Desperately close to a coffin of hope.

26. prosince 2014 v 19:16 | D^ |  Zkoušet to se životem
Někde v prostoru mezi stavem mizérie a deficitem radosti jsem si našla chíli nedělat nic. Jen být, smát se a užívat si toho, že nemusím být celou noc vzhůru abych stihla něco na ráno. Dnes už ale musím začít makat do školy a vím, že už dnes je pozdě. Ale přesto jsem si to nemohla odepřít.

Předvánoční dny a stavy úzkosti neměli s Vánocemi nic společného. Nechala jsem se na svých nočních cestách za vzděláním pěkných pět dní objímat a uspávat Oldou. Ze začátku bez emocí, někdy spíš na zeleném obláčku lehké drogy. Později jsem začala uvažovat o tom, jak to říct, kdyby náhodou na něco tlačil. Že nechci nic nabízet, i kdybych mohla. Jsme příliš zlomená. A tu poslední noc před pláčem nám bylo pěkně. Na tu nouzi vážně dobře. Já věděla, že ten beton celý nespočítám a že jsem docela nahraná. Přesto jsem si našla hodinu na něj. Moje matrace, sezení i ležení. A pak dlouhá doba, on s hlavou opřenou u mě jak miminko. A zpívala jsem mu písničky, které jsem mívala ráda. Já a youtube. A hluboké rozhovory. Přesně ty silný momenty, kdy si uvědomíte, že je dobré vzít takové lidi na milost. Pěkné řeči o tom, jak se ke mě nikdy nechce otočit zády. A odnést mě zpět k počítání.

Pak zvoní telefon. Jeho. A divná věta "Volá mi slečna." a pochyby, jestli to vůbec zvedat. Půl čtvrté ráno. A odtažitý hovor o tom, jak jedou noční spoje. Pak na chvíli odešel. (Asi doprovod?)

Moje prozření.

A kousavé myšlenky. Snad nebydlí na koleji?! :O Jsem poslední, kdo to zase neví? A červ vzteku do mý hlavy. Návrat a loučení. NA dobrou noc jsem se ani neotočila. Předstírat, že je počítání důležitější než popřát dobrou noc někomu, kdo mě ještě před půl hodinou nosil na rukou. I když neměl. Docela určitě neměl.

Pak ze mě vypadlo do bloku pár chaotických písmen:
Pomalu se vkrádáme do doby,
kde je normální být něčí druhá holka,
kdy chceme být někým jiným s někým druhým
žijeme naplno sen stát se falešným
žijeme naplno den, aby byl prázdným.
Ve své malosti si uvědomujeme,
jak se nic nestane jinak jen proto,
že jsem v to doufali
faleš zůstane prázdná
a prázdnotu naplníme
jen další lží.
Pravdu utopíme důkladně
a hluboko ve svých
dávno zčernalých duších
Oči skryjem do dlaní, protože stejně
modrý světýlka ukážou cestu
jen těm, co se nebojí.
Tuhle píseň ti zazpívám
kdykoliv budeš chtít.
A tvoje srdce se bude stydět
že vůbec kdy dokázalo cítit.

A víte, zahodila jsem to za hlavu. Řekla jsem si, že jsem ani po něm nic nechtěla. Tak proč se trápit. Navíc práce mi zaplnila čas na smutek nad světem. Kdyby spoň jen nebyl třetí v řadě...

Druhý den večer jsem opravovala na ráno nějakou úlohu do školy. Bylo už po půlnoci a navzdory tomu, že v mém pokoji jsme vždycky všichni, zůstala jsem tam s Oldou na chvíli sama, než půjdu spát. Rozhovor, za kterým vynuceně přišel. A začít tím, že mi toho chce moc říct. A pak, že jsem teď jeho nejvíc nejoblíbenější člověk, kterýho zná a za žádnou cenu by o mě nechtěl přijít. Zamrazilo mě to u srdce. Uff. Silný slova. Musela jsem se bránit, že nic takovýho slyšet nechci, pokud si nechce nejprve vyřešit svůj život. Ale proč vlastně. Nebylo to celkově vůbec hezký. Je to první z nich, nad kterým jsem nemávla proutkem přetvářky, neřekla já jsem v pohodě, neřešme to, ale naopak se dověděl spoustu věcí narovinu. Třeba to, jak se cítím i díky němu jako nástroj ke zjišťování bídy života lidí. Protože oni jsou vždycky tak děsně smutní, jako bych snad ani neměla být smutná já. Ale dobře, to oni jsou Ti špatní ačkoliv nechtěli být. Nevím, co to vyzařuju, že dělám moje přáelé ještě bídnějšími.

Dozvěděla jsem se, že zůstat u svý holky není o jistotách, ale o zodpovědnosti. A že jsem si to mohla zjistit, že má holku. Všechno mě to dopálilo. CO je to sakra za zodpovědnost? A proč bych si měla zjišťovat něco, co mi mohl krásně říct sám? Neuháněla jsem ho. To on mě. V takovém duchu se to neslo. Nechci si to všechno pamatovat. Když přišla Míša z večírku, půl hodiny jsem jí ve studovně brečela na rameni. Zničená, unavená, zklamaná. Dlouho jsem nebrečela takhle vydatně. Láska vás zlomí, i když není tak úplně skutečná. Jen naznačená. Byla jsem zas skoro celá, opravená. A on mě tam nechal zlomenou. Otevřenou.

Přesto se nezlobím. Teď už ne. Uvědomila jsem si brzy, že to byl zlý den. Nakonec jsem brečela v tramvaji kvůli dalšímu šoku. A Bloncka mi večer zrušil konzert na který jsem se těšili skoro měsíc. Kvůli fyzice. A nebo proto, že bychom neměli. Ale to už si teď ani nemyslím.
Ocitla jsem se ve zvláštním kruhu, kdy moji nebližší přátelé mi nejvíc ubližují a zároveň je mám nejradši. Těším se na ně, chybí mi i teď, když nejsem v Praze. Chybíme si navzájem. Uraženost mi nestojí za to. Nechi o ně přijít, i když některé epizody nejsou úplně správné. Protože - nakonec jsem si nic nikdy neslíbili, krom přátelství na věky s Blonckou. A slib, který nikdy nezazněl se nedá porušit.
Třeba jednou pochopím, že to prostě patří k lidství.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 27. prosince 2014 v 0:34 | Reagovat

Ach jo, další slzy. :( Snad brzy vyschnou a bude krásně.

2 Elis Elis | Web | 27. prosince 2014 v 8:08 | Reagovat

Vztahy dovedou rozbourat život, když narazíme na někoho kdo nemá zájem a jen využívá situaci a pokud chybně hledáme vinu u sebe může dojít ke špatnému rozhodnutí... je třeba znát svou cenu, uvědomit si svou výjimečnost a to, že pro takového je nás škoda a rychle zapomenout, život jde dál a v tom je naděje... čekají nás další setkání a tam někde je ten pravý, a to co nás nemilého zatím potkalo, bylo nutné k získání zkušeností, co nás nezabije, to nás posílí...

3 Val O. Val O. | Web | 1. ledna 2015 v 22:29 | Reagovat

je mi z toho na nic, že tohle zažíváš a zase se věci hroutěj. kéž bych ti mohla nějak pomoct.

4 Little (T)error Little (T)error | Web | 3. ledna 2015 v 22:53 | Reagovat

Jak ti mol říct, že jsi si mohla zjistit, že má slečnu.. ?! Dnešní svět je na hlavu.. nezdají se ti dnešní vztahy těžší? Tak celkově je vše falešnější, ne? Vždyť i jeho chování se dá považovat za přetvářivou marnivost.. ale třeba je to jen móda téhle doby a tohoto režimu.. falešnější přežije..! Hodně štěstí zlato, nikdo si nezaslouží trpět, ani  plakat..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama