close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Náš život hoří jako svíce a MRTVÍ milovat NEMOHOU!

28. února 2015 v 12:43 | D^ |  pláč a smích na kolejích
Hvězdný třpyt z křídel můžete ztratit tak snadno. Ani se nenadýchnete a už se neprobudíte. Ale...jen v to doufám.
Jenže - kdo by se chtěl nadýchnout, když není co a navíc...už jste vlastně mrtví.


Drazí přátelé. Nejsnazší cesta za ostudou je v rukách slečinky s láhví u rtů. Vážně. Ale dost možná je to taky cesta ke slávě a oblibě. Nevím, proč tomu tak je i když by nemělo být, ale oblíbenost roste s množstvím alkoholu v krvi. A vážně to není klišé. Teda mě na vylitý slečince nepřijde nic ohromujícího. Hlavně proto, že jsem to vždycky já. Ach kéž bych se neprobudila.

Rozhodla jsem se neničit se výčitkami z nočních tahů. Nicméně mi z toho není dobře na duši. Upadnout to zoufalství a věřit, že nemám žádnu cenu. Za kterou by stálo za to přežít. Upadnout v pohrádání sebou. Nechat se. A ještě jednou to zapít.

Největší akce vznikají ve chvíli, kdy o ně moc nestojím. Opravdu jsem chtěla spíš jen tak zajít do čajky na pár piv, popovídat si co bylo a nakonec zbořit spíš Hamrovo pokoj. Jenže v čajce hodně brzo pivo došlo. A pak ta Filipova scénka s dárkem pro mě. Jasně, že se pak všichni ptají co piješ?, i když vědí, že všechno. A hlavně hodně. Jsem dost šikovná na placení, takže jsem svojí útratu zvládla 28 korunami a ještě si odnesla jednu plnou sklenici posledního piva. O to stejně nikdo nestojí. Je takový...vyflusaný. Se slovy "To přece nejde - párty a nebýt u tebe!" se zase přesouváme do pekla. Stodevatenáctka a davy. Ta unese všechno. Vážně.

Všechno jsem to natočila. Povídání; zpívání s kytarou a Velkým bossem kolejí, kterýho nikdo nikdy nezve, on si sám zjistí (nevím kde) že zase dělám bordel; mini-majáles na posteléch; létající (Doru) deky; přípitky; pád skříně; loučení; objímání...polovinu si nepamatuju. A od konce videa, který jsem teda asi vypnula a uložila, už si nepamatuju prakticky nic.


Čistou vzpomínku mám na slzy ve tmě. Ale asi to není nic zlého, kdosi mě utěšoval, asi Olda. Jsem zvyklá, že mě slzy uspávají. Ale tohle bylo divné a jiné. A nevím proč, protože kruci moc piju. Víc, než bych měla, abych si udržela aristokratickou povahu. Jenže fejsbuky jsou zlo. Poznáte, kdo s kým a kdy podle toho, od koho si po probuzení čtete omluvný zprávy. Je mi vážně na zvracení z lidí, co si vás pro jedno koupelnový číslo hned přidávají do přátel. A tak zvracím. Nejspíš sama nad sebou. Jediné, co k tomu dokážu říct - je to vlastně jen smích. Směju se jim všem. Sežerte se výčitkama - předstíranýma. Stejně je nemáte. A čekejte scény, který nepřijdou. Jste mi ukradený. Jste zlý. Opilost se nemá zneužívat, když si hrajem na jakože kámobrácho. To nikdy nepochopí. Nejvíc smutný jsou ty přítelkyně. Existující přítelkyně pospávající někde na obláčku falešný důvěry. Když tohle všechno vidím - a vím, jen si to nepamatuju - nechce se mi nikdy být přítelkyně. Já nevnímám boj jistota x důvěra tak jednoznačně. Není to o tom, že by každej chlap byl svině. Je to o lži, který se dopouštíme všichni. A je to právě ta moje lež, která mi způsobuje noční pláč v temný místnosti plný opilejch spících lidí. S žádnou slzou ale vina neodteče. I když je nekontrolovatelná.

Nemůžu se vypořádat s myšlenkou, jestli je to jen blízkost, co mě láká. Nebo jestli mě vůbec něco láká. Jestli náhodou nejsem jen hadrová panenka. A jak se to vlastně všechno děje. Mrzí mě můj život. A věčný souboj - chtít si užít svojí smrt nebo být pouze dobrým člověkem - mě unavuje. Jistě by to šlo. Najít rozumnou hranici. Hodně pít, hodně zlobit, křičet a smát se...a pak odejít a spát. Sama. V odloučení. Po cestě si zpívat verše A když se pak vracím domů, svět se mi v pořádku bejt zdá... ale já to asi nedokážu. Jsem ze všech stran obklopená rozličným očekáváním. Až se mi chce stočit se do klubíčka a být neviditelná. A přitom jsem ten, kdo je nejvíc vidět. Jsem středobodem. Směšný je, že každý už zná mojí podstatu. A říkají mi, jak je moje chmura nakažlivá. Přitom se usmívám! Ano, já se na ně usmívám, ale ve skutečnosti mi tečou slzy proudem a krev mi bledne až do bíla. Nezasloužím si nic, než pohřbít pod přikrývkou vlastních vin.

"Ale tím jsi učinil přiznání
úplné a veřejné
a namísto nich se za tebou rozbíhají jiní
Anonymita flákače ti už nepomůže"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 28. února 2015 v 19:51 | Reagovat

Pláčeš, protože se blíží pláčotřes. Dostáváš ze sebe zlé a koncentruješ síly na nadcházející bitvu o D. :)

2 paralelnisvet paralelnisvet | 28. února 2015 v 20:03 | Reagovat

[1]: zní to strašidelně, asi je to spíš boj o přežití. mrzí mě to strašně.

3 Someone Invisible Someone Invisible | 1. března 2015 v 11:34 | Reagovat

To s tou ostudou a slávou. Sakra je to tak pravdivý, až je to smutný.
Celej náš život je vlastně bojem o přežití, ale těžko říct, jak moc úspěšným, když končí smrtí...

4 Sugr Sugr | E-mail | Web | 2. března 2015 v 18:31 | Reagovat

Pravdivý, smutný, realita, tak to hold chodí...

5 Van Vendy Van Vendy | Web | 3. března 2015 v 20:47 | Reagovat

Někdy to trvá dýl, než si člověk uvědomí, že těžká rána opilcova za to nestojí. A naučí se pít tak nějak střízlivěji... :-D
Čajka a pivo mi sice moc neladí, ale proti gustu... ostatně já bych neměla co mluvit, můj někdejší mixovací pokus skončil skoro katastrofálně.
Jedna výhoda večera, kdy se pije s odstupem. Nezvrací se. Nebolí hlava.Nebouří se žaludek. Tělo netrpí otravou, vzpomínky se nečervenají a na nástěnkách fejsbůků se nic neobjeví.
Ostatně, jací kamarádi? Ti se poznají až časem... ;-)
Zavřete dveře na petlice, zhasněte v domě všechny svíce, a opevněte svoje těla, vy, kterým srdce zkameněla. 8-)

6 paralelnisvet paralelnisvet | 3. března 2015 v 21:15 | Reagovat

[5]: kolejní čajka....to není čajka jakou si představíš :) je spíš překvapivé, že mají i čaj, hihí...ale jo, krásný konvičky a kalíšky tam maj! :) ale je to spíš prostě místo, kde se pije pivo, na gauči nebo na fatboyi a nekouří se tam :)

7 bludickka bludickka | E-mail | Web | 11. března 2015 v 18:43 | Reagovat

Je to tak s oblíbeností. Nechápu. Ale u mě to funguje úplně stejně. I tak, že čím víc jsem střízlivá, tím míň oblíbená :D A když jsem úplně na káry, tak mě všichni zbožňujou. Ale možná se to tak opilýmu člověku jenom jeví :) Nebo je opilost u některých slečen roztomilá. Nebo třeba pak vypadají jako snadná kořist? Kdoví :)
Ten večírek musel bejt veselej, závidím :) Některý chvíle teda, ne všechno :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama