Leden 2015

Wrap me up.

30. ledna 2015 v 0:25 | D^ |  Zkoušet to se životem
Sometimes unicorns don't like themselves but then they remember that they're unicorns and they're freaking majestic.

You're a unicorn. And you're freaking majestic.

Bunda z krokodýla.

28. ledna 2015 v 16:30 | D^ |  Zkoušet to se životem
Můj život už nikdy nebude jako dřív. Vážně. Bude totiž mnohem lepší!
Zkouškový období je tady teď hodně opakovaný slovní spojení. Taky tomu odpovídá četnost článků (omlouvám se!), protože pořád potřebuju někoho, kdo mi naslouchá (díky, klávesnice!), abych se z toho nezbláznila. Je to čas plný obětování se, plný stresu všech okolo, protivnosti, spánku i extra dlouhých dní díky probdělým nocím. A když se to blíží konci, je to čím dál divnější. Mě naštěstí čeká poslední v pátek. A musim to udělat, protože žádnej další termín paní nedává. Chce volno, asi. Poslední dva týdny už jí nic neříkají.
Bloncka končí.
Hej né, vlastně má Áčko. Uff. Ale tohle nebylo dobrý, jsem naštvaná. (holky a jejich schopnost urazit se za cokoliv, těší mě!). Včera. Jeho poslední možnej termín před totálním koncem. Druhý zápis, třetí pokus. Sama mám po testu, který nevím jestli jsem udělala, protože moje učení, ....ehmm, bylo trochu alternativní. A píšu mu jak? a on: Zamračený. A pak divný řeči o tom, jak se teda asi stěhuje. Jsem sice histerka, ale. Nemám ráda, když si lidi zahrávaj s mojí empatií. Vlna myšlenek, vyděšenosti. A on to pak nakonec dnes na ústní části zkoušky uhraje na áčko. No gratuluju, fakt.

Proč je můj život lepší?
Na zkoušce jsem strávila celý den. Odcházela jsem z ústních v šest večer. Přemýšlení, jestli jet kupovat jídlo. Nebo víno. Jestli vůbec. Nakonec přejíždím svojí stanici metra na Pankrác. Výprodej. Bunda. Peníze? Tak na kolej. Vyhrabat železnou zásobu, kdybych třeba umírala, neplánovaně se nechala otěhotnět nebo platila za výtržnosti z opilosti. Rychle zpět. Co když tam nebude? Byla. Křivák. Můj. Láska. Velká sleva, skoro zadamo. A dárky pro maminku. Protože nevím, kdo jiný si je na světě zaslouží víc, než ona, malá, nešťastná. Snad to bude radost. Ale asi né tak mocná, jako moje. Je to zvláštní. Já se za oblečením nehoním. Nejsem v tom slečinka. Ale tohle? Ach nebe. Asi to prostě sedlo.
________________________________________________________________________________
Teď něco trochu ze života. Noc před zkouškou měla být učící. Den a noc systémem 7h - 7h. Od rána do rána. Jenže. Mužné slzy v podání Kulíška. Můj milovanej soused, už to spolu táhnem na prvním patře nějakej ten pátek. A když vás opouští ....(zrovna klepe, haha, karma...umm, karma - to je osud, víš? ((Pelíšky, dáváte?))...zkoušku na B, bé jako boží.)...no, takže když vás opouští holka, protože se jí kvůli škole spíš nevěnujete než věnujete, dělí vás stodvacet kimoetrů na který není čas, do toho se sere ta škola a tak nějak to prostě nedáváte.....plus flaška rumu forever alone.....se rovná jít za D., aby vás politovala a pomohla a nevím co ještě....se rovná brečet, i když jste velkej chlap a pak o tom mluvit a mluvit. Kdyby z toho ty kluci nedělali takovej big deal, já brečim pořád a taky z toho nemám druhý vánoce. Cha.

Mám toho spoustu na říkání. Už ani mluvit mi nepomáhá. Prostě se budu muset jít soustředit na další zkoušku, schovat kytaru do skříně a vynechat to o tom, jak moje zmatenost pocitů mě ubíjí a jak jdu zítra s Princem na kafe. Fakt jo.
Mohla bych zanechat nějaký obrázky ze života nočních druhů a vrhnout se na to učení. A pomáhat Kulíškovi se zápočtem. (Jsem nějak moc hodná, na všechny.) ((Promiň M., jestli jsem tě budila při Tvojí hodince spánku, tohle je pro Tebe!<3)). Takže zas tak hodná nejsem :))


interní vzkazy z knihovny, tý naší, dejvický, technický, kde trávim nezdravě moc času. ale je to příjemný místo. a platim si tam internety -_-

po světě chodim tak černá, že nejsem vidět nafotce, až na půlku vlasů, ale já jsem tak spokojená, lady in the dark || při úmorném čekání na ústní z trubek kreslím "napojení na stokovou síť in tattoo design" a všichni ví, že jsem zoufalá
po dlouhý době si princezny zasloužily obídky, tak jíme, je nám dobře a kašlem na stresy, koho to baví pořád :)



Tak Vám přeju krásný dny. Poslední dny tady dopoledne i svítí slunce. Ať svítí i vám a hlavně do Vaší duše. Najděte někoho, nebo něco, co ho tam pustí. Aspoň na chvíli. A nemusí to být zrovna drsná bundička na jaro, nebo láska na celej život. Vždycky to může být cokoliv. It's up to you.
Závěrem nedoceněné verše Filipa Topola. Je to můj hrdina.


Existuje bílá tma
říká se jí duše
zrodila se ze světla
nebo při poruše
Je to vlastně děsná věc
prostor i klec zároveň
nedávno mi někdo řek
že ta moje nemá úroveň
Zřejmě ji teda asi ztratila
chudák celej nešťastnej
není proto divu
že mi celá zčernala
Někdo ji nakazil plísní
a chudák začala hnít
pak ji prošil tísní
tísní jako černá nit

Kam vedou naše cesty ví jen pan údržbář.

27. ledna 2015 v 6:08 | D^
V Praze sněží. Na koleji krásně bílo. Čisto. || Zásah.

Keep on rockin' in a free world.

26. ledna 2015 v 15:48 | D^ |  Zkoušet to se životem
Může mít člověk kloubní horečku z učení? Jsem na nejlepší cestě prohledat doktora googla, jestli třeba na něco neumírám. Nebo spíš na co. Protože umírám docela určitě.

No kecy, co nadělám. Trpím zkouškou z trubek na hovna. (fakt, žádný humory!) Pátek večer jsem propila, až z toho mám problém s kamarádem. (Ženy, to je strašný živočišný druh, který zákonitě narušuje vechna přátelství.) Sobota mi ve výčtu dní chybí, tu jsem prospala skrz naskrz. Až do nedělního brzo-rána, které jsem úspěšně probrečela. Ale umím tak trochu zahrát písničku z posledního příspěvku, i když s tím béčkem bojuju pořád. A taky vám klidně zahraju Skinny Love, což je zrovna třeba móda, ale ta písnička je stará a je to srdíčkový, když to hrajete. A když jsem smutná, je to snad ještě smutnější.

Jenže kdo se za mě učil? Nikdo. Teď se v tom válím od 7 ráno a vím, že to nestíhám. Vtipný je, že žádnej budík nepotřebuju. Budím se ze stresu. Odhlásit se nemůžu, je to uzavřený od včera. Trubka jsem já! Navíc jsou to nepříjemný lidi, co to hrotěj. Jsou zhrzený skoro-architekti, který v průběhu školy zjistili, že to nedávaj. Tak šli na TZB, to jsou ty trubky, a teď dělají z nouze cnost. Nemám-to-ráda!
Od pravdy mě to neodradí.

Víte, jak se cítí ta zkouška v mý dutý hlavě? Zpívaj si tam . Keep on rockin' in a free world...weheey.



Bolí mě snad všechno, co jde. Ibalginy došli už v pátek, tak teď jím paralen a valetol. Pouštím si Tomášovo playlisty v rámci zachování sebedestrukce. A nevím. Je mi nedobře. A asi jsem se i nastydla. A moc mě bolí klouby! Pláču, to zkouškový....uuuuhh. Je mi ukradený! Cítím tu sžírající horkost uvnitř. Chci to zastavit. Nevím. Jak.
Dnešní dopoledne ve znamení slunce. Asi tím, jsem si postěžovala, že není. Ale byla to trapná ukázka. Už se zase temní.
Kolik můžu vypít kafe, než padnu?


A way to make you mine I need to know.

25. ledna 2015 v 6:16 | D^ |  Zkoušet to se životem
Olya's Song (Mademoiselle) 2010

So tell me everything
And tell me what, what song to sing
To make you mine, I need to know
I wanna make those green eyes glow

I swear my heart it knows
What I can't say oh but it shows
And darling, darling oh I'm so cold
Oh won't this warm romance take hold
And you're so far away
Can I embrace you is there a way
A way to make you mine I need to know
I wanna make those green eyes glow, glow...



I love him.


Není důvod sdílet svůj život, stejně jako není důvod žít. Potřebuju si ukládat kousky světa, abych si pořád uvědomovala, že to není nereálný. Tohle je pro mě, prosím o trochu odtažitosti.

25. ledna 2015 v 5:55 | D^ |  Zkoušet to se životem

  • Vždyť jsi mladá ... jen ať si tělo zvyká
    ... alespoň takhle nějak si to říkám já ...
    ... ale nevím, do jaké doby bude platit ta mladost ...
    ... občas se cítím, že bych se měl už poohlédnout po nějakém tom dřevě na futrál ...


  • to já ani nechci
    představa
    kupy hlíny
    nad očima
    mě děsí
    Lepší shořet, příteli.


  • ... A potom se nechat vysypat ...


  • to už je asi jendo, co s tím, co zbyde
    myslím, že se žádnej spálenej už nemlůže ztotožňovat se svym prachem


  • ... Já tedy to v plánu ani nemám ...
    Jinak to jsme to vzali hopem ... už jsme v krematoriu


  • klasika
    já jsem pořád těsně před jeho dveřmi
    třeba teď minulý víkend


  • ... To se ti nedivim ... ono se stačí jenom podívat z okna, že


  • jela jsem domů s mamkou z prahy, a taťka nás vyzvedával na nádraží. Můj vzhled krásně odrážel můj současný životní styl
    taťka trochu nadával, že to takhle nejade a že skončim blbě a tak
    a já jsem nezaujajě odpovídala, čemuž jsem tomu moc nepomohla
    odvezl mě na Střekov, to je čtvrť v ustí
    na kopci tam je krematorium a hřbitov
    zastavil, nikdo nechápal
    prý ať si skočim vybrat místo
    jestli to takhle potáhnu dál
    nic jsem neříkali
    možná proto jsem ted dva dny prospala. i když to se zdravym režimem nemá nic společnýho
    například si nepamatuju, kdy jsem naposledy jedla nějaký normální oběd
    smáli jsme se tomu, že jím jen ibalgin a kafe s mlíkem. a je to pravda, došel mi ibalgin, uplně
    dá se to přežít?
    asi ne.


  • wow .... jak je vidět, černý humor u vás doma nechybí ...
    Ale nedivím se ti, že jsi potom prospala dva dny ... ono se to na sčítá
    ... Ještě přemýšlím, ibalgin, mlíko, kafe ... to je trochu jednotvárná strava ...


  • no, to už bylo minulý víkend. mezitím jsem si dala 3-zkouškový týdenní maraton
    jono. taky jsem jedla, co zbylo po lidech
    možná
    nebo co mi dali
    a odčas panáka, abych nepadla
    pokoušim se zabít, jak se zdá
    dokud to člověk nenapíše, tak to neslyší

Where it all began and where it all ended.

25. ledna 2015 v 3:00 | D^ |  "Chápu." - a novel by one desperate girl
V létě jejího dvacátého druhého roku, se Mardou zamilovala poprvé v jejím životě. Poprvé doopravdy. Intenzivní láska, nekonečné tornádo letící skrze pláň jejího těla, ničící bez vyjímky vše, co mu stojí s cestě. Jeho síla se ani na vteřinu nezmenšila. Přes oceán, do spárů džungle, přes ledové vrcholky hor a zase zpět. Domů. Do jejího srdce. Zkrátka, láska monumentálních rozměrů. Člověk, do kterého se zamilovala byl muž. O celý rok a pár dní mladší než ona. A, měla bych dodat, nikdy se o tom nedozvěděl. Tady to také všechno začalo a kde to celé skončí. Skoro.

What makes me beautiful to you?

22. ledna 2015 v 10:17 | D^ |  Zkoušet to se životem

Přemýšlíte nad lidmi kolem Vás?

Poslední dny nějak nevím, proč tady jsou. Nevím, proč najednou neumím žít v komuně. Málo alkoholu? Možná moc trápení a málo sdíleného trápení. Každý má svůj boj a ačkoliv se zřejmě navzájem chápeme, nikdy to není úplné.
O čem ale už několik dní přemýšlím? Proč já. Proč jsou tady, když by měli být u svých princezen. Trápí mě to. A cítím se jako laciná holka, nebo jako citově zneužitá - to ještě nevím.

Možná už je to úplně zbytečné psát. Možná, že už jsem si to srovnala v hlavě i tak. Prostě jsem jen "víckamarád" více lidí. Jsem všech a zroveň ničí(a proto mě to ničí!). Vím, že jdeme na večerní Vyšehrad spolu, vím, že si pak domlouvá společný víkend se ženou. Vím, že se mě chytá kdykoliv se přiblížim, vím, že má ženu ve vedlejší budově. Ale doopravdy nevím, k čemu jsem já. Nikdy jsem nechtěla být "utěšitelka". A proto omezuji kontakt. Nebo se o to alespon pokusím. Co doopravdy nevím, je proč já. Čím jsem jiná, čím jsem tím čím jsem. Tyhle věci se vždycky říkají dříve, než se úplně poznáte. Matně si vybavuji, jak mi Bloncka říkal, že já - protože (vem to jako kompliment) jsem jiná než většina holek. Docela dobře si pamatuji jak O. psal, že já protože jsem jeden z mála lidí, který na něj měli v životě fakt vliv a to se "vlastně ještě ani neznáme".

Vím, že chci od života moc. Chtěla bych nebe, ale pro samou touhu a omezenost nedolétnu ani napůl cesty. Naštěstí to tak má být. Kdyby bylo nebe dosažitelný, nebylo by to nebe. Úplně by ztratilo hvězdy.
Hledám smysl svýho života. Pořád ho nemám a možná proto se pořád potácím od divokého hýření k usedavýmu pláči. Někdo ho má ale napsanej v očích. A až toho někoho potkám. Přečtu si to. A kruh se uzavře.

Všechno záleží na úhlu pohledu. A na čase. Jejich kombinace je důležiá. Projela jsem starý rozhovory. Pro případ, že by se třeba svět změnil. Snad jen v tom, že už nepijeme. A nemůže se smát svejm failům. Ale můžu si to aspoň zpětně číst. Jak jsem byla vtipná. A jak už nejsem. Tonoucí se fejsbuku chytá.
Přála bych si mít někoho ráda opravdu. Zase jsem trochu zpět. Je tomu asi deset hodin, co mám pocit, jak se ve mě dusí všechna láska světa. Nemám ventil. Nikdo o to nestojí. Nebo stojí, ale nechci svoje vroucný slzy investovat někam, kde se akorát promění v led.

(Možná jsem jen postižená spánkem osamotě. Usínala jsem v davu lidí u filmu a probudil mě šok v pět ráno. Ve snu se mě Bloncka ptal "a dori, to píšeš ty tenhle blog?" S podobným výrazem, jako když se mě ptá na důležitý věci, kterým sama nerozumim. Třeba "jak to máš s tim honzou?" a tak. A já se strašně lekla. Strašně strašně. Že mi jednou život sebere i můj paralelní svět. Mezi mýma písničkama a životem. Jsem tak křehká. Bída.)

_______________________________________
Písnička vzpomínková. Na dny, kdy byl podzim, měli jsme se rádi a po cestě domů mi do okna vlaku svítilo ostrý slunce, který už moc nehřeje. Ale za to je moc krásný. Měla jsem zlomený srdce, ale úsměv na rtech. Protože někdy je sdílení trochu nadřazený jinejm pocitům.


a jedna, co je pravdivá.



Memories warm you up from the inside. But they also tear you apart.

21. ledna 2015 v 1:24 | D^ |  Zkoušet to se životem
Zkouškový.
Kdybych se mohla vyfotit, zapláčete. Ne, že bych někdy vypadala líp, ty kruhy pod očima jsou se mnou zkrátka spjatý.
Jen sedím, možná skoro-ležím v koutě svý třípostele, na nohou ntb, i poznámky. Z čehosi, z betonu.




Fejsbuky krmím s odhodlaností puberťačky. Je potřeba nepřestat. Kytku jsem zatím nedostala. Za to už piju třetí drink, což je před zkouškou fakt nejlepší volba. V ideálním pořadí - oblíbenej gin, nějakej áčkovej, jen tak čistě. Čínský "černý koule" nebeskýho císaře. Necumlat, polykat. Jack Daniels, medovej. Slaďouš, kterej tě nezklame. A současně? Gin s tonicem. Dora je zas doma. Ten londýnskej, s panáčkem. Všechno bez řečí. Bez komentářů. Stačí si to přečíst a zachránit. Víte, že mě asi mají rádi? Třeba můj pocit vydělenosti, kterej mě nikdy neopouší, je úplně hloupej.






Čekám na kytku. Na pana tulipána, modrého pana tulipána, co jeho sukýnka je tečkovaná. Mám strach, že je mi všechno jedno. Chuť k pláči zahánim podivnou kombinací prášků a alkoholu. K jídlu mám poslední dny jen kafe a ibalgin. Cigarety, co jsem dostala od náhodnýho kolemjdoucího do nástěnkkový krabičky na dveřích už mi došly. Moje budoucnost je nejistá.


Nemám motivaci jít dál. Ale na zkoušku se půjdu alespoň podívat. Mám přístup na - 150. I'm sick like me. Vyčítám si včerejší noc. Neměla bych se přibližovat k takovým lidem. Co žijou vztah ze zodpovědnosti, denně nosí domu tisíce z poker herny a neví, že by si měli blízkost mě odříct. KDyž už se chtějí ohánět dobrotou. Ale jsem tak ráda za každý pohlazení. Vadím sama sobě a mám ráda tu písničku. You're beautiful and sick like me


Nic mě nezachrání.

The princess.

20. ledna 2015 v 10:12 | D^ |  Zkoušet to se životem
Zčerstva do příběhu. Do příběhu, který bech neměla nechat hrát. Ale nutkání vědět, proč se děje jsem měla od první chvíle.

Film o teorii všeho jsem nakonec pořídila já. S japonskejma titulkama. Well done, baby! Do kina přišli nakonec jen Olda s K., komorní obsazení. A nevím, nevěděla jsem, že jsme si zase blízko, ale když jsem spustila ruku na postel, okamžitě zareagoval. A mě nevadí, blížit se kamarádům. Divný je to pozadí.

Víte, mít přítelkyni v takovým prostředí, jakým žjeme na koelji, není asi úplně výhra. Láska si sice nevybírá, ale jsme mladí a potřebujeme dýchat. Neudělat chybu chce přesvědčení. A nebo vážně velkou lásku. Nebo fajnovou holku, co to s váma hraje. Oldova holka. Kde je? Možná blíž, než si myslíme. Možná proto o ní raději vůbec nemluví. Nemohla jsem se viditelně nepousmát nad tím, jak je to ploché. Ta jeho samozvaná zodpovědnost. A tak jsem celý zbytek filmu přemýšlela, proč jsem si zasloužila tak něžné doteky, když náš oheň nepraská.

Možná jsem se zmýlila. Noc v objetí. Ne první. (Ani druhá...). Jenže já už jsem jiná. Nevadí mi, že se to děje. To on má problém. Vím, že když je se mnou, neví, kde stojí realita, ani proč stojí to, co by nemělo. Jenže s tím nic neuděláme, protože to není správné. Protože jsme oba nohama na zemi. Nebo jsme alespoň byli...

Kluci mají zrovna zkoušku z fyziky, na kterou opouštěl naše teplo skoro hodinu. Když už jsem ho poslala, pořála hodně štěstí, vrátil se. Hlavou zrcadlově obrácenou jsem dostala pusu. Né čelíčkovou. Tu zakázanou.
To asi není dobrý nápad. Ne není.

Squeeze and repeat.

19. ledna 2015 v 20:50 | D^ |  Zkoušet to se životem
Pondělí, 20:30

Ahoj Obludy, nesu ovoce na povzbuzení.
Teda...ty vypadáš Karle, kolik dní si nespal?
> Neboj, pořád vedeš ty :D

A co zkoušky, dobrý? Dáme drink?
> No já můžu, já mám zkoušku až v úterý
Jako zítra v úterý????
> Ne, jako pozejtří.



Lednová ročenka aneb vracím se v časech abych zjistila, že jsem pořád stejně...k ničemu. Děkuji.

18. ledna 2015 v 23:07 | D^ |  Zkoušet to se životem

2012

I'm just a poor girl
I wish I could die
feels like a crumbled wire
some people let lie

why is this so hurting
deeply getting inside
strawing out my soul
and all of me
and everytime

I'm broken
I'm dead
I'm nobody
I'm sad

I wish I could die
When I'm just a poor girl


2013


Dost se toho změnilo. Opustila jsem prince ačkoliv se stále sápe. Hlavní důvod je ten, že jsem nedokázala vedele něj netrápit se. Ale to je téma na rozepsání.
Během týdne jsem si pořídila tři jiné náhrady. Najednou.
Během dalšího mi došlo, že to tak nejde.
A pak už je to moc složité.

Dávný kamarád mě právě rozbrečel slovy jak mu chybí kontakt semnou. Po tom, co jsme mu řekla, jak moc ho nesnášim. Achjo, svět je pro mě teď příliš komplikovaný. A tak nedokážu psát. Čtu si vaše články...a piju rakytníkový čaj ;)


2014


Vždycky jsem chtěla změnit svět, ale nakonec jsem nedokážu změnit ani sama sebe.
...*...
Chci věřit, že to bude lepší. Že nebudu muset za rok touhle dobou, nebo třeba uplně jinou dobou, sedět za svým počítačem a oplakávat něčí život, svoje neúspěchy, nastokrát zlomený srdce a jiný podobný trápení.
...*...
S láskou je to pořád stejné. Před Vánoci mi došlo, že bych za rok asi měla být schopná dopočítat se všech mužů, který prošli mým životem. Ať už více, nebo jen jednou. .....* ...... Uvědomila jsem si, že to, co se tolika cizím lidem líbí na mém sakrkastickém podání reality je asi to, že je to ze života. A že je to dost navztekaně - zoufalé. Zapřísáhla jsem se změnit se.
..................*...................
Moc dlouho mi to nevydrželo. Nebo se asi potřebuju ujišťovat o svých pravdách několikrát. ..........*........ Nepoutala nás žádná láska. Nebo o ní alespoň nevím. ...*...To byl kluk, co mu říkám xxxčlověk. Ten týden to byl první vyhnanec.
...*...Ještě ten samý týden, snad páteční noci, se banda sousedů okolo třetí ráno vracela z kolejního baru. ....*.... Škemral. Vykopla jsem ho. Vrátil se. Na rezolutní NE jsem dostala objetí a odešel. Nad ránem mi nechal na dveřích vzkaz "NELUTUJEM".
ten týden to byl druhý, a naštěstí poslední vyhnanec.
....*....
Popravdě stále moc nerozumím sobě ve vztahu k těm všem mužům. Ale mívám dost špatné sny, často o tom, jak křičím, nebo odněkud vyháním celé skupiny zombie-kluků. Nereagují. ....*...Ne se nechat vláčet někým, kdo stojí o tělesný požitky.
.....*....
Zase jsem jen tomu chtěla věřit. Ne si pěstovat další nedůvěru.



That sort of feeling.

18. ledna 2015 v 19:11 | D^ |  Zkoušet to se životem
"I have this strange feeling that I'm not myself anymore. It's hard to put into words, but I guess it's like I was fast asleep, and someone came, disassembled me, and hurriedly put me back together again. That sort of feeling."
Haruki Murakami, Sputnik Sweetheart


Některý krize můžou mít nedozírný konce. Je neděle, kousek po sedmé večer. A já jsem se pořád nedokázala začít učit. Doma je divně hádavo. Dokonce tady byla pohádaná sestra (co tady chce? - aha, přijela za táťkou) Já nic nechápu. A mám pocit, že to, co leží a pospává v mý posteli nejsem já. Jsem zklamaná, nejspíš ze sebe. Třeba z toho, že se neučim na zítřejší zkoušku, že nemám áčko z ateliéru, že se nebavím se setrou, že se mě Bloncka ptá, proč se sním teda bavim, že je tady dusno a nevím proč. Že jsem taková k ničemu. Jiná. Jiná a k ničemu. A že se mi chce pořád spát. A nemám ani odvahu se z tý zkoušky odhlásit. Stejně půjdu znova.


Únava, pohádky, stříbrný lžičky.

17. ledna 2015 v 18:45 | D^ |  Zkoušet to se životem
Vznášení se pozvolna mění se v celkový úpadek. Nějak se z nespaní nemůžu dostat. Neumím to úplně zaspat. Vizualizace v myšlenkách během spánku jsou příliš žívé a zmatené. Nechci to cítit. Je mi zle, vadí mi jídlo i kafe.

Čas ke spaní jsem asi zase proseděla na nemocničních chodbách. I když netvrdím, že jsem tam nespala. Spím všude, kde se zastavím. Jen ne na dlouho. V Podolským vetešnictví jsem koupila dvě stříbrný lžičky. Milej dárek. Vzpomínky na vzpomínky. Na mamky babičku, židovku, co měla všechno ve stříbře. A co moje "nový" lžičky? Skončili jejich původní majitelé taky v plynu?
Usínám při psaní. Nevím, jak se zvládnout učit.

Po včerejším filmu ještě v Podolí vyprávím zbytečnou pohádku. Nevěděla jsem, že tak straším lidi. Vymýšlím za pochodu a jsou to všechno kraviny. Divný město, kde jsou jen rovnoběžný ulice. Město musíte složitě oběhnout, abyste se dostali do vedlejší. Nebo ničit. Zbořit. Projet skrz. Divný město plný divnejch zlejch lidí. Nad nimi mraky, co se na to nemůžou dívat. Ač červnové světlo svítí, spustí na ně sníh. Neobyčejný. Vločka - ta se na vás rozpustí, že? Protože vaše tělo hřeje. Možná tepelnou výměnou, možná vaší duší plnou lásky. Ale to naši divnolidi nemají. Neobyčejný vločky na nich šednou, až docela zčernají. Čím temnější duše, tím černější vločka. Až se nakonec vpaluje pod kůži a zůstává jak tetovaná. Vložený příběh o chudobném chlapci a dobrém skutku první šedé ženy. Sdílenou láskou a dobrem může každý smýt svou čerň. Až déšť nakonec očistí všechen ten dým z jejich špíny. Vechno se bude zdát krásný....dokud to celý nevybouchne. I don't fight for happy ending.

Bloncce jsem nějak nedopatřemím řekla, že má taky černou duši. A třebaže jsem to řekla jen tak, bez důvodu. Možná je to trochu pravda. Každý jí máme. Zkažený lidi líp znají hranice, líp to chápou.

Já musela ráno odejít do nemocnice, odvézt maminku domů. Zbytek vyspává do hlubokého odpoledne. I když jsem si po čas spaní zasloužila blonďaté objímání, vypálila jsem mu vločku na čelo. Trápím kamaráda, i když nechci. Nebo chci, možná že chci. Já vlastně nevím!
Je milé, že lidi kolem mě přemýšlí o mých zprávách mezi řádky. Tak jako Bloncka teď, tak jako Olda tehdy tou básní a druhých holkách. Ale měli by vědět, že až jim budu chtít něco opravdu sdělit, poznají to.



Setrvávám v zarytém smutku. Je to sice nemužné, milý Hamlete, ale víly jsou zkrátka nemužné. Všímá si toho okolí. Já jsem ale tak moc unavená. Jsem unavená předstírat úsměv. Jsem unavená cokoliv předstírat.

Prosím, buď můj proud a nepřestávej.

Cvok ke spasení.

16. ledna 2015 v 19:22 | D^ |  Zkoušet to se životem
Jsem stroj na život
k ránu chodím spát
a hned zase vstávám.

Jsem stroj na život
zkouším o tom psát
o tom JAK se vzávám.

Jsem zdroj smutku
a nechám se zmást
slzou, kterou před očima mávám.



Je to náročný, chtít být lepší. A všechno zvládnout. Tenhle týden byl hodně hárd. Těch 5 dní se mi nespojuje s životním režimem. Nespala jsem a tak mi to připadá jako jeden dlouhej den. Nespala jsem tři dny. Dneska je pátek, na dnešek jsem spala. Ale zase divně. Nebo klasicky, pokud jde o náš společný kolejní život. Do pěti do rána na třípostelovém letišti, film, poker, objímání, dopisování seminárky nebo počítání fyziky. Zvládáme všechno najednou. Akorát už nealkoholujem. Teda až na mě. Ne moc, jen mám svoji flašku po ruce. Svádím to na zimu, že potřebuju zahřát. Ve skutečnosti potřebuju prostě pít, abych žila.


Ateliéry dopadly zle.
Teda jak se to vezme. Nejsem ale žádnej céčkař, takže jsem mrzutá. Očividně jsem se v panu profesorovi spletla. Na pana architekta a jeho skoro osmdesát let už jsem moc alternativní a vyhraněná osoba. Dal mi známku za to, jak mu ležím v žaludku. Zvládnu to, ale mrzí mě to.
Nejvíc mě mrzí, že s áčkem odešla jen slečna, která moc nechodila, dělala toho hodně najednou, na kontrolu nestihla přijít a pak tam brečela. Nabídla jsem jí kapesník. Málem to ani nevytiskla, kdyby nebylo hodného spolužáka, co jí to pomohl upravit. A je vcelku jasné, že za zím bylo něco jiného, než její dokonalost. (A kdybych chtěla být škodolibá, tak řeknu, že to stejně neni hezkej, milej, kamarádskej člověk, tak ať si to sežere. Ale kašlu na to.) Vlastně kašlu na všechno.

Je fakt, že z toho já mám výron na zápěstí. Modřinu, bebíčko. Taky jsem si uřízla kousek prstu, ale mám tam pořád tolik lepidla, že to necítím. A taky jsem se stříhla do prstu. Únava se vždycky projeví. Ať žijou nocovky...



Mám nebývalý pocit, že se vznáším. Šla jsem z nemocnice od mamky s pocitem, že mě ten chodník ani necítí. Necítí mě a já necítím jeho. Ale nemám důvod. Na žádnym obláčku nejedu.

Měla bych jít spát. A umýt si vlasy. A smýt si lihovkovou kérku, aby bylo místo na další.

A co vy, lítáte někdy taky nad zemí?

Dědoušci a slepice.

13. ledna 2015 v 10:57 | D^ |  píšu,vztekámse, kreslím, pláču, blázním
(út ,6:30, po nocovce. druhý v řadě a asi čtvrtý za několik dní. víceméně.)

"Mamí, tak já tě hodim na nádraží."
> "Ty? No dovol, nejedu se léčit abych se nechala vozit od někoho, kdo tejden nespí!"

Tolik k mému rozpoložení. Jsem hotová. Mrtvá. V y ř í z e n á. ! A ještě to nemám hotový, je to mrtvolný. Nic neumim, tak mi to trvá. Neumim rentrdovat, skvěle fotošopovat, flákat se, odfláknou to.
Tahle škola je peklo, o který se potřebuju podělit. Možná je to překvapivý, ale dělám i jiný věci, než že pláču na internet.

Moji důchodci.
Stal se z nich panelák, tak mě to mrzí. Musím upoutávat na hlavní budovu, tak je fajn.


nakonec z toho jsou takový slepice. ale ty obrázky maj děěěěěsivý rozlišení, takže jen výstřižky. no1: mám tam dvě slepice, dvě tetky co venčí psa a ten jim utíká, protože chce honit ty slepice. a to je poslední logická věc na celým výtvoru

no2: ale začátek je vždycky spousta kreslení, plkání...předělávání...důležitý je nepřestat si z nich dělat srandu. vizualizace tužkou! senior sedící!


no3: a ke všemu musí být i papírovej model. a ten musí být kam vložit, takže model okolí


no4: ten můj tady dělám....a ještě to vůbec nemám. a zbývá mi ještě jedna nostop noc. jsem skvělá, že jsem neumřela. horší než drogy, určitě.

no5: ten dědouš má ajfouna a fotí si to. takovej nájem v pečovateláku je pěkná pálka, to musíte být pořád onlajn a fotit to, aby jste nasrali kolegy staříky!

no6: potěšíme, když se mi u posledního rendru opravdu povede odraz v okně. ty židličky, vidíte? jo. uf. jsem nemocná :(

no7: a nakonec jsou z toho takovýhle sračky. pardon


...který nakonec nejdou vytisknout a vy lítáte s mastnejma vlasama po venku tam a zpět. copycentrum nepřítel.

takže někdy vám nezbyde nic jinýho než..........A TO HLAVNĚ! :
(taky máte s kamarádkou oblíbenej pokřik? když jsem dělala před dvěma semestry pružnost a pevnost a bylo to fakt hárd, tak jsem si na strop nalepila papír s obr nápisem "tykrávotypyčo" abych to viděla vždycky, když prosebně vzhlídnu k nebi....teda stropu...a nemusela to pořát řvát. hahah. jsem sprostá, když je to potřeba)


p.s.: no8: dnes můj první šok od doby, kdy jsem to přestala pít. už te´d jsem pod jeho vlivem divná.



Jdu řezat lepit. Mír všem. A hlavně tu lásku. Všem.
peace on you too

Set me free, leave me be.

10. ledna 2015 v 21:11 | D^ |  Zkoušet to se životem

Někdy si pustím písničku a jsem dotčená jejím příběhem.

Někdy si pouštím takovou jen proto, abych viděla, že to není jen můj příběh.


Tahle holka s pianem je kouzelná v tom, co říká. Tenhle příběh mi totiž poslední dny zase hraje v hlavě. Člověka totiž nemůžete vymazat. Můžete ho překrývat. Ale žádná Bloncka, ani tucet nových skvělých kamarádu, ani ty hory starostí a spousty smíchu, nic z toho nedokáže zakrýt docela člověka, co vám roztrhal představu o velký lásce před očima. Nebo za zády. Za jeho zády.

Something always brings me back to you,
It never tooks too long.
No mattter what I say or do.


Vím, že už se naše cesty nespojují. Ale z nějakýho silně zvířecího důvody jsi pořád tady se mnou. Až tak moc že se mi s tím špatně bojuje. Možná je to všechno tou izolací. Nejsem s nikým, kdo mě má rád.

You hold me without touch.
You keep me without chains.
I never wanted anything too much
Then to drown in your love and not to feel your rain.

Možná je v tom nějaký čarování. Uvázal jsi pár lidí na sebe, jen pro tu srandu, jestli je to bude trápit a jak dlouho to vydrží. Uvázal jsi mě, protože jsem zrovna šla okolo. Nadechla jsem se tebe a teď to nedokážu odkašlat. Nesedíš totiž na plicích, jako dehet s cigaret.

I don't wanna fall another moment into your gravity.
Here I am and I stand so tall
I'm just the way I'm supposed to be
But you're on to me and all over me.

Už o tobě ani nemůžu vyprávět. Možná už nemám, co bych řekla. Možná už všechno bylo řečeno, jen ne tobě. A já se nebojím to říkat Tobě. Já se bojím, že neposloucháš. Ono Tě to totiž nezajímá. Protože bys to musel řešit, a to nechceš. Bavil jsi se semnou na Vánoce jen proto, že už jsem vypadala "v pohodě". Tvůj způsob opouštění mě byl vlastně geniální. Pro tebe.
Přesto - neumím tě nenávidět. Ani být naštvaná. Nic tolik negativního. .....i když je to vlastně jedno.

Ale ty nejsi ani přítel, ani nepřítel
Ačkoliv se mi nezdá, že bys odcházel
Jediná věc, kterou opravdu vím
Is that you're keeping me down.





Cut out all the ropes and let me fall.

10. ledna 2015 v 3:17 | D^ |  Zkoušet to se životem
I told you to be patient I told you to be fine

Už druhou noc se mi zdálo o Tomášovi. Musím to psát, nebo se zblázním. My mind is a cage of you, dear.
A samozřejmě je to vždycky tajemně kouzelné. Nic nedělá, nic moc neříká. Jen mě tahá na svoje místa, chováme se chaoticky, jsem tajní a občas mě drží za ruku. Ale Dora je hloupá, nechá se zlákat. Jí tohle stačí a dala by za to všechno, i když toho vlastně současně moc nemám. Je mi mě líto, i v tom snu.

Opomněla jsem jednu informaci. Na Vánoce jsem prohodili pár internetových vět. Už jako facebookový "ne-kamarádi". Přišlo mi hloupý, jak zbaběle jsem ho smazala. I když vím, že to pro mě bylo to nejlepší. Taky jsem se podstatnou mírou přestala trápit. Nebo se jím zabývat. Navíc bylo po vánocích, seděla jsem se ségrou v obývaku, každá se svým ateliérovym projektem, se svým vztahovým problémem (nebo problémy) a skleničkou gin-toniku (ostatně jako každý večer už několik....už hodně dní. hodně piju. asi. je to zdravý! (na duši.) ). A já pouštěla písničky. A ségra vyprávěla nějaký hovadiny, který mě moc nezajímaly. Ale to mě nikdy nebaví, řešit s holkama holčičí věci. Ty si pitomá! A tak jsem to hrála - Pitomá, od Visáčů, znáte ne? :) A v tom mi to došlo. Nebyla to zrovna "naše" písnička, ale něco podobnýho. Dá se říct, že nás spojovala. Už třeba tím koncertem, jediný opravdu společný večer tehdy na Strahově. A tak jsem mu poslala novoroční přání, když se mi takhle připomněl. A taky jsem se omluvila za hysterčení a poděkovala za to, že se známe, ať je to jakkoliv.


Odpověď přišla, světe div se.

A já se divila. Bylo o nějaký čas později, ale za to pěkně. I když jinej člověk to nebude. Alespoň vím, že ho to mrzí. Ne v tom smyslu, že by to chtěl napravit. On prostě jen registruje, že takový sviňský chování nebylo správný. A taky jsme si vlastně řekli, že už se můžeme i nezjištně vidět. (to neuděláme)


Ahoj, nebylo to ode mě fér se takhle zachovat. To rozhořčení chápu.
Ty ses neunáhlila, já ani neměl v úmyslu se zachovat takhle.
Prostě to vyplynulo ze situace, děkuji za přání. Tobě také přeji krásný rok, a najdi někoho kdo si tě zaslouží.


Nakonec, musím se přiznat, že už mě společensky unavuje pořád slýchat, ať si seženu na život někoho lepšího /kdo si mě zaslouží. Ach proboha. V překladu to vždycky chápu tak, že to já nejsem dost dobrá. Nejsem zas taková naivka. Ale mrzí mě to. Chtěla bych být lepší, abych si i já zasloužila....

Jasná je pořád jen jedna jediná věc. Teda možná dvě. Že drogy jsou zvláštní věc. A že každá droga je lepší než jedna malá holka.
Could you just cut out all the ropes and let me fall?

Filip Topol: MILÁČKU, ZTRAŤ SE

Miláčku ztrať se
sejdem se v sovách
odraz se o pražce
sám jsem je odminoval

Miláčku!
Ztrať se jenom zčásti
jako nebe za dráty

Miláčku ztrať se
světlem se ovaž
už buď jen obrazcem
který se v moři schová

Miláčku!
Ztrať se jenom zčásti
jako nebe za dráty

Shiny little people.

6. ledna 2015 v 1:07 | D^ |  Zkoušet to se životem
Moje nejsilnější kafe jsou zrovna umytý vlasy.

Začínám se cítit nejpohodlněji ve stavu, kdy nesmím jít spát abych něco do rána dokončila k odevzdání. Jsem někde na pomezí workoholika a flákače. Makám fakt dost, ale klidně nechávám spoustu úkolů na poslední chvíli. Rozhodla jsem se, že se z toho prostě neposeru. Flákání je stejně důležitý, jako voňavý vlasy a nalakovaný nehty. A jako klikání dlouho do noci. Ale možná, že jen odkládám povinnosti podle toho, jak moc už hoří.

Klidně zkoušim zpívat do nový kytary, když už mi jí stromeček naježil; klidně hraju s bráškou tanky; klidně si piju kafe s pohledem do zdi. A klidně objímám svoje kamarády. Nejsem zhroucená. Ani když mi život nepřeje štěstí a lásku až za hrob. Co když to ani nemá mít v mým životě žádný význam?

Dneska jsem byla ve škole. Je tam po novým roce strašný zmatek. Všichni dohání něco na poslední chvíli. A ačkoliv jsem se moc těšila na "mojí Prahu", na kolej, na objímání...hlavně na lidi...utekla jsem za svou prací zas domů. Tady mě rozptýlí jen vlastní churavá mysl. Ale když jí zaměstnám dost, nebude mít čas trojčit. Doma není žádná Bloncka a jeho vlastní vztahová výpovědní lhůta. Není tady ani Olda a jeho strach, že se mu už nikdy nepodívám do očí (což nedělám). A ani kdokoliv, kdo mi už teď šeredně chybí. Ale jsou věci, co se musí udělat. A není mi tady zle. Naopak. Hned ve dveřích obrázek od sestřičky s nápisem Dódinka je můj miláček. s kopou srdíček, že třiprincezny_blog by se za to nemusel stydět. Od maminky lak na nehty v barvě letošní sezóny, i když laky nemá ráda, ale ví, že mě to o zkouškovym uklidňuje. A příznačně - čistý ponožky. Aneb kdo má čas prát, ten je divnej. Nový ponožky rules the world.

Vánoce jsem po 4 letech strávila i se sestrou. Tou velkou. Ze spoustu důvodů, který neznám, mě nemůže vystát. Místo loučení velká, histerická, ukřičená hádka. Ale když už je pryč, je tohle vždycky místo, kde se směju, kam se chci vracet. Stejně tak domů, jako domů na kolej. Do mýho pokojíčku 119, za mojí kolejní sestřičkou. Náhradní, když ta moje opravdová je žluklá.

Ve škole mi vadí kariéristi. Ti, co maj a musej mít všechno nejlepší a rádi o sobě vypráví. Vždycky jsou takový drobní, vítr by je smetl. Shiny little people. Tak jím říkám. A strašně mě baví, si je dobírat. Ne oborově, ale tak nějak životně. Protože já se toho nebojim. A oni nestíhaj. A pak mi to strašně chtěj natřít lepším hodnocením. Ale budou mi to chtít natřít celej život. Ale nejde to. Mě to totiž nezajímá. Proto nefunguje interakce. Září jen sami pro sebe. A malými zůstanou pro mě. Shiny little people.

S Blonckou na cigáro na balkon se začíná vymykat z rukou. Musím si dát pozor, abych se nezkazila úplně. Zatím jen hledám hranice. Aktuálně podporuju svůj názor, že je lepší občas kouřit, než si rozedírat nohu do krve. Obojí má svojí kapku nenápadného vtíravého sebeničení. Obojí dělám.


A nakonec moje plocha, se kterou jsem teď fakt dost spokojená. Díky za tu inspiraci. Růžový nablito.