Odpověď, která je na komentáře moc dlouhá. Odpověď, proč zrovna tahle šestnáctiletá němka. Tahle část je konec první kapitoly. A taky poslední část, kterou jsem četla. Bude to tak dva roky. Možná mě to přiměje k dočtení týhle divný ryby. Koupila jsem jí jako většinu nedočtných knih - náhodně, po cestě domů, za hodně málo peněz.
Ve sprše na mě jako ve zpomaleném filmu dopadají kapky, které mají vlivem povrchového napětí snahu nabýt kulovitého tvaru.
Navzdory všeobecnému předpokladu kapka vody nikdy nemá kapkovitý tvar, takovou tu dvourozměrnou hovadinu, která je na jednom konci kulatá a na druhém se zužuje do špičky. Utřu se od tyrkysového prostěradla, které vytáhnu ze špinavého prádla a které poslední dva měsíce strávilo ve velkém koši se dvěma dokonale zeblitými kusy oděvu. Jsou to zvratky úplně cizího člověka, který mě překvapil na velmi intenzivně užívaných společných záchodcích? Jsou to moje zvratky? Přivede mě to ke mně samotné nějak blíž? Očividně opravdu začínám zapomínat ty nejdůležitější detaily.
K smrti deprimovaná stojím v předsíni na koberci, co tu z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu byl položen někdy v temném dávnověku, je holt takový šedozelený, je špinavý, je celý propálený od cigaret. Bože, jak je to všechno strašné.
- Ztratila jsem svou literární koláž pojednávající o análním sexu, slzách a nekrofilii.
- Mám hnisavý zánět v hltanu.
- Moje rodina je houf jedinců zaseklých v jakémsi stádiu důvěry ve vlastní všemohoucnost, příznačné pro rané dětství, a závislých na předvádění se. V nejkrajnějším případě sepíšou popkulturní text zabývající se otázkou, čím to, že avantgarda PŘESTO tančí břišní tance, ale to je tak všecko.
/Helene Hegemann/












Jo, už o ní vím vše. Jednou spolu dokážeme napsat knížku bez děje jako ona. :)