Zapomínat je těžké. Možná je to i nemožná. Někdy ale stačí obklopit se velkým množstvím lidí, najít mezi nimi nové přátele a znovu dýchat. A taky nepouštět si písničky, které rády připomínají. Je dobré na chvíli neslyšet, jen vidět.
Pustila jsem se do toho s vervou hodné princezny. Měla jsem kolejní večírek od svým vějířkem. A neopomínám spolupořádání ostatním princeznám, samozřejmě. JSme teď hodně veselé na každý večerní dýchánek rozlepujem po koleji letáčky s úvodem "tři princezny vás zvou...." (ad libitum.) A naše výzdoba je fenomenální. Každé narozeniny mají i dort. A tak vůbec. Pokračuju v šíření lásky a radosti, protože jsem si něco uvědomila Je to jedinná věc, která mi kdy šla. Lidi mě mají rádi, snad
až na přítelkyně kamarádů). A já chci strašně moc zažít něco pozitivního. Dost bylo ponižování mých citů.
až na přítelkyně kamarádů). A já chci strašně moc zažít něco pozitivního. Dost bylo ponižování mých citů.
jedna párty byla abnormálně "velká". A je to už 14 dní a pořád se o tom mluví. Přišlo moc hodně lidí, který jsem ještě neznala A to byl účel. Moc holek jsem nesehnala, asi na ně mám moc velký prsa. Ale i tak to bude asi tím přečíslením, Na kolejích žije prostě víc kluků. A taky hodně mladých, ale o tom později. Nevím jak se to stalo, ale většina se až na výjimky jmenuje Jakub nebo Václav. Nejen, že je to divná náhoda, ale taky pěknej zmatek. Takže když teď na pokoji řeknete Váša, tak následuje vždy otázka - kterej! Kolotoč.
Ráno jsem pak musela napravovat odpovědi na zprávy na fb. Opilost nedává smysl, a tak ani já jsem nedokázala pochopit, co jsem tím chtěla říct. Ale kamarády jsem tedy nalovila. A jaký! :)
Hlavní je, že jsem měla ideu vrátit se ke kapele. Mám na to Kubu, kytaristu. A na párty se objevil Kuba (haha, je to tady). Je to sice virtuoz snad na vše, co vydává zvuk (neměl by mě za tohle rád :D ), ale do kaely chce na basu. A to je prostě minutový osud. Navíc je to úžasně pozitivní člověk a říkám mu Bloncko.
Trávíme teď spolu dost času. Online i offline a to je pro to seznamování moc důležitý. Vážím si, že mě přijal. A vážím si toho, že dostávám další šanci.
Celkově teď mám problém pracovat na pokoji. ty dveře snad klepou samy. Holky už to někdy otravuje. Ale já ty lidi potřebuju. Jinak bych brečela 24/7. Brečela jsem nad sebou ve středu večer. Za klepal Blonďák a za chíli už jsem se smála nad pivem v čajovně. (Nebo spíš někomu, haha, ti mladí FIŤáci jsou strašně směšní. Fuj, si zlá.)
A abych to zachrňování smutku vracela zpět, roznáším ráno kávu do postele. Mléko je ušlehané a posypané kakaem. Je to n á d h e r a.
A rozbil se mi počítač. Definitivně nejde zapnout. Kubík bude zas v pozoru, opravovat. Jen se zapřísáhnu, že "za to" u něj nenocuju. Jsem s tím strašná. Ano, veejný přiznání. A chci se vrátit k tomu, že sama sebou neopovrhuju. Že mám svou cenu.







Rád slyším, že dostáváš šance, piješ mléčná kakaa a počítač... máš rozbitý.
Nee, kompa vynechám. Že si zasloužíš vlastní uznání, to je výhra nad výhry. :)