Únor 2015

Náš život hoří jako svíce a MRTVÍ milovat NEMOHOU!

28. února 2015 v 12:43 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Hvězdný třpyt z křídel můžete ztratit tak snadno. Ani se nenadýchnete a už se neprobudíte. Ale...jen v to doufám.
Jenže - kdo by se chtěl nadýchnout, když není co a navíc...už jste vlastně mrtví.

Ty II.

26. února 2015 v 16:27 | D^ |  Zkoušet to se životem

Ty II


Je březen Černé nebe nad městem
voní deštěm
Ještě jednou to všechno spočítám
Aspoň? jednou ještě
Procenta štěstí
procenta smutku
To co jsem dostal
to co jsem vyhrál
to co jsem propil
to co jsem ztratil po cestě
to co jsem získal poctivě i nepoctivě
plnoletost a špatnou pověst
papírovou zlatku po strýčkovi ve vestě
Strýček byl legionář Válčil na Piavě
a byl tak poctivý že když se vrátil neměl práci
zato měl hodnou ženu
na rukou tetování
a smysl pro legraci
A k stáří rakovinu
Po celý život nenáviděl válku a všecku její špínu
On byl z těch lidí kteří poletí do vesmíru
A já nezdárný synovec
zrozený za války vychovaný v míru
pod očima kruhy jak smuteční pásky
nemohu spát
v této černé
promoklé noci

Počítám metály života a šrámy z tvojí lásky

A ty spíš a možná se ti zdá něco tak krásného
že na to nikdy nebudu mít
a tak si aspoň? vymýšlím tohleto povídání
abych to nějak vydržel bez tebe do svítání

Dobrou noc
Jsi krásná i když spíš
Dobrou noc

Je slyšet jak přichází den
Pomalu jakoby se vracel z flámu
bloudí
ulicemi kolem hospod a chrámů
Teď zívá Zastavil se na rohu
Spi

Já nemohu

/Václav Hrabě/



Citová investice.

21. února 2015 v 15:20 | D^ |  Zkoušet to se životem
Krása střídá nádheru. A někdy třeme bídu s nouzí. U nás se to prostě jen střídá. Pěkný den musí být vykoupen. A tak tu sedím a vzpomínám na to, co bylo pěkný, aby mě neužrala úzkost z toho, co jsem dnes vlastně udělala špatně. Zůstávám sama doma, abych neprudila. Abych nepřekážela. Protože vztek bez důvodu spíš není, než je. A některý důvody nutně musí zůstat skrytý. A hledaj se zástupný. Neumím mlčet, když se křičí. Tak jsem to já.

Myslím, že jsem ještě moc mladá duše na to, abych zalezla do kouta, spolkla to a dělala, že je to ó ká. Takže teď vážně nevím. Asi bych se chtěla (nechci!) sbalit a jet zase do Prahy. Utéct a nepřekážet. Ale je mi z toho vážně smutno. Být mužem, živitelem, je asi dost nápor na nervy, pokud vše není, tak jak má být. Just sayin'.

Kdybychom mohli mít všechno to vybavení na lyže pro celou rodinu, jako když jsem byla malá já, všechno by to bylo v pohodě. Neříkám, že jsem se váleli ve vatě a že jsem měla všechno super. Ale ten tlak okolí byl asi menší. Dneska nás (nás ne, ale je) narvaný golfový kluby naučili mít správný límeček posledního modelu. A pořádný fáro. Nebýt trapný. K smíchu. Naučili nás (zase ty jiný!) vytmavit každýmu, kdo neví, že vlastně strádá, jeho nuznost. Na svahu je potřeba pro děti helma s ušima, věděli jste? Citace. "No to bylo tak hrozný, tam všichni měli helmy s ušima, ale naše Dominička ne. Já jsem z toho byla uplně hotová, že jsme museli z těch hor odjet." Konec citace. A ted si tam dosaďte cokoliv. Vlastně se to donekonečna opakuje. My prostě žijeme na hranici. Věčně na hranici.

Samozřejmě, že to problém není. Jen díky tomu vnikají zástupný problémy. Nemám ráda to křičení. Ty vnitřní vzteky. Můj táta je dobrý člověk. Vím to. A moc hodný. Ale co ze sebe dokáže vypustit za jedy. Někdy. To je na umření. A já bych taky měla říct jen půl toho, co si myslím. Ale ty afekty. Ach bože. Přitom jsme jen tlačeni okolnostmi. A dostáváme sodu. Sodu okolností.



*fotím lidi na svahu a všechny moje fotky jsou přefiltrované, ale mě to baví. zdraví vás fotošop*

I feel confident in my own nightmares.

16. února 2015 v 14:17 | D^ |  Zkoušet to se životem
Kdybych psala před časem, mluvila bych o důvodech pocitů. Důvody, jež nesou vinu neštěstí. Obtěžkané zklamáním ze situací, zradou nesoucí smutek. Ale dnes už ne. Dnes si uvědomuji, že to, co mě vevnitř užírá, nejsou vnější vlivy. Vím, že jsem to já. To já se pořád do něčeho tlačím s pocitem, že jsem nikdy nic nikomu (3x!) nedokázala (počtvrté!). Natož sobě.

Sedím a nevím, jestli to chci. Jdu a nevím, jestli to chci. A kdo ví, jestli musím. Keep going, little girl. Unikám. Jen bych si přála dělat něco správně. Ale alespoň jednou správně pro sebe - ne pro všechny. Asi nedokážu být spokojená se sebou v jakékoliv situaci. Pochybuji. Ale já už nějak nechci pochybovat o vlastní existenci. Jakákoliv osamělá chvíle mi dává čas trpět sebou samou. A nevím, jak z toho ven, doopravdy ne. Bolest. Pain, wihout love. Život je prý takovej, jakej si ho uděláš. Tak jaký si ho udělám já?

Je slunce. Brzo přijde čas na radostnou bundu. Kéž by moje pocity radosti nebyly tak prchlivé. Chce se točit jako blázen. A smát se na hvězdy.





Echa smutných skal.

15. února 2015 v 16:09 | D^ |  Zkoušet to se životem
Hrál kdosi na hoboj, a hrál již tolik dní,
hrál vždycky navečer touž píseň mollovou...


To zná přece každý, je to překrásné. A minimálně každý gymplista z Hlaváčka někdy musel dělat rozbor (což jistě zapříčinilo odpor, nevděčníci!), a jen málo duší ty verše již znalo od hodných maminek z pohádek na dobrou noc (díky, mami!) nebo ze samostudia (nebo spíš dychtivosti). A teď, teď tenhle díl kultury našich duší byl přenesen do hudby Visacího Zámku. Což je - jak jinak než správně!

Musím si rozplánovat semestr, abych stihla všechno, co bych si přála. Vidět a slyšet punkový království, stejně jako Pavlíčka v Obecním domě s orchestrem. Potěšilo mě, jak se náhody dějí. Já mám svoje princezní království na Podolí. Už se to sžilo, nikdo nám neřekne jinak. Nemáme správce ale krále. A správce protokolu dělá princezna. A visáči maj zas svoje Punkový království. Tak mi připadá....že tam prostě nemůžu chybět.

Ve starých albech mají třeba Gellnera. Taky jsem to dělali. Ale nikdy ne proto, že by to dělal někdo další. Prostě jsme otevřeli knížku Poesie přelomu století a zkusili, jestli ta hudba, co nás zrovna při blbnutí napadla, na něco nepadne. A tak se to stalo. Nebo spíš začalo. Jenže my hráli melancholii. Fráňu Šrámka. A ta písnička se jmenovala ...jak se vlastně jmenovala?! Ach. Ale byla krásně nekonečně rozvleklá. Vždycky se mi u ní chtělo usnout!



Strašně zapomínám. Nemívala jsem to tak. Asi mi roste nádor na mozku. To by vysvětlovalo, proč mě tak úporně bolí hlava. To jsou jen blbý srandy, vím. Máme to tak teď s mamkou. Každý 3 měsíce kontrola. Měsíc po ní je to docela dobrý. Ale pak dva měsíce stresů. Dějí se jí různý věci. Divný. A hlava jí bolí. Je to metastáze? Každodenní plíživé myšlenky. Myslím, že mám zase jen to přebírání bolesti. Stejně jako když mě bolela ruka a nevěděla jsem proč. Když byla na operaci. A já šla radši běhat. Místo všeho. A běžela jsem fakt dlouho a brečela a vůbec...já strašně nevím, proč se mi to děje. A nedokážu to ovládat. Ani trochu! Navíc to nikomu nepomáhá. Jsem cvok. V tomhle. Zbytečná panika.
Chtěla jsem napsat, jak mám ráda Morgensterna. když ho visáči taky zhudebňují. A vzpomenout den, kdy jsem si v antikvariátu na Národní prohlížela knížky. I ty, který nejsou skoro zadarmo. A líbila se mi knížka citátů Morgensterna. Když jsem byla malá, mamka mi stejně jako Hlaváčka předříkávala Koleno od Morgensterna.... Šlo světem choré koleno, jen koleno, nic víc.... byl to jiný překlad, než se objevuje teď. A tak mi padl zrak na tu malou knížečku. Chvíli jsem v ní listovala, než jsem jí se smutkem vrátila zpět do regálu a polkla svojí chudobu. Zapamatovala jsem si jeden citát. Bylo to zvláštní pojetí, jen takové výpisky z mysli velkého muže. A ještě si vzpomínám, že jsem to při jedné humorně-školně-vánoční příhodě vepsala do alternativního přáníčka tomu mladému architektovi-učitelovi. A jak byl dojatý. Čekala ho operace srdce, tak byl takový na hranici. Ale to všechno tím, že jsem pili ve škole, což se vůbec nemá, ale byla to sranda, zvlášť když jsme tam pak jednu láhev rozbili a všude stepy, dívčí smích, naštvaná vrátná. Mno...a nejhorší na tom je, že já si prostě nevzpomenu. Nevzpomenu si, co tak krásnýho mi ten Pan básník předal tehdy v antikvariátu. Že jsem to musela darovat nešťastnému mladíkovi. Nevím. Prostě nevím a moc si přeju si vzpomenout. Jen tak na důkaz, že snad ještě nejsem úplně prázdná.

Je sotva větší zklamání, než přijít s ocpravdu velikou radostí v srdci ke lhostejnému člověku.

/Christian Morgenstern/
Ano, to není on.


A ty víš.

14. února 2015 v 18:19 | D^ |  Zkoušet to se životem
Rozepisuji myšlenky a pak je nekončím. Usínám v kulminačním bodě. A snažím se o práci. Snažím se ospravedlnit vlastní existenci. Proto omluvte sdělení, i čísla. Udělala bych tam i osu, kdyby to šlo. Hezky čerchovaně.

Jsi mi svědkem, netuším.

12. února 2015 v 1:53 | D^ |  Zkoušet to se životem

Vídám tě za tmy
Po tváři stékáš mi do žil.
Noc a den ve věčném boji
Stíny, co nás navždy spojí.

Ticho oči zhasíná
Ty bloudíš, nerušen
A Mezi černou tmou
Pocit se prodírá.

skrz proplouvám
za tebou usínám.
Jak daleko dostane se

Ozvěna, co neztratí se?

Komentář, který se protáhl.

10. února 2015 v 23:36 | D^
Odpověď, která je na komentáře moc dlouhá. Odpověď, proč zrovna tahle šestnáctiletá němka. Tahle část je konec první kapitoly. A taky poslední část, kterou jsem četla. Bude to tak dva roky. Možná mě to přiměje k dočtení týhle divný ryby. Koupila jsem jí jako většinu nedočtných knih - náhodně, po cestě domů, za hodně málo peněz.


Ve sprše na mě jako ve zpomaleném filmu dopadají kapky, které mají vlivem povrchového napětí snahu nabýt kulovitého tvaru.
Navzdory všeobecnému předpokladu kapka vody nikdy nemá kapkovitý tvar, takovou tu dvourozměrnou hovadinu, která je na jednom konci kulatá a na druhém se zužuje do špičky. Utřu se od tyrkysového prostěradla, které vytáhnu ze špinavého prádla a které poslední dva měsíce strávilo ve velkém koši se dvěma dokonale zeblitými kusy oděvu. Jsou to zvratky úplně cizího člověka, který mě překvapil na velmi intenzivně užívaných společných záchodcích? Jsou to moje zvratky? Přivede mě to ke mně samotné nějak blíž? Očividně opravdu začínám zapomínat ty nejdůležitější detaily.
K smrti deprimovaná stojím v předsíni na koberci, co tu z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu byl položen někdy v temném dávnověku, je holt takový šedozelený, je špinavý, je celý propálený od cigaret. Bože, jak je to všechno strašné.
  1. Ztratila jsem svou literární koláž pojednávající o análním sexu, slzách a nekrofilii.
  2. Mám hnisavý zánět v hltanu.
  3. Moje rodina je houf jedinců zaseklých v jakémsi stádiu důvěry ve vlastní všemohoucnost, příznačné pro rané dětství, a závislých na předvádění se. V nejkrajnějším případě sepíšou popkulturní text zabývající se otázkou, čím to, že avantgarda PŘESTO tančí břišní tance, ale to je tak všecko.

/Helene Hegemann/








Salt my wounds but I can't heal the way I feel about you.

10. února 2015 v 1:48 | D^ |  Zkoušet to se životem
Mé tváře v barvě řepy
Když mluvíš o tom KDO já jsem
Mé oči, padlé květy
Když vím, že se nikam nepohnem

Černé vlasy mi splývají na prsou
S myšlenkou ke dnu sbíhají
A zřejmé je, ty bílé kratší jsou
Nic temného pro tebe nemají.

Stát se vzpomínkou v tvojí hlavě
Být součástí tmy
S nádechem zmizet hravě
Nebát se procházet zdmi

Nešťastnou náhodou
Úderem blesku
Mozkovou příhodou
Zárodkem stesku

Opilou depresí, pochybnou represí
I tak přichází,

Ti, co odchází.





S popálenou dlaní.

5. února 2015 v 22:23 | D^ |  Zkoušet to se životem
Život doma má úplně jiné koleje. Ale já jsem pořád stejný vlak.


Pečte červenou čepu, je moc dobrá. Jen tak, celou v alobalu. Dlouho. Pak nakrájet, sůl, pepř, oliváč, tymián. A když to nemá být nůďo, ale salát, tak něco zelenýho, třeba rukolu a navrh cottage. A jídlo. Super. Měli jsme k tomu nějakej oběd, ale nějak si to nepamatuju. Jen řepu, to je můj job.


Zimní krémová polévka s řapíkatého celeru s e zázvorem a bílým pepřem. B o ž í. Můj patent, ale určitě nejsem první. S krutonky, samozřejmě. S krutonky pečenými na másle v troubě s hrubozrnou solí a sezamem. Aneb stylově. Musí být. (Nemusí, ale je to jedno, mě to pak víc baví. A kluci maj pocit vyjímečnosti tak to i jedi. Jinak by mi to nežrali. Kde je maso? O.o)


Bratříček si před tréninkem objednává koláček. "Ale prosímtě, Dorinko, udělej co největší to půjde, ano?" Tak teda jo, zlatíčko. Doma toho moc nebylo ale nějak jsem to zvládla. Uvnitř to bylo boží duhový do růžova, juch. Navrh jen tvaroh s vanilkou - bíílkoviny, rozumíš?


Stalo se mi, že mina papíře přistála kytička. Ale je moc roztomilá a já vůbec nemám ráda hezký věci a tak. Takže je tam připsaná písnička. M8m jí ráda právě pro ty slova, který to říkaj dnes za mě. Od takovýho kluka. Je dobrej, kytaru dává jak andy McKee, ale asi by se vám to nelíbilo. Jmenuje se Divadlo Snů a nechám tady i odkaz.

Sama kolem světa.

3. února 2015 v 17:54 | D^ |  Zkoušet to se životem
Zprávy. Ráno.

Američánci maj kopy sněhu. Sedum jich v něm umřelo. Asi bezdomovci. Snad né náš Stuprum. U mě doma přes noc trochu nasněžilo. Všude po ulicích optimistická bílá, tak byla cesta do školy s dětma veselá. Mám ráda na podzim rozkopávat hromady listí a v zimě závěje sněhu. A je mi jedno, že už jsem na to moc velká.

Do FedCupu nastoupí Karolína Plíšková. tak se to stalo. Můžete se v přímým přenosu užírat představou coby kdyby. Byly jsme docela malý holky, asi, když jsem ještě měla možnost soupeřit s nima. Je to hrozně zvláštní pocit, vidět svoje vrstevníky dobývat svět. A je to horší s tím tenisem, který jsem opravdu prožila. A po nějaký senzaci s úsěchem se určitě každej divák dozví, jak trénovali na obyčejných kurtech v Lounech, jen měli takovej sakra-talent, že je to přehouplo až na 22. místo. Ono totiž - karolína má ještě dvojče k nerozeznání, Kristýnu. Jen se tolik nechytila. Napadá mě jiná Kristýna, spolužačka ze školy. O víkendu, zatímco já jsem dospávala spánkovej deficit, si udělala limit na třitisícemetrů. Běžkyně. A Dora má sice všechny zkoušky, ale není nic. Škoda. Jen jsem chtěla naznačit, že za každým takovým úspěchem, jsou kromtalentu a spoustě dřiny taky peníze. Spousta peněz. A že si to dvojčata Plíškovi odřely hodně. Když jsem se potkávali, nikdy necodili do školy. Měli osobního trenéra z Německa. v šatně jsme je potkala minimálně, měly vlastní karavan. A byly dobrý. Mířili vysoko. Moc se nekamarádili. Dostali čočku, když jsem na ně udělala dva gamy. Byly vždycky hodně nad náma všema. Jejich táta byl pak ve vězení. Ty prachy musel někde brát, tak se říkalo, že tisl falešný kolky na cigarety. Nevím, kde byla pravda, ale nakonec ho snad i odsoudili. Ale rozhodně byl souzen. Ale to už holky trávili život na grandslamech. Takže výhra. Ale za jakou cenu?

Pan prezident - současný český - je asi poslední člověk, o terém bych chtěla psát. Nicméně jeho lživé výroky o Ferdinandu Peroutkovi mě přimněli objednat z antikvariátu Budování státu. Zatím první díl. V knihovně nám chybí. Prezident se tak staví už do své x-té role, tentokrát do role Rudého práva tehdy. Budeme psát /mluvit/ o tom, jak to byl sympatizant s Hitlerem. A vkládat mu do úst věty, které neřekl. Ať je pan Peroutka kdokoliv, není to fér. Doporučuju blog E.Taberyho. Od prvního dne prezidentských bojů mám pocit, že si ty své "bonmoty" vymýšlí za pochodu. Asi to bude pravda. (A taky mi vadí, jak zpopularizival tak divný slovo. Dřív jakoby neexistovalo.) Ale to je asi tak to nejlehčí, co mi vlastně vadí. O dalším mluvit nechci. A nebudu :)


Pocity. Večer.

Kulíšek si včera málem ukončil život. Ale naštěstí se na to má moc rád. Doufám. Celý den v kontaktu. Škola, je bohužel over. Napotřetí. A holka, to je děvka. Ta mu dala. Strávit u ní tři dny a s trochou nadsázky se "ve dveřích" potkat s tim druhym. No drsný. A tak hodně neštěstí. A rozhododvání. Jít hledat práci v oboru, který studoval do Prahy. Nejistoty. Nebo zůstat doma s prací od kamaráda. Více-méně manuální. Žádný skvělý - ale jistoty. Já jsem ten, kdo ho včera přemlouval na Prahu. Představovala jsem si sebe jako jeho mámu. Musela bych ho roztrhnout...tolik ztracenýho úsilí. Snad i pro tu jednu blbou lásku. Achjo :(
Dnes tady sedím a je mi jasný, že zůstat prozatím doma by bylo rozumnější. Píšu mu to a po tvářích mi tečou slzy. Je to kamarád, tak říkám i pravdu, kterou nechci. A hrozně mě to mrzí. Budu Ti posílat vánoční přání, Kulíšku <3 .


Dvakrát gin, jedna slečinka.

1. února 2015 v 1:09 | D^ |  Zkoušet to se životem
Vzpomněla jsem si na větu z knížky o tančítně Century. Parfémy si kupuje vždycky sama, jak smutné. Věta, co by vydala na celý příběh. A čím dál častěji mám pocit, že je to příhěh o mě.
Když nakupuju, když se učím, když si čtu internety, nebo piju svůj gin. Pěkná sklenička, výborná chuť. Já. A rodina. Taťka říká, že je to nějak slabý. Šťávička. Mě to stačí. Strašně rychle odvykám. Strašně. Delší dobu jsem se neviděli. Občasné komentáře. Nemáš svaly. Necvičíš. Kde máš chlapa? Už třikrát. Nemůžu přece vyprávět. Nemůžu říkat nic. Že jsou moji nebližší kamarádi svině. Nebo přinejmenším "by se mnou rádi na jednu opojnou chvíli zapomněli na dokonalé přítelkyně"? Co dokonalé. Právě asi ne. V tom je to kouzlo. Moc velká hlava, moc starostí. To se nehodí, chlap chce bejt king. Nemusím být ani feministka, abych ostrouhala. Nechci ťutínku co se podvolí. Chci chlapa s velkejma ramenama. Ani T. nemůžu vyprávět. Že jsem hloupá a nepoznám, že jsem matrace. A taky jsem se dneska u filmu rozhodla, divnýho francouzskýho filmu, kde nikdo neví, co bylo předtím a co bylo potom; no zkrátka rozhodla jsem se, že si budu z něj a zážitku s ním dělat to nejzlejší, co mě potkalo. Prostě mi asi nic jinýho nezbývá. Zapomenu krásný slova. A budu se cítit zneužitá. Sexuálně. Citově. Jakkoliv. Ale hlavně hodně. Nebudu šťastná za to, že na mě usnul. Budu vyděšená strachy, že me zalehl velkej chlap. Asi mi to nepůjde, ale můžu se snažit. Nemám moc cest, ze kterých bych mohla volit. Asi mi brzo zmizí display. LCD kabel se dal na odchod, ale zatím stojí ve dveřích. Musím jednat, dokud se ještě nerozmyslel. Nevím, kde beru vůli si noc co noc čistit ve tmě zuby a s nadcházejícím ránem si zas kreslit na ten ksicht obličej. Možná bych se měla stát pouliční malířkou a pít, dokud neoslepnu. A pak nějak groteskně zemřít. A nikdo by se nesmál. Jen já.
Dostala sjem rozkošné básničky od dvojčat, když jsem včera spala. Podstrčené pod dveřmi, jako vězeňský dopis. Někdy je možná přilepím sem. Ale to je zbytečné. Musela bych čekat na pocit, že můj život má nějaký cíl. A s cílem hledat smysl. A se smyslem radost. A z radosti štěstí. Musela bych čekat, že se něco změní.
Možná už prostě jen nejsem naivní. Já už prostě jen jsem. Neštěstí mám utopené hluboko. Nepoznáš ho.


píseň dnes melancholická. ale pořád pro Tebe. na přání.