close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Cvok ke spasení.

16. ledna 2015 v 19:22 | D^ |  Zkoušet to se životem
Jsem stroj na život
k ránu chodím spát
a hned zase vstávám.

Jsem stroj na život
zkouším o tom psát
o tom JAK se vzávám.

Jsem zdroj smutku
a nechám se zmást
slzou, kterou před očima mávám.



Je to náročný, chtít být lepší. A všechno zvládnout. Tenhle týden byl hodně hárd. Těch 5 dní se mi nespojuje s životním režimem. Nespala jsem a tak mi to připadá jako jeden dlouhej den. Nespala jsem tři dny. Dneska je pátek, na dnešek jsem spala. Ale zase divně. Nebo klasicky, pokud jde o náš společný kolejní život. Do pěti do rána na třípostelovém letišti, film, poker, objímání, dopisování seminárky nebo počítání fyziky. Zvládáme všechno najednou. Akorát už nealkoholujem. Teda až na mě. Ne moc, jen mám svoji flašku po ruce. Svádím to na zimu, že potřebuju zahřát. Ve skutečnosti potřebuju prostě pít, abych žila.


Ateliéry dopadly zle.
Teda jak se to vezme. Nejsem ale žádnej céčkař, takže jsem mrzutá. Očividně jsem se v panu profesorovi spletla. Na pana architekta a jeho skoro osmdesát let už jsem moc alternativní a vyhraněná osoba. Dal mi známku za to, jak mu ležím v žaludku. Zvládnu to, ale mrzí mě to.
Nejvíc mě mrzí, že s áčkem odešla jen slečna, která moc nechodila, dělala toho hodně najednou, na kontrolu nestihla přijít a pak tam brečela. Nabídla jsem jí kapesník. Málem to ani nevytiskla, kdyby nebylo hodného spolužáka, co jí to pomohl upravit. A je vcelku jasné, že za zím bylo něco jiného, než její dokonalost. (A kdybych chtěla být škodolibá, tak řeknu, že to stejně neni hezkej, milej, kamarádskej člověk, tak ať si to sežere. Ale kašlu na to.) Vlastně kašlu na všechno.

Je fakt, že z toho já mám výron na zápěstí. Modřinu, bebíčko. Taky jsem si uřízla kousek prstu, ale mám tam pořád tolik lepidla, že to necítím. A taky jsem se stříhla do prstu. Únava se vždycky projeví. Ať žijou nocovky...



Mám nebývalý pocit, že se vznáším. Šla jsem z nemocnice od mamky s pocitem, že mě ten chodník ani necítí. Necítí mě a já necítím jeho. Ale nemám důvod. Na žádnym obláčku nejedu.

Měla bych jít spát. A umýt si vlasy. A smýt si lihovkovou kérku, aby bylo místo na další.

A co vy, lítáte někdy taky nad zemí?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 16. ledna 2015 v 21:14 | Reagovat

Ty jsi takový ukecaný blázen, žíznivá po blonckách! Za to jsi můj miláček, tak přines rachejtle! :)

2 paralelnisvet paralelnisvet | Web | 16. ledna 2015 v 21:20 | Reagovat

[1]: moje M. vyzvídá na co se tak nezvykle usmívám :) na kolejní superposteli pocity neschováš

3 bludickka bludickka | E-mail | Web | 18. ledna 2015 v 11:28 | Reagovat

Tohle jsou všechno věci, na které se ti bude jednou krásně a s lítostí vzpomínat a budeš se chtít do nich znovu na chvíli vrátit. Tak se zkus vracet už teď :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama