Říjen 2014

Sny místo snění.

28. října 2014 v 3:09 | D^ |  Zkoušet to se životem
Každou chvílí
o kus blíž
Ke světlům Prahy
Ke tvým písním

Každou chvílí o kus níž
Mý marný snahy
Dál o nich sním


Každou chvílí o kus dál
A všechny vrahy
Já odpoutám

Sny místo snění
A noc místo tmy
Všechno se mění

Možná i my


******

Tak nakonec je z toho písnička. Nevím, jak dlouho se budu trápit, ale možná dost dlouho. Takže budu svět zásobovat takovýma výplodama choré mysli. Nemám zrovna čas, psát nějaký romány. Jen jsem chtěla říct, že si každou minutou převaluju myšlenku, jestli má smysl bojovat. A jak. Co kdybych mu to prostě jen napsala. Hej, nehejtuj mě, drtí mi to srdce!!

Ale nedělám nic, jen plodím další a další verše, pracuju do zblbnutí a jsem strašně unavená. Vždyť jsou zase tři ráno a já teprve zjistila, že už všichni spí.

Tuhle písňo-báseň jsem psala asi v neděli. Rychle na kus papíru (asi jako všechno). A teď jsem na něm našla další. Padla tak pěkně, měla být na pondělní ráno. A tak jsem to začala fejsbukovat. A pak mi došlo, že už na to ty lidi asi nemaj. Že toho nechám, že omezím mojí trapnou poesii. A tak je to tady, tak, jak jsem to chtěla původně poslat jinýmu světu...



Vrátím se snad živá.

The way I hate.

25. října 2014 v 2:20 | D^ |  Zkoušet to se životem
The way i hate.

I hate you for disapointment
you made for me
I hate you for all the lies
you never said to me
I hate you for every trust
I saved for you

I HATE you so much.

I love you for every smile
you could have for me
I love you for every kind word
you never said to me
I love you for everything
you took from me

My LOVE driving me insane.

Mlčím do tmy.

11. října 2014 v 21:08 | D^ |  Zkoušet to se životem
Dlouhý noci, krátkej den
Neřekls' mi, jak z toho ven
Jsi moje vstupenka do ráje
A já z toho nespím, chybíš mi -
do háje!
Pohled můj upřený do ticha
Cítím, jak objímá mě tvoje ruka
Nejsem tu s myšlenkou ukrást Ti duši
Jen jsem Ti chtěla říct jak Ti to sluší.

Doposud řekls' mi, jen jak tě nenalézt.

9. října 2014 v 22:41 | D^ |  Zkoušet to se životem
Nejvíce trpíme tím, co se nám nedostává.

Já kromě toho trpím angínou. Trpím tím, že nejsem ve škole. Jsem ještě doma, není mi dobře, ale stres z toho, že na druhou polovinu čtvrtečních cvičení nejsem už podruhé, mě přivádí k šílenství. Jó, a....taky jsem dnes večer mohla být s tebou na konzertě. (O který bychom stáli asi jen my dva. Ale o tom jindy.)

Chci říct tolik slov Tobě a neříkám nic. Snažím se alespoň k Tobě být pozitivní, ale očividně se mi to nedaří. Jedna věta za sto pocitů. Jedna tvá věta za tři dny přemýšlení. A já nevím. Já doopravdy nevím. Ale asi máš pravdu. (A ne, nejsem z toho nešťastná. Jen nechápu, že zrovna ty, člověk, který mě skoro nezná, mě vlastně poznal tak snadno. A že nevím, co to pro mě znamená.) Řekl jsi:

Možná bych měla konečně otevřít oči. Ale to se z nepohodlí postele a angíny dost dobře nedá. Navíc jsem zamilovaná. Tak moc, že už mi ty hvězdy rostou na zádech. A bojím se, abych si nemusela strkat hlavu do pračky. Jako Filip Topol. Nejsem na tyhle situace zvyklá. Už to neumím ani prožívat. Měj se krásně, skládej básně. Snažím se! Nikam to nevede. Možná jsem jen depresivní hňupka, které ani ultra snaha tvářit se, že není, nepomůže.

Probírám si v hlavě všechno možné, co jsme si stačili říci. A porovnávám to s "přehlídkou na matějský". A s tím, jak dlouho mi trvalo pochopit to. - Moje sestra říká, žes to trefil. A vystihl dost dobře. A že to není nic španýho. Možná. Možná!
Když jsme ve středu seděli na Strahově a koukali na město, říkal jsi, že vlastně nemáš rád ty lidi s problémama. Že sám žádný nemáš.
Když jsme o několik hodin a spoustu vět později šli po nábřeží a slyšeli ze Strahova hrát Hlase a tys' do mě strkal, jen tak, (abychom snad měli alespoň nějaký tělesný kontakt?), bylo nám lépe. Myslím. Otevřeněji. Byli jsem si blíž. Zastavil jsi se a řekl: "Jen tak mimochodem, jak jsem nahoře říkal, že nemám žádný problémy, tak to samozřejmě byla pěkná kravina".
Nevím, co přesně jsem na to říkala. Ještě úplně nedokážu, zrovna před tebou, mluvit tak, jak jsem zvyklá. Nejspíš jakýsi monolog o tom, jak není zdravé to v sobě dusit. (Haha, vlastní zkušenost, že děvče? A že by jsi se sama poučila, hmm? Pffff.) Chtěl jsi o tom mluvit. Ale neříkali jsme nic. Ten večer ještě jednou, tam u tebe. Měla jsem už angínu.

Viš, ty plány. Jsou zbytečný. Krásně jsem si mohla naplánovat tehdy s Kubou na pivu, že budeme tam na Strahově, pít pivo a tancovat u těch kapel, jako na jaře letošního roku. A jak už budu trochu "odražená" a nebudu to moci dál snášet, tak tě odtáhnu někam kousek od lidí, využiju dvacet vteřin odvahy a všechno Ti to řeknu. Jak už to nedokážu na oko skrývat, když je to tak očividný. Všechno to, co jsem Ti napsala, ale nikdy neřekla. A ty nic neřekneš, pak to bude divný. A rozejdeme se do svých postelí se zvláštními mísenými pocity. A místo toho isme se oba dostali jen do té tvojí. A mě sakra není líp!
Fail.

Posledních 14 dní, kdy jsem byla "konečně" zase v Praze se prostě trochu vymklo kontrole. Dostala jsem co jsem chtěla. Život. Zpátky stoprocentní sociální vyžití. A nevím, snad ty lidi nějak ozařuju. Každý mě snad rád viděl. Až na vyjímky. A bylo mi dobře. Jsem ráda, že mám zpět Kyblíčka, mojí BFF. I Kubu, jehož záměry se z těch přátelských trochu odklonili (během jednoho večera, zvlášní). Dokonce jsem i ráda, že jsem dokázala sbalit (ach, tak snadno) ledničkáře. Asi jsem potřebovala vědět, jestli to ještě dokážu. Že na pokoji je docela pohoda a Holka s tričkem. je tak fajn. S Tebou jsem strávila 18 hodin. Osmnáct hodin vnitřního štěstí. Možná je to iluze, že to bylo nejkrásnější. Ale to, jak moc si toho vážím, nikdy iluze nebude. I když doopravdy nedokážu rozpoznat, jestli jen nezneužíváš mojí poblouzněnost Tebou.

Na moje plány jsi se zeptal asi 8x. Krátkodobý, střednědobý, dlouhodobý. A povídali jsem si o horách Vietnamu. Je tam krásně? A lžou nám knihy? Moc čteme, jíme knihy. To nás ovlivní.
Má smysl plánovat?
A má smysl žít?
....k čemu plány, život je tak v z d á l e n ý.


Dobrý vkus nakonec vždycky zabrání tomu, aby bylo řečeno podstatné.


Back on the road.

3. října 2014 v 21:33 | D^ |  Zkoušet to se životem
Trvalo to skoro 6 měsíců. Od začátku dubna až do 1. října přesně. Šest měsíců trápení nad tím, proč Tě nemůžu a nechci zapomenout.

Napsala jsem už dost o Tobě. Spousta slov o člověku, který mi věnoval sotva pár hodin života. A je docela určitě jasný, že si z toho stejně moc nepamatuješ. Dík, alkohole. A tak jsem přestala. Přestala jsem psát úplně. Nic mi nedávalo smysl. Člověk ujde sotva pár kroků a všechno jakoby ztrácelo zdání opravdovosti.

Tebe vyhazovali ze školy a život se Ti měnil. Já jsem úpěnlivě doufala, že i přes vypjatý zkouškový se potkáme. Nikdy jsem nikoho neuháněla tak, jako Tebe. Vlastně jsem zvyklá, že je to vždycky uplně naopak. Přirozeně. Ale ty bys to nedělal. Ozval jsi se dvakrát, nikdy jsem nemohla. A když jsem mohla, nechtěl si. V půlce června jsem se návalem okolností zhroutila v parku. Nevím, čím přesně to bylo, ale určitě jsi na tom měl lví podíl. Tím ničím. Nic se nestalo. Probrečela jsem hodiny po telefonu. Probrečela jsem hodiny sama. Opuštěná na lavičce Centrálního parku Prahy 4.

Léto ubíhalo pomalu. Dělí nás spousty kilometrů. A komunikační tma. Neříkám, že jsme nemluvili. Jen říkám, že strašlivě málo. Myslím na Tebe pořád, ale už ti nechci psát. A tak se odsuzuji k čekání. Je ze mě smutná popelka, co čeká na prince. Starám se o děti i o rodinu, nesnáším se a dny ubíhají. Donekonečna si pročítám těch pár vět, co jsme prohodili. Moje dokonalé předstírání, že jsem úplně v pohodě. Už se bavíme jen o hudbě. Možná o práci. Stejně to nepomáhá. A Ty ve mě rosteš.

Od tvého přání k narozeninám uběhlo už jen pár dní a vrátila jsem se na svůj kolejní pokoj. S jasným cílem dokončit to naše "někdy, někde se potkáme". Navrhla jsem OpenAir na Strahově. Není to tak osobní a máme to rádi. Myslím. Přijal jsi to bez náznaku odporu. Měla jsem takovou radost. Problém by snad byl jen v tom, že se můj život vrátil zpět na původní rychlost. Měla jsem ten týden už dvě jiný rande naplánovaný. A tys byl můj 2/3. Druhý ze tří. A já stejně nevěřím, že bys tam chtěl jít jen za mnou. A tak nechávám prvního ze tří myslet si, že to bude mít jasný. Jenže nemá.

Byla to středa. A byli jsme domluveni, že "uvidíme kdo se ozve první". Tak jsi to řekl Ty. Jenže byly už tak dvě hodiny odpoledne, už mi skončila škola a nemohla jsem to vydržet. Musela jsem ti napsat. A tys mě dostal do kolen tím, že jsi zavolal hned nazpět. A bylo mi krásně. Čekala jsem na tebe na Strahově asi deset minut. Ležela jsem u věží a koukala do nebe. V kabelce vodku s meruňkovým džusem. A pak už bylo všechno jinak. Kašlali jsem na ty davy a opíjení se. Seděli jsme v Petřínských zahradách a pozorovali usínající město. Vznášejíc se na zeleném obláčku. Pak poslouchali Visáče z první lajny.

Nejhorší bylo, že jsi vůbec nic nenaznačil. Nic, co by mě drželo v naději. Mám strašně ráda to tajemno kolem tebe. A i když jsme odjížděli lanovkou do města a všechno bylo maximálně romantický, tak nic. Prostě nic. Jen malé hvězdičky v očích. Město se setmělo, ticho se linulo po nábřeží. Mrzla jsem. Trvalo šest hodin, než jsi mě vzal za ruku. A pak jsme šli hodně dlouho. Najednou bylo co říkat a nábřeží je v podstatě nekonečný. Tak jako moje láska k tobě, o které ani netušíš. Mluvila jsem moc, vnímala málo. Nastoupili jsme do autobusu. Pořád bylo co říkat. A najednou jsem si uvědomila, že vůbec netuším, kde jsme. Přece věděl, kde bydlím, ne? Autobus nás vyhodil do malebných uliček, které mi na rvní pohled připomněly scénu ze Samotářů. A ten kašel, to máš z těch lidí, se kterýma se bavíš! Šli jsme k Tobě. Nejsem natvrdlá. Líbilo se mi, jak jsi se neptal. Ani to nijak nekomentoval. O tom kam jdeme a proč nepadlo ani slovo. Jen - tak tady, pojď.

Nevím, jak jsem vypadala. Můj vnitřní šok byl intenzivní. Skoro půl roku se mučit nad pocitem beznadějný lásky k někomu, kdo vám zrovna teď vaří v kuchyni čaj. Nemohla jsem být zmatenější, co se týče nejniternějších pocitů. V tvém pokoji pak legendární křesla, čtyři kytary, gramofon, velká postel. Lezla na mě nemoc, bylo mi divně aklepala jsem se. Pít čaj a nechat tě pozorovat mě bylo to nejmilejší. A zase to tajemno.

Pustím nějakou hudbu?
.jo, ten gramofon, miluju to
Tak třeba tuhle desku, mám ji nejradši.
(byla už připravená!)

Vzpomínáte na vyznání Miluju tě a tečka? On totiž pustil Sgt. pepper Lonely Hearts Club Band. Devátý album Beatles. To, který jsem řekla, že mám nejraději, když jsme se poznali. Dokonalost? Mluvili jsme o tom. A teď už vím, že jsem měla pravdu, když jsem psala, že tě to zaskočilo. Jo, řekl sis, aháá, tak ta asi nekecá.
Když dohrála první strana, neotočil jsi jí. Přišlo to nejvíc očekáváné políbení mýho života.
A celá noc.
A celý ráno.
A brzovstávání.

Dokážete si představit pocit, když o něčem sníte tak dlouho a ono se to pak stane skutečností?

Nedokázala jsem to. Ale prožila.

Druhý den ráno jsem po cestě do školy omdlela v metru. U doktora zjistila, že mám horečku. Dnes už je to dva dny. A ležím doma s angínou, penicilínem a jistotou, že tahle hra bude ještě hodně složitá. Smím Tě mít ráda, možná. Ale nic nedostanu zadarmo. A překvapivě, vůbec mi to nevadí. Pokud mě ale odvrhneš nadobro, moje srdce už nikdy nebude jako dřív. Říkám to už teď. A říkám to proto, že mám trochu strach, že to tak bude.