Zčerstva do příběhu. Do příběhu, který bech neměla nechat hrát. Ale nutkání vědět, proč se děje jsem měla od první chvíle.
Film o teorii všeho jsem nakonec pořídila já. S japonskejma titulkama. Well done, baby! Do kina přišli nakonec jen Olda s K., komorní obsazení. A nevím, nevěděla jsem, že jsme si zase blízko, ale když jsem spustila ruku na postel, okamžitě zareagoval. A mě nevadí, blížit se kamarádům. Divný je to pozadí.
Víte, mít přítelkyni v takovým prostředí, jakým žjeme na koelji, není asi úplně výhra. Láska si sice nevybírá, ale jsme mladí a potřebujeme dýchat. Neudělat chybu chce přesvědčení. A nebo vážně velkou lásku. Nebo fajnovou holku, co to s váma hraje. Oldova holka. Kde je? Možná blíž, než si myslíme. Možná proto o ní raději vůbec nemluví. Nemohla jsem se viditelně nepousmát nad tím, jak je to ploché. Ta jeho samozvaná zodpovědnost. A tak jsem celý zbytek filmu přemýšlela, proč jsem si zasloužila tak něžné doteky, když náš oheň nepraská.
Možná jsem se zmýlila. Noc v objetí. Ne první. (Ani druhá...). Jenže já už jsem jiná. Nevadí mi, že se to děje. To on má problém. Vím, že když je se mnou, neví, kde stojí realita, ani proč stojí to, co by nemělo. Jenže s tím nic neuděláme, protože to není správné. Protože jsme oba nohama na zemi. Nebo jsme alespoň byli...
Kluci mají zrovna zkoušku z fyziky, na kterou opouštěl naše teplo skoro hodinu. Když už jsem ho poslala, pořála hodně štěstí, vrátil se. Hlavou zrcadlově obrácenou jsem dostala pusu. Né čelíčkovou. Tu zakázanou.
To asi není dobrý nápad. Ne není.








Olda a Matěj, oba nadržení, jen každý jiným směrem.