close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Doposud řekls' mi, jen jak tě nenalézt.

9. října 2014 v 22:41 | D^ |  Zkoušet to se životem
Nejvíce trpíme tím, co se nám nedostává.

Já kromě toho trpím angínou. Trpím tím, že nejsem ve škole. Jsem ještě doma, není mi dobře, ale stres z toho, že na druhou polovinu čtvrtečních cvičení nejsem už podruhé, mě přivádí k šílenství. Jó, a....taky jsem dnes večer mohla být s tebou na konzertě. (O který bychom stáli asi jen my dva. Ale o tom jindy.)

Chci říct tolik slov Tobě a neříkám nic. Snažím se alespoň k Tobě být pozitivní, ale očividně se mi to nedaří. Jedna věta za sto pocitů. Jedna tvá věta za tři dny přemýšlení. A já nevím. Já doopravdy nevím. Ale asi máš pravdu. (A ne, nejsem z toho nešťastná. Jen nechápu, že zrovna ty, člověk, který mě skoro nezná, mě vlastně poznal tak snadno. A že nevím, co to pro mě znamená.) Řekl jsi:

Možná bych měla konečně otevřít oči. Ale to se z nepohodlí postele a angíny dost dobře nedá. Navíc jsem zamilovaná. Tak moc, že už mi ty hvězdy rostou na zádech. A bojím se, abych si nemusela strkat hlavu do pračky. Jako Filip Topol. Nejsem na tyhle situace zvyklá. Už to neumím ani prožívat. Měj se krásně, skládej básně. Snažím se! Nikam to nevede. Možná jsem jen depresivní hňupka, které ani ultra snaha tvářit se, že není, nepomůže.

Probírám si v hlavě všechno možné, co jsme si stačili říci. A porovnávám to s "přehlídkou na matějský". A s tím, jak dlouho mi trvalo pochopit to. - Moje sestra říká, žes to trefil. A vystihl dost dobře. A že to není nic španýho. Možná. Možná!
Když jsme ve středu seděli na Strahově a koukali na město, říkal jsi, že vlastně nemáš rád ty lidi s problémama. Že sám žádný nemáš.
Když jsme o několik hodin a spoustu vět později šli po nábřeží a slyšeli ze Strahova hrát Hlase a tys' do mě strkal, jen tak, (abychom snad měli alespoň nějaký tělesný kontakt?), bylo nám lépe. Myslím. Otevřeněji. Byli jsem si blíž. Zastavil jsi se a řekl: "Jen tak mimochodem, jak jsem nahoře říkal, že nemám žádný problémy, tak to samozřejmě byla pěkná kravina".
Nevím, co přesně jsem na to říkala. Ještě úplně nedokážu, zrovna před tebou, mluvit tak, jak jsem zvyklá. Nejspíš jakýsi monolog o tom, jak není zdravé to v sobě dusit. (Haha, vlastní zkušenost, že děvče? A že by jsi se sama poučila, hmm? Pffff.) Chtěl jsi o tom mluvit. Ale neříkali jsme nic. Ten večer ještě jednou, tam u tebe. Měla jsem už angínu.

Viš, ty plány. Jsou zbytečný. Krásně jsem si mohla naplánovat tehdy s Kubou na pivu, že budeme tam na Strahově, pít pivo a tancovat u těch kapel, jako na jaře letošního roku. A jak už budu trochu "odražená" a nebudu to moci dál snášet, tak tě odtáhnu někam kousek od lidí, využiju dvacet vteřin odvahy a všechno Ti to řeknu. Jak už to nedokážu na oko skrývat, když je to tak očividný. Všechno to, co jsem Ti napsala, ale nikdy neřekla. A ty nic neřekneš, pak to bude divný. A rozejdeme se do svých postelí se zvláštními mísenými pocity. A místo toho isme se oba dostali jen do té tvojí. A mě sakra není líp!
Fail.

Posledních 14 dní, kdy jsem byla "konečně" zase v Praze se prostě trochu vymklo kontrole. Dostala jsem co jsem chtěla. Život. Zpátky stoprocentní sociální vyžití. A nevím, snad ty lidi nějak ozařuju. Každý mě snad rád viděl. Až na vyjímky. A bylo mi dobře. Jsem ráda, že mám zpět Kyblíčka, mojí BFF. I Kubu, jehož záměry se z těch přátelských trochu odklonili (během jednoho večera, zvlášní). Dokonce jsem i ráda, že jsem dokázala sbalit (ach, tak snadno) ledničkáře. Asi jsem potřebovala vědět, jestli to ještě dokážu. Že na pokoji je docela pohoda a Holka s tričkem. je tak fajn. S Tebou jsem strávila 18 hodin. Osmnáct hodin vnitřního štěstí. Možná je to iluze, že to bylo nejkrásnější. Ale to, jak moc si toho vážím, nikdy iluze nebude. I když doopravdy nedokážu rozpoznat, jestli jen nezneužíváš mojí poblouzněnost Tebou.

Na moje plány jsi se zeptal asi 8x. Krátkodobý, střednědobý, dlouhodobý. A povídali jsem si o horách Vietnamu. Je tam krásně? A lžou nám knihy? Moc čteme, jíme knihy. To nás ovlivní.
Má smysl plánovat?
A má smysl žít?
....k čemu plány, život je tak v z d á l e n ý.


Dobrý vkus nakonec vždycky zabrání tomu, aby bylo řečeno podstatné.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 10. října 2014 v 0:58 | Reagovat

Achich, taky jsem znal ten život, o kterém píšeš, to jsem ještě něco cítil. Pak už to šle jen od desíti k pěti a od pěti k nule, s notnou výpomocí drog. :D
Někdy nám ohledy k druhému znemožní dojít ke kompromisu atd. Ale teď v tuto chvíli jen ležím u noťasu a přemýšlím, jaký jsem byl kdysi, kde jsem byl, co jsem teď a jestli se ještě někdy vrátím domů. :D Ale taky to beru tak, že je přede mnou ještě dlouhá cesta, jako před námi všemi. 8-)

2 stuprum stuprum | Web | 10. října 2014 v 1:00 | Reagovat

Už starý Dostojevskij blahé paměti tvrdil, že knihy kazí charakter. A nám nezbývá než mu dát za pravdu. Hltat knihy je skoro horší než pít, ale když to kombinuješ, tak se úplně vymkneš všem režimům a žiješ jak přízrak. :)

3 stuprum stuprum | Web | 10. října 2014 v 2:35 | Reagovat

Takhle. Představ si nějakou pružinu. Když ji natáhneš, tak ji můžeš natahovat, dokud necítíš tlak. Když ji přepneš, tak praskne. A když praskne, tak působí na toho, s kým se kupř. snažíš urovnat nějaký spor. Působí negativně, když praskne. Když ji natahuješ, tak jakoby jdeš vstříc tomu druhému, ale už je v tom pohybu obsažena tenze a možnost prasknutí. A to ničí zároveň i tebe, protože nechceš, aby praskla. Někdo po tobě chce, aby ses stáhl, ale ty nemůžeš, protože máš zájem na tom, abys aspoň něco uhrál. Hrotit to nemůžeš, to je nečestné a zároveň nemůžeš přestat, protože to je jako bys přiznal, že na tom sporu nezáleží.
Prostě pružiny vynech, kašlem na to. :P Důležité je si nedělat nepřátele. :)

4 bludickka bludickka | E-mail | Web | 15. října 2014 v 19:50 | Reagovat

Přečetla jsem všechno. Je to velice intenzivní. Až mi to připomnělo zápisky o princovi, nevím proč. Asi že svět se najednou zatačal točit jen jedním směrem :D Držím pěsti, ať je to láska oboustranná :)

5 Kačenka Kačenka | Web | 19. října 2014 v 9:06 | Reagovat

Píšeš o něm tak krásně, že bych mi nic neudělalo větší radost, než kdyby vám to vyšlo a byla bys navždy šťastná!
Koukat se na svět depresivně je sice asi špatné, ale někdy se nic jiného dělat nedá a všechna zklamání se výrazně omezí. Někdy mám pocit, že muj život je takový hnůj, že vlastně nemam co ztratit, a je to fakt. Většinou jsem jen mile překvapená. A někdy prostě jen nepřekvapená.
Ale fakt.. Snad ti to vyjde, brzy se uzdravíš, protože venku je krásně, a láska už tě nenechá nikdy znovu onemocnět!  (Teď zním trochu jako nějaký pohádkový hipík, ale myslim to vážně, posiluje to imunitu...)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama