Listopad 2014

Žít Podolí.

28. listopadu 2014 v 19:22 | D^ |  Zkoušet to se životem
Ubrala jsem značně na intenzitě vylévaného smutku. Naopak přidávám na intenzitě nabírání síly z živých lidí. O tom nejde pochybovat, jako o špatném rozhodnutí.

Situace se nijak zvlášť nemění. Večírky vedu jedna radost a dostávám se víc a víc do popředí společenského života na kolejích v Podolí. A to všechno nese plusy i mínusy.
Začneme třeba tím, že jsem se konečně rozhoupala ke kolejnímu blogu. My, tři princezny z pokoje číslo 119, píšeme blog. O nás i o všem, co se děje. Běží asi měsíc, jsou na něm 4 články a má pro mně až nečekanou návštěvnost. Když jsem uploadla ten první, svůj, padlo na něj téměř okamžitě 500 rozkliknutí. Do druhého dne to bylo skoro 1500 z celkem asi 10 světových zemí. Zvláštní.
Je to celé tak trochu zvláštní, protože já jsem zvláštní. Takže. Mám hejtery. Super, to asi znamená, že to dělám dobře ne? Ach lidi, jsou tolik přízemní. Ve skze se tím ale všichni těšíme. Tak nějak mi připadá, že na večírky chodí dost lidí navíc s nadějí, že se tam o nich něco objeví. Každej je rád stár.

Zavinila jsem, že můj kamarád je správcem toho domu, kde žijeme. Každé kolejní bydlení mívá studenstkého zástupce. A jelikož on není v komunikaci tolik zkušený, dělám hodně věcí za něj. Bývalý správce se odstěhoval, ale na slavnostní předání funkce přijel. Párty zadarmo, jak jinak. Smál se mi, že jsem "šéf protokolu", jako na hradě. To má dost společného s tím blogem, jsme totiž třiprincezny.

Z toho, co cítím, se ale nějak neumím vyhrabat. Drama s Tomášem mě sebralo víc, než jsem myslela. Zachovala jsem se jako puberťačka a vymazala si ho z přátel na facebooku. I když to nikdy nedělám. Poslala jsem mu k tomu dojemný krátký text o tom, jak to narušuje mojí křehkou povahu a on mi k tomu odepsal stroze "Chápu.", což je možná zdaleka nejhorší, co mě mohlo potkat. Chápu. Tolik chladu, ironie, lhostejnosti. Je v tom dobrý. Vždycky byl.

Pořád se ptám, jestli jsem si to zasloužila.
Možná ano. To nikdy nevím.

K novým lidem. Jsem nenasytná, pokud jde o nové tváře. A taky ty, co ráda vidím. Nekonečně objímám a kafuju. A udělala jsem pár chyb, které nechci za chyby označovat. Protože já jen dýchám a neomezuju se.

Bloncka.
Jendou ve čtvrtek, kdy už jsem zase byla trochu složená po dnech a nocování nad školou, se mi podařilo nakoupit tři lahve oblíbeného vína v akci. A to samozřejmě generuje popíjení. Sešla jsem se o volné přestávce mezi cvikama s blonckou na tradičně čtvrteční kávě na Karláku a po hodině a půl tlachání jsem rozhodila sítě. Nakonec jsme v mírném počtu asi 6 lidí popíjeli u nás. Bylo to mimořádně povedené, připití jsme byli tak decentně a já už strašně unavená. Avšak bez možnosti spát. (Někdy to člověk prostě přechodí.)
Hráli jsme poker, ale mě to nejde, tak dělám dealera. Kolem čtvrté ranní Bloncka vypadl ze hry, protože jsem ho rozptylovala. Mrcha. Nakonec, ani nevím jak, jsme odpočívali vedle sebe na jedné z postelí. A nakonec i pod dekou. Spát už nebylo v plánu, v 6 odjížděl na exkurzi se školou. A já nevím, možná že to bylo evidentní, možná to bylo na spadnutí a možná to prostě bylo krutě ovíněné, ale když se naše rty v té tmě setkali, nezvládli jsem to změnit na dost dlouhou dobu navzdory tomu, že v pokoji stejně byl zbytek našich přátel. Zpětně si připadám jak květinový dítě, hipís jak od Fixy. A když jsem se na schodech loučili a znovu si vyměnili trochu té zprostředkované vášně co mu hoří v očích, říkal různý věci o tom, jak budeme super kapela a to já právě raději vůbec neposlouchala, protože už jsem příliš poučená na to, abych věřila slovům utíkajícím z polibků v opilosti. Ale měli jsem úsměv. Oba.
Kolem šesté jsme se zbytekem navštívili Tesco na snídani. A hrozně jsem se nasmála, protože i tam brigádujou lidi z kolejí a tak věděli, že my pijem a oni ne. A člověk si tak trochu připadal, že někam snad doopravdy patří. Alespoň chvilkově. Jasně, že ne na dlouho.

S Blonckou žijem dál jako kamarádi, co se ráno před odchodem do školy obejmou, protože je to kurva dobrej zvyk. Poslední korunovační večírek nás rochu minul, protože já jsem to organizovala (šéf protokolu) a on se učil na test z pravděpodobnosti (bleé). Ale mezi jedenáctou a asi půl jednou ranní s námi byl.Později už trochu mrzutej, věnovala jsem se spíš těm novým tvářím. Ale cítila jsem to. A tak jsem ho dala spát. S objetím a pusou na dobrou noc. Tak šel.
Někdy mi přijde jak můj mladší brácha, kterýho mám tolik ráda.
Do rána u nás, tří princezen, zůstali ještě tři kluci. Svojí postel jsem měla napůl s Oldou. To byl jeden z nových tváří. Je moc fajn, ale neznáme se. A to je právě ten paradox kolejí. Myslím, že by to každý rád odsoudil. Neznáme se, ale přespal tam. Jen přespal. V tom je to kouzlo. :)



Omlouvám se za dlouhé řeči o ničem. Ale bylo to nutný.
Zajímá mě, jestli by bylo zajívavý zanechat odkaz na koejní blog i s rizikem, že jsem tam vidět.

Mějte se co nejlíp a nezapomínejte, že vždy, když čtu komentáře od Vás a vaše články, tak bych Vás nejradši objala.
<3

Jsem holka co se bojí, ale nikdo to neví.

15. listopadu 2014 v 1:15 | D^ |  Zkoušet to se životem
Někdy nevím, jestli jsem nepromeškala čas se nadechnout. Vidím kolem tu radost a dokážu jí žít. Alespoň tak, abych vypadala šťastnější než kdokoliv jiný. Protože se mi už sakra nechce lidem ukazovat pravou tvář, tu nešťastnou, když vím, že je to odvrací ode mne. Ale nevím, jestli jsem zrovna nevydechovala, když kolem letěla radost pro mě. Vysávám všechny lidi, kteří mi to jen nabídnou. Ale paradoxně si myslím, že radost přináším víc já, než naopak. A na tom není nic špatného, jsem za to ráda. Jen bych chtěla přestat být tak zatraceně nešťastná. Vynechat večerní slzy. Alespoň nějak.

Můj život je hektický. To už dávno víme. Ale tenhle týden byl náročný. Z neděle na pondělí jsem nespala ani minutu. Protože ateliér. Spící pokoj a svítící já. S tužkou v ruce. Od půl šesté mi dělal společnost soused, kterého probudil zlý sen. My dva a káva. Nakonec jsem si stihla alespoň namalovat oči. Večer dealing rozbitého počítače a oči věčně v pádu. Konec ve dvě ráno po čtvrtém pivu. Spát. Vstávat v 6:40 i když nemusím. Postiženost.

Úterní večer ve jménu kolejní wine party, protože někdo ten společenský život musí vést. Celkem komorní počet oproti první párty. A taky moje únava a myšlenka, že nemám pít. Dělat wine party na Martina jse asi dobré. Vtip je v tom, že nás to nejdřív nenapadlo. Nakonec přišel i oslavenec. No-neme Martin, spolužák lomeno kamarád od Bloncky.

...déčko jako Blok D

Jsme s Blonckou v úkym kontaktu. A nevím, jestli je to dobře. Holky na pokoji ho zneklidňují pohledy a vtipkováním. O tom, že pořád leze za mnou. Ale tak to není, jen je to dolu prostě snazší. Amožná se víc vídáme, ale to je asi přirozený, když si s někým rozumíte a máte společné plány. Jediné, co generuje tyhle komentáře je problém opačného pohlaví. Nevermind. Mám ho ráda. nechci se zamilovávat. navíc to má spoustu ale. A já jen velmi intenzivně doufám, že to nebude nikdy nikdy další člověk, který hledá holku, se kterou se jen vyspí. Nějak to vyzařuju, chce to po mě příliš mnoho známých. A tak jsem komunikaci omezila. A nenosím ranní kávu. Jen odepisuji, když píše a objmám, když přijde. Aby to bylo jasný.
Ale přece. Máme potenciál i jako přátelé. V noci, když to nad vínem končilo měl oslavenec hlad. A uvařili jsme fakt skvěle. Ryba, kuřecí, jasmínová rýže. Kouzlení s kořením. Práce v týmu. S hudbou. A dvojsmyslnýma vtípkama. Jsme dobří. Tak.


Středa další nocovka. Počítač zlobil a tak to trvalo. A ráno deadline. Nakonec jsem ale chvilku spala. A neměla jsem vyjímečně noční můry.
Ke čtvrtečnímu obědu jsme tedy nutně měli víno. Protože když se vám pět dní smrskne do dvou, je potřeba udržet si hladinku.

Čtvrtek jsem totálně odpadla a nenavštívila celokolejní párty. Krátce po deváté tuhá nad knížkou. Jenže 00:29 zase vzhůru. Jakože vyspáno. Nenávidím můj mozek. Naspeedovanej.

Páteční noc. Doma. V klidu nad ateliérem. Bez lidí. Čtvrteční noc v osamnění pro mě byla velká lekce. Plán byl dojít s vínem na Vyšehrad. S holkama, Blonckou a jeho spolubydlou. Ale odjel kamsi, narychlo. Určitě za ženou. To se pozná.

A jelikož zase vínuju, nechám rozhřešení na tichu.

Poslední fejsbukový verše aneb já to do těch lidí peru co to dá.

9. listopadu 2014 v 14:07 | D^ |  Zkoušet to se životem
snažíme se pochopit
snažíme se neztratit
nesejít do stínu
neupadnout do splínu
nezmrznout a nespálit se
chtěli bychom stále více

pít z vyschlých potoků
a vylétnout to mraků
utopit zoufalství
ulovit své štěstí
zatím se svět točí dál
i kdyby sis nevšímal

A nameless part of amazing tour of my heart.

8. listopadu 2014 v 19:10 | D^ |  Zkoušet to se životem
Zapomínat je těžké. Možná je to i nemožná. Někdy ale stačí obklopit se velkým množstvím lidí, najít mezi nimi nové přátele a znovu dýchat. A taky nepouštět si písničky, které rády připomínají. Je dobré na chvíli neslyšet, jen vidět.


Pustila jsem se do toho s vervou hodné princezny. Měla jsem kolejní večírek od svým vějířkem. A neopomínám spolupořádání ostatním princeznám, samozřejmě. JSme teď hodně veselé na každý večerní dýchánek rozlepujem po koleji letáčky s úvodem "tři princezny vás zvou...." (ad libitum.) A naše výzdoba je fenomenální. Každé narozeniny mají i dort. A tak vůbec. Pokračuju v šíření lásky a radosti, protože jsem si něco uvědomila Je to jedinná věc, která mi kdy šla. Lidi mě mají rádi, snad
až na přítelkyně kamarádů). A já chci strašně moc zažít něco pozitivního. Dost bylo ponižování mých citů.

jedna párty byla abnormálně "velká". A je to už 14 dní a pořád se o tom mluví. Přišlo moc hodně lidí, který jsem ještě neznala A to byl účel. Moc holek jsem nesehnala, asi na ně mám moc velký prsa. Ale i tak to bude asi tím přečíslením, Na kolejích žije prostě víc kluků. A taky hodně mladých, ale o tom později. Nevím jak se to stalo, ale většina se až na výjimky jmenuje Jakub nebo Václav. Nejen, že je to divná náhoda, ale taky pěknej zmatek. Takže když teď na pokoji řeknete Váša, tak následuje vždy otázka - kterej! Kolotoč.
Ráno jsem pak musela napravovat odpovědi na zprávy na fb. Opilost nedává smysl, a tak ani já jsem nedokázala pochopit, co jsem tím chtěla říct. Ale kamarády jsem tedy nalovila. A jaký! :)

Hlavní je, že jsem měla ideu vrátit se ke kapele. Mám na to Kubu, kytaristu. A na párty se objevil Kuba (haha, je to tady). Je to sice virtuoz snad na vše, co vydává zvuk (neměl by mě za tohle rád :D ), ale do kaely chce na basu. A to je prostě minutový osud. Navíc je to úžasně pozitivní člověk a říkám mu Bloncko.
Trávíme teď spolu dost času. Online i offline a to je pro to seznamování moc důležitý. Vážím si, že mě přijal. A vážím si toho, že dostávám další šanci.

Celkově teď mám problém pracovat na pokoji. ty dveře snad klepou samy. Holky už to někdy otravuje. Ale já ty lidi potřebuju. Jinak bych brečela 24/7. Brečela jsem nad sebou ve středu večer. Za klepal Blonďák a za chíli už jsem se smála nad pivem v čajovně. (Nebo spíš někomu, haha, ti mladí FIŤáci jsou strašně směšní. Fuj, si zlá.)

A abych to zachrňování smutku vracela zpět, roznáším ráno kávu do postele. Mléko je ušlehané a posypané kakaem. Je to n á d h e r a.

A rozbil se mi počítač. Definitivně nejde zapnout. Kubík bude zas v pozoru, opravovat. Jen se zapřísáhnu, že "za to" u něj nenocuju. Jsem s tím strašná. Ano, veejný přiznání. A chci se vrátit k tomu, že sama sebou neopovrhuju. Že mám svou cenu.