Prosinec 2014

Desperately close to a coffin of hope.

26. prosince 2014 v 19:16 | D^ |  Zkoušet to se životem
Někde v prostoru mezi stavem mizérie a deficitem radosti jsem si našla chíli nedělat nic. Jen být, smát se a užívat si toho, že nemusím být celou noc vzhůru abych stihla něco na ráno. Dnes už ale musím začít makat do školy a vím, že už dnes je pozdě. Ale přesto jsem si to nemohla odepřít.

Předvánoční dny a stavy úzkosti neměli s Vánocemi nic společného. Nechala jsem se na svých nočních cestách za vzděláním pěkných pět dní objímat a uspávat Oldou. Ze začátku bez emocí, někdy spíš na zeleném obláčku lehké drogy. Později jsem začala uvažovat o tom, jak to říct, kdyby náhodou na něco tlačil. Že nechci nic nabízet, i kdybych mohla. Jsme příliš zlomená. A tu poslední noc před pláčem nám bylo pěkně. Na tu nouzi vážně dobře. Já věděla, že ten beton celý nespočítám a že jsem docela nahraná. Přesto jsem si našla hodinu na něj. Moje matrace, sezení i ležení. A pak dlouhá doba, on s hlavou opřenou u mě jak miminko. A zpívala jsem mu písničky, které jsem mívala ráda. Já a youtube. A hluboké rozhovory. Přesně ty silný momenty, kdy si uvědomíte, že je dobré vzít takové lidi na milost. Pěkné řeči o tom, jak se ke mě nikdy nechce otočit zády. A odnést mě zpět k počítání.

Pak zvoní telefon. Jeho. A divná věta "Volá mi slečna." a pochyby, jestli to vůbec zvedat. Půl čtvrté ráno. A odtažitý hovor o tom, jak jedou noční spoje. Pak na chvíli odešel. (Asi doprovod?)

Moje prozření.

A kousavé myšlenky. Snad nebydlí na koleji?! :O Jsem poslední, kdo to zase neví? A červ vzteku do mý hlavy. Návrat a loučení. NA dobrou noc jsem se ani neotočila. Předstírat, že je počítání důležitější než popřát dobrou noc někomu, kdo mě ještě před půl hodinou nosil na rukou. I když neměl. Docela určitě neměl.

Pak ze mě vypadlo do bloku pár chaotických písmen:
Pomalu se vkrádáme do doby,
kde je normální být něčí druhá holka,
kdy chceme být někým jiným s někým druhým
žijeme naplno sen stát se falešným
žijeme naplno den, aby byl prázdným.
Ve své malosti si uvědomujeme,
jak se nic nestane jinak jen proto,
že jsem v to doufali
faleš zůstane prázdná
a prázdnotu naplníme
jen další lží.
Pravdu utopíme důkladně
a hluboko ve svých
dávno zčernalých duších
Oči skryjem do dlaní, protože stejně
modrý světýlka ukážou cestu
jen těm, co se nebojí.
Tuhle píseň ti zazpívám
kdykoliv budeš chtít.
A tvoje srdce se bude stydět
že vůbec kdy dokázalo cítit.

A víte, zahodila jsem to za hlavu. Řekla jsem si, že jsem ani po něm nic nechtěla. Tak proč se trápit. Navíc práce mi zaplnila čas na smutek nad světem. Kdyby spoň jen nebyl třetí v řadě...

Druhý den večer jsem opravovala na ráno nějakou úlohu do školy. Bylo už po půlnoci a navzdory tomu, že v mém pokoji jsme vždycky všichni, zůstala jsem tam s Oldou na chvíli sama, než půjdu spát. Rozhovor, za kterým vynuceně přišel. A začít tím, že mi toho chce moc říct. A pak, že jsem teď jeho nejvíc nejoblíbenější člověk, kterýho zná a za žádnou cenu by o mě nechtěl přijít. Zamrazilo mě to u srdce. Uff. Silný slova. Musela jsem se bránit, že nic takovýho slyšet nechci, pokud si nechce nejprve vyřešit svůj život. Ale proč vlastně. Nebylo to celkově vůbec hezký. Je to první z nich, nad kterým jsem nemávla proutkem přetvářky, neřekla já jsem v pohodě, neřešme to, ale naopak se dověděl spoustu věcí narovinu. Třeba to, jak se cítím i díky němu jako nástroj ke zjišťování bídy života lidí. Protože oni jsou vždycky tak děsně smutní, jako bych snad ani neměla být smutná já. Ale dobře, to oni jsou Ti špatní ačkoliv nechtěli být. Nevím, co to vyzařuju, že dělám moje přáelé ještě bídnějšími.

Dozvěděla jsem se, že zůstat u svý holky není o jistotách, ale o zodpovědnosti. A že jsem si to mohla zjistit, že má holku. Všechno mě to dopálilo. CO je to sakra za zodpovědnost? A proč bych si měla zjišťovat něco, co mi mohl krásně říct sám? Neuháněla jsem ho. To on mě. V takovém duchu se to neslo. Nechci si to všechno pamatovat. Když přišla Míša z večírku, půl hodiny jsem jí ve studovně brečela na rameni. Zničená, unavená, zklamaná. Dlouho jsem nebrečela takhle vydatně. Láska vás zlomí, i když není tak úplně skutečná. Jen naznačená. Byla jsem zas skoro celá, opravená. A on mě tam nechal zlomenou. Otevřenou.

Přesto se nezlobím. Teď už ne. Uvědomila jsem si brzy, že to byl zlý den. Nakonec jsem brečela v tramvaji kvůli dalšímu šoku. A Bloncka mi večer zrušil konzert na který jsem se těšili skoro měsíc. Kvůli fyzice. A nebo proto, že bychom neměli. Ale to už si teď ani nemyslím.
Ocitla jsem se ve zvláštním kruhu, kdy moji nebližší přátelé mi nejvíc ubližují a zároveň je mám nejradši. Těším se na ně, chybí mi i teď, když nejsem v Praze. Chybíme si navzájem. Uraženost mi nestojí za to. Nechi o ně přijít, i když některé epizody nejsou úplně správné. Protože - nakonec jsem si nic nikdy neslíbili, krom přátelství na věky s Blonckou. A slib, který nikdy nezazněl se nedá porušit.
Třeba jednou pochopím, že to prostě patří k lidství.

Lost in time, I can't count the words.

18. prosince 2014 v 5:21 | D^ |  Zkoušet to se životem
Pomalu se vkrádáme do doby,
kde je normální být něčí druhá holka,
kdy chceme být někým jiným s někým druhým
žijeme naplno sen stát se falešným
žijeme naplno den, aby byl prázdným.
Ve své malosti si uvědomujeme,
jak se nic nestane jinak jen proto,
že jsem v to doufali
faleš zůstane prázdná
a prázdnotu naplníme
jen další lží.
Pravdu utopíme důkladně
a hluboko ve svých
dávno zčernalých duších
Oči skryjem do dlaní, protože stejně
modrý světýlka ukážou cestu
jen těm, co se nebojí.
Tuhle píseň ti zazpívám
kdykoliv budeš chtít.
A tvoje srdce se bude stydět
že vůbec kdy dokázalo cítit.

Omlouvám se za způsobení pocitu.

16. prosince 2014 v 20:10 | D^ |  Zkoušet to se životem
Zkouším to se životem pořád nějak neúspěšně. Žádnou novinkou nebude, když se přiznám, jak pořád oddaně myslím na Tomáše. Proč mi proboha ten člověk udělal takovou díru do srdce? Vždyť je to jen člověk.


Konec semestru je strašná krize bez spánku. Přesto se emoce dějí v běžném tempu. S Blonckou máme značně omezený režim. I když on se snaží dělat, jakože ne. Teď mi víc píše, než se vídáme. A né, že by psal nějak hodně. Spíš významně. Snaží se domlouvat nějaký akce, kdy vlastně na 100% budeme spolu opilý. A mě se to zdá nebezpečný.

Jak říká moje spolubydla - kluci jsou svině, který se zapomínaj zmínit o svejch existujících přítelkyních. Bloncka není svině. Ale to druhý už je pravda.
V neděli v noci mi jeho kamarád z gymplu a současně náš společný soused, se kterým tady trávíme dny oznámil, že mě "o víkendu dost hodně kryl". Byl trochu zhulenej, tak říkal i věci, který by asi neměl. A já teda teď vím, že mě probíraj (to považuju mezi kamarádama za samozřejmost, ne-li nutnost). Ale taky vím, že zmíněná přítelkyně za ním chodí, jako za kamarádem a zároven hodně dobrým kamarádem jejího přítele s plačíkem, že má o Bloncku strach. Jakože na koleji jsou jiný holky a tak... A já jsem dotčená. Já nejsem ten, kdo potřebuje krýt. A bloncka neví, že to vím. A to je zmatenost pocitů.

Pak je tady Olda, o kterém už jsem jednou psala. O tom, jak u mě přespal. Jen tak přespal. A musím vyjít s pravdou, že teď v podstatě bydlím ve studovně. Je to místnost o patro výš, přesně nad mým pokojem. Sehnala jsem si dvě matrace "za odvoz", takže teď si můžu i na chvíli lehnout. A Olda mi v tom dělá společníka. A víte, já vím, dokonce jsem si naprosto jistá, že mu přirozenost velí vyspi se s ní. Ale neudělá to. Vydrží to. A je mi jasný, že to asi není snadný. A já si toho trašně vážím. Jsem teď v situaci, že poslední o co stojím je další nezávaznej chlap do postele. Na druhou stranu je tak strašně milej, chová mě celou noc a hladí mi vlasy........že nevím, jestli není horší nechat ho mít mě rád, když nevím, jestli mu mám co nabídnout. Ale to, jakým způsobem se snaží, jak mluví, jak na mě reaguje je svým způsobem krásný.
Příklad. Sedím ve vlaku do Prahy, neděle. Blikne mi messenger, Olda. Nechces pak neco dovezt az pojedu v noci z mesta? (pozn.: jezdí hrát poker, ten končí po jedné ranní. nekorektní bridádka) Ale jo, určitě. Tak dvě tašky energie, trochu štěstí a deset deka tvojí duše. A to všechno v darkovym balení pro radost

Nic neodepsal. Ale za to přijel v noci. A když jsem tak tradičně okupovali studovnu, každej se svym učením v docela veselý náladě, on seděl na mojí provizorní posteli smutně. A tak jsem šla se družit. Ahoj, jak je a takový ty kecy. Přivezl mi mandarinky. Miluju mandarinky, ale to nevěděl. A k tomu příběh, jak v jednu ráno sháněl mandarinky. A proč. Je to trochu radost, trochu energie, trochu on, protože je má rád a sáček je k nim zadarmo, takže je to vlastně dárkový balení.

Vy asi víte, jak mě to umí posadit na kolena. Ale fajn je, že tohle je to všechno. Víc už za tím nebude. Nebo nevím. Jsem nějak opatrná. A pak taky nevím, co cítím. S velkou láskou se pak všechno těžko porovnává.

Myslím, budu to teď mít dost složité. Přesto cítím vděk za všechny ty velký přátele. Drží mě nad vodou. Jsem magnet na lidi.

Můj život jako nástroj uvědomění si bídy vlastního života.

7. prosince 2014 v 8:25 | D^ |  Zkoušet to se životem
Je to bída.
To vždyky říká Bloncka. Slovo bííída je obraz jejich pokoje. Používají víc než často. Asi ho i žijou.

Myslím, že můj život nemá smysl a nemám žádnou naději na štěstí. Nevím, jestli se soustředit na další práci, která mi jde pomalu a je strašně dekadentní, alespoň pro mě, nebo se na to rovnou vykašlat, když vím, jak nemám v plánu svůj pobyt na světě dokončit tak, jak bych měla. Nechci žít život beze smyslu. A nechci hledat smysl do konce života.

Nedoufala jsem, že se od opileckých hrátek pod peřinou dostaneme k něčemu milejšímu. Ale ani si nepřála, aby se výčitky objevili už teď. Naštěstí (nebo i neneštěstí) jen výčitky svědomí. Není to vůči mě. Ale jo, má někde doma přítelkyni. A jo, spal u mě ze čtvrtka na pátek. Jen spal, samozřejmě. Teda objímali jsme se, abychom si, haha, mohli uvědomit, že se to nedělá.

Fuj, nechce se mi o tom mluvit. Ale musim.
Mám Blonďáka ráda, ale nutně si musím připadat jako KOKOT. Pardon, ale přesně to jsem.

Nelitujte mě, nelitujte sebe. Prostě se střelimdo hlavy. Vykašlu se na kamarády i velký ZBYTEČNÝ lásky a odejdu dřív, než mě ta bolest na někde na hrudi sežere zaživa.
Ještě jsem se ani neoklepala. A zas nedýchám.



I don't believe in life after love.

6. prosince 2014 v 18:12 | D^ |  Zkoušet to se životem
Nalezeno v zápisníku na cesty.


Zamyslet se nad tím, co pro Vás kdo znamená. Co pro vás znamená rodina, kamarádi, ta divná duchařská holka, co s vámi bydlí; kluk odnaproti; váš dealer; vaše kočka; ten, co vás má rád a vy jeho moc ne; ten, co ho máte rádi až moc i když je to hajzl a on na vás kašle; náhodný soused; nocležník, kterej vás veme do ráje. A co pro sebe znamenáte vy?

Vždy, když se teď vracím za tmy na kolej, napadají mě strašně hluboký myšlenky, který bych mohla vložit sem. Jenže nikdy nemám tužku ani papír, abych je zvěčnila. A nakonec je zapomínám. Tady se to pak strhává do věčnýho vypočítávání proběhlých dní. Ale i to je nutnost.
Pátek bývá pro lidi ve jménu večírků. Moje pátky jsou rekonvalescence. Protože mám spoustu trápení, který ve středu a ve čtvrtek utápim v lacinym alkoholu a prázdnym sexu.

(psala jsem to někdy na jaře. mamka nemocná, já nešťastná. a Tomáš, co mě nchcěl - ještě předtím, než mě chtěl jen jednou do postele. a tak jsem to opravdu dělala. takhle špatně. teď je to najednou úplně jiný pocit.)

Asi máme na pokoji dva kocoury. Jako chlupatý, ne kluky.
Spolubydla je taky nešťastná. A převedla to do praxe. Přejte nám, ať počet dovezených koček nevzroste na dvojciferné číslo.