vlásky, ideály
Z myšlenek se skutky staly
Srdce znovu barvy mění
Bez času na rozmyšlení.