Ringo seděl na rozestlané posteli a zíral do zdi. Zase trpěl tím svým pocitem bezprizornosti. Pocitem, že nic v jeho životě pro něj nemá velký význam. Trápil se tím, kým je. Pomalu rozezníval struny kytary, kterou celou tu dobu svíral v rukou. Prsty hrály samy, nemusel se nijak soustředit. Zaposlouchaný do tónů vlastních myšlenek začal vzpomínat na své dětství. Na to, jak den co den chodil sedávat na louku před dům. Napadlo ho, že tehdy nemusel dumat vůbec o ničem. Prostě život bral tak, jak přicházel a úplně to stačilo. Stačilo mu jen žít, aby někým byl. Docela přirozeně a sám od sebe. Pak jako by se to někde zvrtlo. Naráz jako by nebyl nikdo, už jen tím, že žije.
Začala jsem knížku. Myslím, že jí nikdy nedokončím, protože můj život se příliš točí. A příliš rychle.
Do školy se učím 500 staveb od doby románské až po baroko. Kamarádovi jsem napsala, že mám MÍSTO HLAVY KATEDRÁLU. A moc se mi to líbí. Slyšíte ty tisíce významů?
Dvakrát šoky v podobě zprávy od člověka, který by mi mohl říkat "Ahoj krásko!" do konce dní. Protože bych prostě a sprostě a obyčejně lidsky - chtěla. Koncem týdne bychom se měli sejít. Jakkoliv. Jednou už to kvůli mě nevyšlo.Držím se zpátky. Snad dělám dobře.
Asi píšu o něm. A přestanu, až se z něj vyléčím. 








To mi přijde neskutečné, učit se nějakých 500 domečků! Ale věřím, že to zvládneš.
A i když úplně nerozumím situaci s chlapcem, tak ti přeju, ať je to léčba co nejkratší.. Nebo vlastně tak dlouhá, jak ti to bude milé!
Achjo, tak psát komentáře o ničem by mi šlo..