15. února 2015 v 16:09 | D^
|
Hrál kdosi na hoboj, a hrál již tolik dní,
hrál vždycky navečer touž píseň mollovou...
To zná přece každý, je to překrásné. A minimálně každý gymplista z Hlaváčka někdy musel dělat rozbor (což jistě zapříčinilo odpor, nevděčníci!), a jen málo duší ty verše již znalo od hodných maminek z pohádek na dobrou noc (díky, mami!) nebo ze samostudia (nebo spíš dychtivosti). A teď, teď tenhle díl kultury našich duší byl přenesen do hudby Visacího Zámku. Což je - jak jinak než správně!
Musím si rozplánovat semestr, abych stihla všechno, co bych si přála. Vidět a slyšet punkový království, stejně jako Pavlíčka v Obecním domě s orchestrem. Potěšilo mě, jak se náhody dějí. Já mám svoje princezní království na Podolí. Už se to sžilo, nikdo nám neřekne jinak. Nemáme správce ale krále. A správce protokolu dělá princezna. A visáči maj zas svoje Punkový království. Tak mi připadá....že tam prostě nemůžu chybět.
Ve starých albech mají třeba Gellnera. Taky jsem to dělali. Ale nikdy ne proto, že by to dělal někdo další. Prostě jsme otevřeli knížku Poesie přelomu století a zkusili, jestli ta hudba, co nás zrovna při blbnutí napadla, na něco nepadne. A tak se to stalo. Nebo spíš začalo. Jenže my hráli melancholii. Fráňu Šrámka. A ta písnička se jmenovala ...jak se vlastně jmenovala?! Ach. Ale byla krásně nekonečně rozvleklá. Vždycky se mi u ní chtělo usnout!

Strašně zapomínám. Nemívala jsem to tak. Asi mi roste nádor na mozku. To by vysvětlovalo, proč mě tak úporně bolí hlava. To jsou jen blbý srandy, vím. Máme to tak teď s mamkou. Každý 3 měsíce kontrola. Měsíc po ní je to docela dobrý. Ale pak dva měsíce stresů. Dějí se jí různý věci. Divný. A hlava jí bolí. Je to metastáze? Každodenní plíživé myšlenky. Myslím, že mám zase jen to přebírání bolesti. Stejně jako když mě bolela ruka a nevěděla jsem proč. Když byla na operaci. A já šla radši běhat. Místo všeho. A běžela jsem fakt dlouho a brečela a vůbec...já strašně nevím, proč se mi to děje. A nedokážu to ovládat. Ani trochu! Navíc to nikomu nepomáhá. Jsem cvok. V tomhle. Zbytečná panika.
Chtěla jsem napsat, jak mám ráda Morgensterna. když ho visáči taky zhudebňují. A vzpomenout den, kdy jsem si v antikvariátu na Národní prohlížela knížky. I ty, který nejsou skoro zadarmo. A líbila se mi knížka citátů Morgensterna. Když jsem byla malá, mamka mi stejně jako Hlaváčka předříkávala Koleno od Morgensterna.... Šlo světem choré koleno, jen koleno, nic víc.... byl to jiný překlad, než se objevuje teď. A tak mi padl zrak na tu malou knížečku. Chvíli jsem v ní listovala, než jsem jí se smutkem vrátila zpět do regálu a polkla svojí chudobu. Zapamatovala jsem si jeden citát. Bylo to zvláštní pojetí, jen takové výpisky z mysli velkého muže. A ještě si vzpomínám, že jsem to při jedné humorně-školně-vánoční příhodě vepsala do alternativního přáníčka tomu mladému architektovi-učitelovi. A jak byl dojatý. Čekala ho operace srdce, tak byl takový na hranici. Ale to všechno tím, že jsem pili ve škole, což se vůbec nemá, ale byla to sranda, zvlášť když jsme tam pak jednu láhev rozbili a všude stepy, dívčí smích, naštvaná vrátná. Mno...a nejhorší na tom je, že já si prostě nevzpomenu. Nevzpomenu si, co tak krásnýho mi ten Pan básník předal tehdy v antikvariátu. Že jsem to musela darovat nešťastnému mladíkovi. Nevím. Prostě nevím a moc si přeju si vzpomenout. Jen tak na důkaz, že snad ještě nejsem úplně prázdná.
Je sotva větší zklamání, než přijít s ocpravdu velikou radostí v srdci ke lhostejnému člověku.
/Christian Morgenstern/
Ano, to není on.
Předej mi klubíčko úsměvu.