Duben 2015

Ve stínu dýchám.

30. dubna 2015 v 19:28 | D^ |  Zkoušet to se životem



Pod tíhou krásy
hledám strom spásy.
Pod tíhou smutku,
cpu si do žaludku
krvavý kýče,
kvetoucí klišé
Oči si promnu
a na tebe -

Jak jsem ráno vstala a umyla okna.

23. dubna 2015 v 10:56 | D^ |  Zkoušet to se životem
Prokrastinace je stále hodně skloňovaný výraz. Trochu mě to mrzí. Vyrostla jsem v době flákání. Teď někdo nejspíš marketingově smýšlející zasel mezi lidi prokrastinaci. A prokrastinují všichni. Pořád. Protože je to zkrátka in. I já se flákám, protože v hlavě mi leží spousta úkolů. A já si myju okna.

A mám fakt radost. Je sice čtvrtek, ale já jsem hodná nápomocná dcera, takže jsem doma. Ještě pořád mám svůj pokoj. I když je to spíš sklad s okýnkem a postelí. Ale vyhovuje. Za oknem jsou mříže a to okno....to jsem musela probudit ze zimního spánku. Šest poctivě zapavoukovaných křídel špaletových oken. Bílý nátěr, co se loupe, Pavouci, co už umřeli. A zákoutí lehce černající vlhkostí. Staré láhve pod nánosem prachu. A teď? Bílé okýnko, záclonka, vitage design z lahví s korálky a usušený letní věneček houpající se v prostředním poli. Flákala jsem se, abych si udělala radost.


A neumyla jsem jen tyhle okna. Ale i ty životní. Dost bylo lži se skoro-kamarádem. Vlastně to dopadlo podivněji, než jsem si myslela. Bude to asi tím, že to ještě úplně nedopadlo, ale to je jen otázka času. O. vehementně projevující zájem, noc plná "příště" a "musíme" a "budeme". Trochu mě to mate a při těch slovech se vyhýbám očním kontaktům. Mluví o sobě a chce abych mu povídala o mě (to nechceš chlapče, vím to). A tak je nutně pak zmatený (protože jsem měla pravdu, nechce). A já se dovídám spoustu věcí o tomhle člověku plném štěstí...ano, člověk, který se nebojí říkat, že je šťastný a spokojený. I když by kdekdo v jeho situaci spíš trojčil. Leží v mojí posteli; já poslední dobou piju už jen jeho drinky. A nic mu neslibuju. Někde je jeho přítelkyně, která stále nepřijala verzi, že už není přítelkyně. A i když si myslím, že je to hodný člověk, tenhle O., nějak jsem mu přestala věřit. Důvody možná přijdou.
Nebyla bych tak v pohodě. Užírala bych se. Ale nebyla bych to já, kdybych mu nedala šanci vymluvit se z toho. Lidový léčitel. A tak dnes už víme, že : někdy nedávno vedli rozhovor na téma "už tě nemiluju" / že spolu jsou 5 let / že se slečně bortí svět / že spolu včera odjeli do Itálie / že se mu tam nechce, ale jede / že prvních stoticíc+ vyhrál v osmý třídě / že vlastně pořád něco vyhrává .... ale taky vím a on neví, že: mě vůbec nebavilo poslouchat o veselých kartičkách / že nechci seznamovat naše malý sourozence / že nechci aby spolu slavili narozeniny / že se vlastně ani o nic nepokouší i když by mohl / že příběh o mistrovství republiky v jinejch kartičkách někdy v roce xx s bratrem není v noci zábavnější než moje nahá vanilková kůže / že by každýmu kloučkovi slušelo být trochu víc chlap.

A proto musíme říct NE. Drahý O., z toho falešnictví velká láska nekouká. A taky to musíme udělat šikovně, protože kolejní rodina se nerozkládá. A tak mu to píšu, dřív než odjede.
A odpověď mi dává odpovědi. A sestra říká - uplně se na něj vykašli, nestojí za nic. A taky říká "ovládá ho ****"(...a to jsou slova, který princezna neříká.)
Aby to bylo kompletní, ukládám si zde mistrovskou odpověď plnou falešnosti a vlastní sebeironie a už nikdy nebudu naivní. Hahahaha. No a taky si musím přiznat, že se mi ulevilo. A budu jim přát, aby se u toho romantickýho jezera v Itálii nešťastný slečně podařilo přitáhnout si svýho bohatýho O. zase na svojí stranu. Přeju jim to. A zpětně dedukuju, co se mu asi líbí. Slečna je šťastná, že jí přes noc v casinu vydělá na šaty, na oběd jí vezme do nejvýše položené restaurace ve věži a jen tak pro srandu na pár dní do Itálie. Doře stačí procházka na skálu ve tři ráno s plechovkou holčičího piva. Je to zhruba porovnání nároků. A přesto - existuje spousta věcí tolik cenějších. A ty on nikdy mít nebude, škoda. A tak - možná proto nelituju tu slečnu. Ona to asi vážně chce. Chce kluka, který "má srdce jinde". A to je věc, kterou já bych nikdy nedokázala. Rozdíl mezi mnou (vámi?) a světem.

Nutno poznamenat, že dodává, jak kolem sebe nepotřebuje další lidi s "moc velkým očekáváním", že by to bylo na škodu. Já nevím, někteří lidi vážně dost klamou tělem. Kdysi mi pošpinil iluzi o "hodných" lidech. A nikdy bych to do něj neřekla. Pak jsem ten vztek vzdala a zase se to vlastně opakuje. Jen už nejsem vzteklá. Jsem vlastně docela ráda. Umyla jsem okna.

Pro dobro lidstva - ZAKRYJ SE!

18. dubna 2015 v 23:45 | D^ |  Zkoušet to se životem
Chci říct - rekapitulace týdne nesmí chybět. Neděle se sice ještě neukázala, ale předpokládám, že se stejně nic nestane. nemám sílu na víc než další uběhnuté kilometry.

Je to tak. Nespavost jsem utopila v kilometrech a neštěstí na dně sklenky. Pokusila se přizabít a dnes zaplakala nad internetovou lekcí jógy. Bolí to. A jak. Kdybych byla škodolibá, nechám tady i fotky vývoje mých superpodlitin. Aby byly informace kompletní, šla jsem se sestrou & company na koncert. Pít Maroko. Dopadlo to skvěle, až na to, že zas jednou vypadám jak po brutálním znásilnění. Zajímavý je dlouhý modrý pruh přes zadek, [dokumentace je moc pornografická, haha. Naštěstí.] symetrický modřiny nad kolenama a pocit rozdrcený lopatky. (Kromě tý nechutný ruky, kvůli který mi dochází trička s dlouhým rukávem.) Šaty zlité pivem nějakýho blba, kterýmu nedochází, že pod podiem je zkrátka mela. Nutně pak polovina večírku jen v punčochách a svetru. A taky jakejsi německej slizoun na fb, co mi poslal fotky. A taky mi je všechny olajkoval. Asi tak do .... do počátku mých fejsbuků. Smazala jsem si ho až večer, aby neutrpěl moc silný teplotní šok.

Vtipný kapely si fotky prostě udělaj samy z podia. Ten typ uplně vpravo byl děsivě ohromnej. A řekla bych, že to nebyl dobrej nápad být tak blízko monstra.


S O. je to takový podivný. Sestra myslí, že má hodně rád malou d. To by byla dost komplikace. Chci mu to nějak říct, jak to všechno mám, ale zároveň mu to nechci říct. Chci jen vědět, že si je jistej svým zahrávaním si. Když už jsem se další den povalovala doma s nějakým čtvrtým, pátým friscem, napslala jsem mu..."Víš oldo, něco je v tomhle super skvělým životě špatně. Něco zkaženýho." A myslím, že je to přesně tak. Nemáme se ani trochu špatně. I když se nechováme správně, život je to fajn, já nemusím nic řešit, mám se s kým smát a tak. Ale ten smrad tam je. Ve skutečnosti to vnímám dost jednoduše. Protože ať je to jak chce, všichni asi na něco čekáme...a zatím trávit čas spolu není vůbec nepříjemný. A tak jsem mu to i řekla. Že musíme umět chodit pít spolu a zároveň se k sobě chovat jako velký (nebo malý, přijde na to...). Ale on je v každý druhý větě samý "příště", poslední dny. Musí pochopit, že v takový situaci není žádný příště. Ale to bude ještě podivně-složitý vysvětlování. A taky musel vědět, že jsem se hodně zjednodušila. Ve vztahu k němu. Už kdysi. Kdybych byla chlap, jsme kamarádi. Ale bohužel (?) nejsem. Bohužel mám prsa a zadek a tahle kompatibilnost to jen komplikuje. Nemám vědění a přání. Já už jsem jen holý chci. A čekám na to správný.




Posílá mi takový songy a já se radši neptám. Neptám se jestli je to jen píseň, nebo jestli je to píseň a vzkaz. Ale vnitřně povzdychám. Princezna z paralelního světa, je .. zakázaným ovocem?
Svádím boj se zakázaným ovocem,
paralelním životem,
projekcí fantazií
valící se zahlcenou sítnicí.
Stín pochybností,
vzrušení z dobrodružství
a rozpouštějící se hranicí
chyb a správnejch věcí.
Zapomínám, proč se vlastně nemám dívat,
co je za těma dveřma,
který je prej lepší neotvírat?
.. a tak dál. Spoustu slov, kterým nepřidávám váhu, i když dodává, že by mi chtěl vidět do hlavy (to by nechtěl, jen to netuší) a že asi musí spát, když raději maže zprávy co mi píše. Jsem asi poslední z nás, co píšou všechno. Škodí to, svým způsobem. Ale co můžu kazit tím, že jsem to já?


Nakonec, mě je těch lidí docela líto. Jako fakt. Nepřeju mu jeho situaci. A nad mojí už raději ani nerozjímám, protože je to spousta pravd, který tady vůbec nechci psát a nakonec si strašně přeju nějak hrozně omylem přestat žít, aby se to nemuselo žít. Závidím spoustě lidem jejich odvahu. Tu největší odvahu - Odvahu tak nějak ten život žít. Žít ho bez tíže.


(Trochu moc slov žít koncetrovaně, když je to vlastně o pravým opadku. Nevermind.)

Pořád jsi vanilková.

16. dubna 2015 v 11:13 | D^ |  Zkoušet to se životem
Trápí mě nespavost, přátelé. Ale netrápí mě znovuobjevený jaro. A na mě jde jaro. A na pány ještě víc. Na mě je zábavný jen to, že se na lidi směju. A celý úterý jsem byla jen dobrýdenkrásnáslečno. A nejsem žádná dobrýdenkrásnáslečna, ale potěšilo mě. Projít Václavák bylo skoro nebezpečný. Radostná bundička je mucholapka. (Nebo mužolapka?)

Nespím a tak se stalo, že i po 10km běhu v nohách, jsme se krátce po půlnoci vydali na procházku na branické skály. Já a O. Přišel mi něco vyprávět. A výsledek? Držte mi dnes palce, abych přežila, budeme slavit. Vyhrál poker turnaj v Marocu. Na týden. Pět hvězdiček. Letenky. Vidina velký výhry. ....Jo a taky nějaký tisíce na naše večirky...no nějaký, sto.

Myslím, že nechce být kamarád. Chce mě držet a objímat i střízlivej. I na procházce. A já se vnitřně bouřím, ale nevím, jestli mi to není jedno. Chytá mě za ruku, když padám ze schodů. Zatracená tma. A vyprávěl mi, jak byl na večeři v citytoweru. Hrozná výška. A přitom já vím, že tam byl se ženou. Fejsbuky. A pořád ta ruka. A pak lavička na pankráci. A já sem pořád vanilková. A slova. "Tohle si budu i pamatovat..." .

Dneska jsem pekelně nepřehlédnutelná. Červený nohy. Jdu si na nádraží pro sestru. Pak na Vltavskou, dívat se na nějaký hudebníky z Brna. Ona to neví, že jí O. zničí. Tak se těším. Na ní a na tanečky. Dávám jí další šanci. Dávám všem další šanci. Pořád pořád dokola. A chci, aby mi jí svět dal taky.



Zahlídla jsem anděla
A možná to byl jen černej dým
Mrzí mě, kolik ničíme svojí zem
Ale miluju pohled na město
Řasenkou si barvím falešný řasy
Před lží dveře zavírám.

Nevidím, neslyším a nevnímám
V ulicích slýchám cizí dech
Na duši mi zůstal otazník
Po tolika probdělých nocích
Žiju ve věčným rozporu

A čekám

Čekám, že dostanu další šanci.

řepa tofu dýňový semínka a avokádo

7. dubna 2015 v 11:57 | D^ |  Zkoušet to se životem
Některý rána jsou zvláštně dýchatelný. Když se ukazuje jaro, nemám chuť poslouchat na cestách hudbu. Naopak. Chci otevřít oči a poslouchat ten tikot města. A nechat to na sebe všechno spadnout. Není to zdravé. Ale mám to ráda, i když jsem nešťastná.



Poslouchat město
To je jako nasadit si sluchátka
A zapojit je do země
Klapání podpatků, švitoření dětí
Vůně nad ránem otištěných novin

Toulám se žilou Dejvic
A den,
Ten se ještě docela neprobudil
Jarní slunce už nenápadně bojuje
Se svým osudem
A je to něžné, jak se stydí
Velikonoční výzdoba ve výlohách
Zatím úplně nezmizela
Vzduch je nasáklý touhou žít
S lehkostí!
Jen já se toulám
Snažím se vnímat ten každičký vjem
A hledat smysl, který jsem dávno ztratila
Můj život-
běh na nezměřenou trať.

Můžu najít naději v avokádu v akci?

Nechci bejt prsatou dámou v teplákách na večer.

6. dubna 2015 v 12:31 | D^ |  Zkoušet to se životem

Někdy se všechno může jevit jako úplně zbytečný
Jako mnoho zmizelých dní, které nic nového nepřinesly
Jsem obousměrně pnutá pro velký vlastní zatížení
A možná mír i touha se mnou rozloučily.

A tak se mi pomalu zjevuje zase
Místo tolika vzpomínek a tolika pocitů
Vzdaluje se ošklivost schovaná v kráse
Bez smyslu a přímých důvodů.

Zavřete oči, většina z Vás pak líp vidí
Že si tu můžete klidně hrát
A jeden kluk z radia kvílí -
"ztratil jsem holku, co jí mám rád!"

Já nikdy nespím, když číhá kolem tma
Toulám se něco mi schází
Není žádná budoucnost a není žádné včera
A vůbec nevím, kudy osud do srdce vchází?

'cause this problem's gonna last more than the weekend.

4. dubna 2015 v 2:36 | D^ |  Zkoušet to se životem

"Přátel máš víc, než bývá zvykem,

ale nikdo z nich nezná tvůj svět, netuší..."


Sedím na červený dece, zpívám si to a je to falešné. Falešné a trpké. Koutky úst míjejí slané kapky lhostejnosti. Jsme neštastná ze života. Přitom je tak plný. Svírá se mi dech. Bolí to. Nevím, jestli to má smysl. Chci klikat na kytičku. Dost na tom, že mým "bytem je studenstká kolej" plná emocionálních lží. Nechci cítit, jak si svoje vzdušný zámky přeškrtávám černou lihovkou.A tak jsem se rozhodla. Musím dělat něco úmornýho. Abych vydržela. Četla jsem, že spousta závislostí, jako třeba závislosti a jídle, se dá sebe-léčit. Zatnutím svalů. Stisknout pevně pěst a vydržet. Trpět jinak. Dát mozku signály. Musím se sebou pracovat. Nejsem tak slabá, abych se celá zhroutila a sváděla to na nespravedlivost světa. Naopak. Koupím si sáček levandule a zkusím ještě chvíli bojovat ptoti vlastní noční můře. Proti svýmu životu. Slzy jsou dovolený. Jsou tady.






This is the end of time.

2. dubna 2015 v 3:46 | D^ |  Zkoušet to se životem
A taky jsem se zasnoubila. Jen si nepamatuju moc jméno ženicha. ///né, srandy...až na to jméno, to nějak nevím. Noční růže, co všechno zmůže. Miluju kytky, víme? Jo, víme. Dík, neznámý. Nikdy ti to nezapomenu. (si povíme až si lehneš, drahá) ...4:59realtime, tahle fotka je re-edit. Dobrou noc či den, jak kdo chce!



Je 3:34. V reálném čase. Byl apríl a už není. Tak zkusme rychločlánek. Faktický, trpký. Bez zbytečných melancholickývh příkras, extrémního prožívání a rozmazávání emocí. Tak, jak to neznáte. Bude to dlouhý. Omlouvám se.