3. října 2014 v 21:33 | D^
|
Trvalo to skoro 6 měsíců. Od začátku dubna až do 1. října přesně. Šest měsíců trápení nad tím, proč Tě nemůžu a nechci zapomenout.
Napsala jsem už dost o Tobě. Spousta slov o člověku, který mi věnoval sotva pár hodin života. A je docela určitě jasný, že si z toho stejně moc nepamatuješ. Dík, alkohole. A tak jsem přestala. Přestala jsem psát úplně. Nic mi nedávalo smysl. Člověk ujde sotva pár kroků a všechno jakoby ztrácelo zdání opravdovosti.
Tebe vyhazovali ze školy a život se Ti měnil. Já jsem úpěnlivě doufala, že i přes vypjatý zkouškový se potkáme. Nikdy jsem nikoho neuháněla tak, jako Tebe. Vlastně jsem zvyklá, že je to vždycky uplně naopak. Přirozeně. Ale ty bys to nedělal. Ozval jsi se dvakrát, nikdy jsem nemohla. A když jsem mohla, nechtěl si. V půlce června jsem se návalem okolností zhroutila v parku. Nevím, čím přesně to bylo, ale určitě jsi na tom měl lví podíl. Tím ničím. Nic se nestalo. Probrečela jsem hodiny po telefonu. Probrečela jsem hodiny sama. Opuštěná na lavičce Centrálního parku Prahy 4.
Léto ubíhalo pomalu. Dělí nás spousty kilometrů. A komunikační tma. Neříkám, že jsme nemluvili. Jen říkám, že strašlivě málo. Myslím na Tebe pořád, ale už ti nechci psát. A tak se odsuzuji k čekání. Je ze mě smutná popelka, co čeká na prince. Starám se o děti i o rodinu, nesnáším se a dny ubíhají. Donekonečna si pročítám těch pár vět, co jsme prohodili. Moje dokonalé předstírání, že jsem úplně v pohodě. Už se bavíme jen o hudbě. Možná o práci. Stejně to nepomáhá. A Ty ve mě rosteš.
Od tvého přání k narozeninám uběhlo už jen pár dní a vrátila jsem se na svůj kolejní pokoj. S jasným cílem dokončit to naše "někdy, někde se potkáme". Navrhla jsem OpenAir na Strahově. Není to tak osobní a máme to rádi. Myslím. Přijal jsi to bez náznaku odporu. Měla jsem takovou radost. Problém by snad byl jen v tom, že se můj život vrátil zpět na původní rychlost. Měla jsem ten týden už dvě jiný rande naplánovaný. A tys byl můj 2/3. Druhý ze tří. A já stejně nevěřím, že bys tam chtěl jít jen za mnou. A tak nechávám prvního ze tří myslet si, že to bude mít jasný. Jenže nemá.
Byla to středa. A byli jsme domluveni, že "uvidíme kdo se ozve první". Tak jsi to řekl Ty. Jenže byly už tak dvě hodiny odpoledne, už mi skončila škola a nemohla jsem to vydržet. Musela jsem ti napsat. A tys mě dostal do kolen tím, že jsi zavolal hned nazpět. A bylo mi krásně. Čekala jsem na tebe na Strahově asi deset minut. Ležela jsem u věží a koukala do nebe. V kabelce vodku s meruňkovým džusem. A pak už bylo všechno jinak. Kašlali jsem na ty davy a opíjení se. Seděli jsme v Petřínských zahradách a pozorovali usínající město. Vznášejíc se na zeleném obláčku. Pak poslouchali Visáče z první lajny.
Nejhorší bylo, že jsi vůbec nic nenaznačil. Nic, co by mě drželo v naději. Mám strašně ráda to tajemno kolem tebe. A i když jsme odjížděli lanovkou do města a všechno bylo maximálně romantický, tak nic. Prostě nic. Jen malé hvězdičky v očích. Město se setmělo, ticho se linulo po nábřeží. Mrzla jsem. Trvalo šest hodin, než jsi mě vzal za ruku. A pak jsme šli hodně dlouho. Najednou bylo co říkat a nábřeží je v podstatě nekonečný. Tak jako moje láska k tobě, o které ani netušíš. Mluvila jsem moc, vnímala málo. Nastoupili jsme do autobusu. Pořád bylo co říkat. A najednou jsem si uvědomila, že vůbec netuším, kde jsme. Přece věděl, kde bydlím, ne? Autobus nás vyhodil do malebných uliček, které mi na rvní pohled připomněly scénu ze Samotářů. A ten kašel, to máš z těch lidí, se kterýma se bavíš! Šli jsme k Tobě. Nejsem natvrdlá. Líbilo se mi, jak jsi se neptal. Ani to nijak nekomentoval. O tom kam jdeme a proč nepadlo ani slovo. Jen - tak tady, pojď.
Nevím, jak jsem vypadala. Můj vnitřní šok byl intenzivní. Skoro půl roku se mučit nad pocitem beznadějný lásky k někomu, kdo vám zrovna teď vaří v kuchyni čaj. Nemohla jsem být zmatenější, co se týče nejniternějších pocitů. V tvém pokoji pak legendární křesla, čtyři kytary, gramofon, velká postel. Lezla na mě nemoc, bylo mi divně aklepala jsem se. Pít čaj a nechat tě pozorovat mě bylo to nejmilejší. A zase to tajemno.
Pustím nějakou hudbu?
.jo, ten gramofon, miluju to
Tak třeba tuhle desku, mám ji nejradši.
(byla už připravená!)
Vzpomínáte na vyznání
Miluju tě a tečka? On totiž pustil Sgt. pepper Lonely Hearts Club Band. Devátý album Beatles. To, který jsem řekla, že mám nejraději, když jsme se poznali.
Dokonalost? Mluvili jsme o tom. A teď už vím, že jsem měla pravdu, když jsem psala, že tě to zaskočilo. Jo, řekl sis, aháá, tak ta asi nekecá.
Když dohrála první strana, neotočil jsi jí. Přišlo to nejvíc očekáváné políbení mýho života.
A celá noc.
A celý ráno.
A brzovstávání.
Dokážete si představit pocit, když o něčem sníte tak dlouho a ono se to pak stane skutečností?
Nedokázala jsem to. Ale prožila.
Druhý den ráno jsem po cestě do školy omdlela v metru. U doktora zjistila, že mám horečku. Dnes už je to dva dny. A ležím doma s angínou, penicilínem a jistotou, že tahle hra bude ještě hodně složitá. Smím Tě mít ráda, možná. Ale nic nedostanu zadarmo. A překvapivě, vůbec mi to nevadí. Pokud mě ale odvrhneš nadobro, moje srdce už nikdy nebude jako dřív. Říkám to už teď. A říkám to proto, že mám trochu strach, že to tak bude.
Nikdy nevím, co na tyhle náhledy do srdcí napsat. Snad jen, že máš štěstí, žes zažila něco tak úžasného. Snad ho můžeš mít ráda i nadále.