28. února 2015 v 12:43 | D^
|
Hvězdný třpyt z křídel můžete ztratit tak snadno. Ani se nenadýchnete a už se neprobudíte. Ale...jen v to doufám.
Jenže - kdo by se chtěl nadýchnout, když není co a navíc...už jste vlastně mrtví.
Drazí přátelé. Nejsnazší cesta za ostudou je v rukách slečinky s láhví u rtů. Vážně. Ale dost možná je to taky cesta ke slávě a oblibě. Nevím, proč tomu tak je i když by nemělo být, ale oblíbenost roste s množstvím alkoholu v krvi. A vážně to není klišé. Teda mě na vylitý slečince nepřijde nic ohromujícího. Hlavně proto, že jsem to vždycky já. Ach kéž bych se neprobudila.
Rozhodla jsem se neničit se výčitkami z nočních tahů. Nicméně mi z toho není dobře na duši. Upadnout to zoufalství a věřit, že nemám žádnu cenu. Za kterou by stálo za to přežít. Upadnout v pohrádání sebou. Nechat se. A ještě jednou to zapít.
Největší akce vznikají ve chvíli, kdy o ně moc nestojím. Opravdu jsem chtěla spíš jen tak zajít do čajky na pár piv, popovídat si co bylo a nakonec zbořit spíš Hamrovo pokoj. Jenže v čajce hodně brzo pivo došlo. A pak ta Filipova scénka s dárkem pro mě. Jasně, že se pak všichni ptají co piješ?, i když vědí, že všechno. A hlavně hodně. Jsem dost šikovná na placení, takže jsem svojí útratu zvládla 28 korunami a ještě si odnesla jednu plnou sklenici posledního piva. O to stejně nikdo nestojí. Je takový...vyflusaný. Se slovy "To přece nejde - párty a nebýt u tebe!" se zase přesouváme do pekla. Stodevatenáctka a davy. Ta unese všechno. Vážně.
Všechno jsem to natočila. Povídání; zpívání s kytarou a Velkým bossem kolejí, kterýho nikdo nikdy nezve, on si sám zjistí (nevím kde) že zase dělám bordel; mini-majáles na posteléch; létající (Doru) deky; přípitky; pád skříně; loučení; objímání...polovinu si nepamatuju. A od konce videa, který jsem teda asi vypnula a uložila, už si nepamatuju prakticky nic.

Čistou vzpomínku mám na slzy ve tmě. Ale asi to není nic zlého, kdosi mě utěšoval, asi Olda. Jsem zvyklá, že mě slzy uspávají. Ale tohle bylo divné a jiné. A nevím proč, protože kruci moc piju. Víc, než bych měla, abych si udržela aristokratickou povahu. Jenže fejsbuky jsou zlo. Poznáte, kdo s kým a kdy podle toho, od koho si po probuzení čtete omluvný zprávy. Je mi vážně na zvracení z lidí, co si vás pro jedno koupelnový číslo hned přidávají do přátel. A tak zvracím. Nejspíš sama nad sebou. Jediné, co k tomu dokážu říct - je to vlastně jen smích. Směju se jim všem. Sežerte se výčitkama - předstíranýma. Stejně je nemáte. A čekejte scény, který nepřijdou. Jste mi ukradený. Jste zlý. Opilost se nemá zneužívat, když si hrajem na jakože kámobrácho. To nikdy nepochopí. Nejvíc smutný jsou ty přítelkyně. Existující přítelkyně pospávající někde na obláčku falešný důvěry. Když tohle všechno vidím - a vím, jen si to nepamatuju - nechce se mi nikdy být přítelkyně. Já nevnímám boj jistota x důvěra tak jednoznačně. Není to o tom, že by každej chlap byl svině. Je to o lži, který se dopouštíme všichni. A je to právě ta moje lež, která mi způsobuje noční pláč v temný místnosti plný opilejch spících lidí. S žádnou slzou ale vina neodteče. I když je nekontrolovatelná.
Nemůžu se vypořádat s myšlenkou, jestli je to jen blízkost, co mě láká. Nebo jestli mě vůbec něco láká. Jestli náhodou nejsem jen hadrová panenka. A jak se to vlastně všechno děje. Mrzí mě můj život. A věčný souboj - chtít si užít svojí smrt nebo být pouze dobrým člověkem - mě unavuje. Jistě by to šlo. Najít rozumnou hranici. Hodně pít, hodně zlobit, křičet a smát se...a pak odejít a spát. Sama. V odloučení. Po cestě si zpívat verše A když se pak vracím domů, svět se mi v pořádku bejt zdá... ale já to asi nedokážu. Jsem ze všech stran obklopená rozličným očekáváním. Až se mi chce stočit se do klubíčka a být neviditelná. A přitom jsem ten, kdo je nejvíc vidět. Jsem středobodem. Směšný je, že každý už zná mojí podstatu. A říkají mi, jak je moje chmura nakažlivá. Přitom se usmívám! Ano, já se na ně usmívám, ale ve skutečnosti mi tečou slzy proudem a krev mi bledne až do bíla. Nezasloužím si nic, než pohřbít pod přikrývkou vlastních vin.
"Ale tím jsi učinil přiznání
úplné a veřejné
a namísto nich se za tebou rozbíhají jiní
Anonymita flákače ti už nepomůže"
Pláčeš, protože se blíží pláčotřes. Dostáváš ze sebe zlé a koncentruješ síly na nadcházející bitvu o D. :)