28. listopadu 2014 v 19:22 | D^
|
Ubrala jsem značně na intenzitě vylévaného smutku. Naopak přidávám na intenzitě nabírání síly z živých lidí. O tom nejde pochybovat, jako o špatném rozhodnutí.
Situace se nijak zvlášť nemění. Večírky vedu jedna radost a dostávám se víc a víc do popředí společenského života na kolejích v Podolí. A to všechno nese plusy i mínusy.
Začneme třeba tím, že jsem se konečně rozhoupala ke kolejnímu blogu. My, tři princezny z pokoje číslo 119, píšeme blog. O nás i o všem, co se děje. Běží asi měsíc, jsou na něm 4 články a má pro mně až nečekanou návštěvnost. Když jsem uploadla ten první, svůj, padlo na něj téměř okamžitě 500 rozkliknutí. Do druhého dne to bylo skoro 1500 z celkem asi 10 světových zemí. Zvláštní.
Je to celé tak trochu zvláštní, protože já jsem zvláštní. Takže. Mám hejtery. Super, to asi znamená, že to dělám dobře ne? Ach lidi, jsou tolik přízemní. Ve skze se tím ale všichni těšíme. Tak nějak mi připadá, že na večírky chodí dost lidí navíc s nadějí, že se tam o nich něco objeví. Každej je rád stár.
Zavinila jsem, že můj kamarád je správcem toho domu, kde žijeme. Každé kolejní bydlení mívá studenstkého zástupce. A jelikož on není v komunikaci tolik zkušený, dělám hodně věcí za něj. Bývalý správce se odstěhoval, ale na slavnostní předání funkce přijel. Párty zadarmo, jak jinak. Smál se mi, že jsem "šéf protokolu", jako na hradě. To má dost společného s tím blogem, jsme totiž třiprincezny.
Z toho, co cítím, se ale nějak neumím vyhrabat. Drama s Tomášem mě sebralo víc, než jsem myslela. Zachovala jsem se jako puberťačka a vymazala si ho z přátel na facebooku. I když to nikdy nedělám. Poslala jsem mu k tomu dojemný krátký text o tom, jak to narušuje mojí křehkou povahu a on mi k tomu odepsal stroze "Chápu.", což je možná zdaleka nejhorší, co mě mohlo potkat. Chápu. Tolik chladu, ironie, lhostejnosti. Je v tom dobrý. Vždycky byl.
Pořád se ptám, jestli jsem si to zasloužila.
Možná ano. To nikdy nevím.
K novým lidem. Jsem nenasytná, pokud jde o nové tváře. A taky ty, co ráda vidím. Nekonečně objímám a kafuju. A udělala jsem pár chyb, které nechci za chyby označovat. Protože já jen dýchám a neomezuju se.
Bloncka.
Jendou ve čtvrtek, kdy už jsem zase byla trochu složená po dnech a nocování nad školou, se mi podařilo nakoupit tři lahve oblíbeného vína v akci. A to samozřejmě generuje popíjení. Sešla jsem se o volné přestávce mezi cvikama s blonckou na tradičně čtvrteční kávě na Karláku a po hodině a půl tlachání jsem rozhodila sítě. Nakonec jsme v mírném počtu asi 6 lidí popíjeli u nás. Bylo to mimořádně povedené, připití jsme byli tak decentně a já už strašně unavená. Avšak bez možnosti spát. (Někdy to člověk prostě přechodí.)
Hráli jsme poker, ale mě to nejde, tak dělám dealera. Kolem čtvrté ranní Bloncka vypadl ze hry, protože jsem ho rozptylovala. Mrcha. Nakonec, ani nevím jak, jsme odpočívali vedle sebe na jedné z postelí. A nakonec i pod dekou. Spát už nebylo v plánu, v 6 odjížděl na exkurzi se školou. A já nevím, možná že to bylo evidentní, možná to bylo na spadnutí a možná to prostě bylo krutě ovíněné, ale když se naše rty v té tmě setkali, nezvládli jsem to změnit na dost dlouhou dobu navzdory tomu, že v pokoji stejně byl zbytek našich přátel. Zpětně si připadám jak květinový dítě, hipís jak od Fixy. A když jsem se na schodech loučili a znovu si vyměnili trochu té zprostředkované vášně co mu hoří v očích, říkal různý věci o tom, jak budeme super kapela a to já právě raději vůbec neposlouchala, protože už jsem příliš poučená na to, abych věřila slovům utíkajícím z polibků v opilosti. Ale měli jsem úsměv. Oba.
Kolem šesté jsme se zbytekem navštívili Tesco na snídani. A hrozně jsem se nasmála, protože i tam brigádujou lidi z kolejí a tak věděli, že my pijem a oni ne. A člověk si tak trochu připadal, že někam snad doopravdy patří. Alespoň chvilkově. Jasně, že ne na dlouho.
S Blonckou žijem dál jako kamarádi, co se ráno před odchodem do školy obejmou, protože je to kurva dobrej zvyk. Poslední korunovační večírek nás rochu minul, protože já jsem to organizovala (šéf protokolu) a on se učil na test z pravděpodobnosti (bleé). Ale mezi jedenáctou a asi půl jednou ranní s námi byl.Později už trochu mrzutej, věnovala jsem se spíš těm novým tvářím. Ale cítila jsem to. A tak jsem ho dala spát. S objetím a pusou na dobrou noc. Tak šel.
Někdy mi přijde jak můj mladší brácha, kterýho mám tolik ráda.
Do rána u nás, tří princezen, zůstali ještě tři kluci. Svojí postel jsem měla napůl s Oldou. To byl jeden z nových tváří. Je moc fajn, ale neznáme se. A to je právě ten paradox kolejí. Myslím, že by to každý rád odsoudil. Neznáme se, ale přespal tam. Jen přespal. V tom je to kouzlo. :)
Omlouvám se za dlouhé řeči o ničem. Ale bylo to nutný.
Zajímá mě, jestli by bylo zajívavý zanechat odkaz na koejní blog i s rizikem, že jsem tam vidět.
Mějte se co nejlíp a nezapomínejte, že vždy, když čtu komentáře od Vás a vaše články, tak bych Vás nejradši objala.
<3
Mistrovský článek - ve mě vyvolává podezření, že jsi ho pilovala týden, než jsi ho sem přišpendlila.
A pokud jde o mě, tuze rád si přečtu něco ze života princezny a o dramatických situacích, v níž se na koleji ocitá. :)