Květen 2015

Totální nasazení smyslů.

29. května 2015 v 12:16 | D^ |  NA TÉMA...
Drazí, běžně nepíšu články na téma týdne, protože kvůli tomu tady nejsme. Ale! Zahlídla jsem téma náhodou a tak posílám nedoručitelné pozdravy autorovi tématu, protože si určitě neuvědomuje co všechno vyloví za vzpomínky.



Nejoblíbenější od nich. Protože i já jsem taková - čerobílá. (A hořká. A smutná. A živá.)

jsme loutky bez nití
já i všech patnáct druhů mých
bez smrti bez žití
bloumáme tupě po polích



Být loutkou bez nitě je osudem mnohých. Ale hlavně z nás tady. Nechávám se vodit a přitom není kým.


Vskutku šachovnicové drama. Osm kroků. Ani nevím, jestli jsem je kdy udělala. Osm velkých kroků. Ale je dobré, že se nedržím zpátky. I když celá tahle černobílá epopej je vzpomínka jménem Tomáš. Nádhernej den, rozverná D., naděje a zklamání, opojení. Ty dva kluci co mě v kotli otočili hlavou dolů, protože jsem moc zlobila. (Nebo jen tak.) Tomáš, co pil dvě piva najednou. M. co je teď v Německu a držel mi kabelku abych mohla blbnout. Securiťák, co mě brutálně srazil z toho hrazení pod pódiem a ON mě chytil. A LS, co mi dal omylem špatný číslo a já psala někomu o tom, kolik mám vodky. Piknik. To všechno. Jsem v tom videu, maličká O:).

Nikdy nesmím zapomenout, že nakonec nám ze života zbydou jen ty vzpomínky. Pokud je dokážu jen mít a ne nenávidět jen proto, že nedopadly tak, jak jsem chtěla, můžu se nadechnout. A tak to musíme mít všichni, protože nenávidět byť jednu vzpomínku sežere spousty a spousty životní energie. Možná taky proto si je ukládám. Třeba jako tenhle den (odkaz, och), kdy jsem si myslela, že hledat úkryt ze špatných osudů života v náruči takovýho frajírka mi k něčemu pomůže. Někdy jsem tak krásně naivní. Možná dobře, že jsem si v tom špatném světle doby nezkazila vztah s někým, kdo by se mnou tak zametat nechtěl. Ale to jsou jen zbytečný obhajoby. Maminka žije a Tomáš tady není. Nejspíš to tak prostě mělo být. Je to zahozený a nepřiznám, že zapomenout to nejde.

Musím se umět otočit, ohlédnout a na všechno zlé zapomenout. A dost bylo vzpomínání, klikám ateliér a už teď nestíhám. Musím už říznout do kartonu. ( = začít lepit model) Malou ukázku trápení tady asi můžu nechat.


Viem, že všetko zlé je na niečo dobré,
pýtaš sa aký s tým mám problém
Som unavený a nevládzem





Strangers with memories.

28. května 2015 v 20:12 | D^ |  Zkoušet to se životem
Něco ze života. Český spisovatel - za chvíli si vzpomenu - napsal knížku Čisté radosti mého života a já jí četla jako malá a moc mě bavila. Tady bych použila spíš čisté smutky.
***



Bude tomu už tři roky, co jsem po životním neúspěchu dělala přijímačky na součaasnou školu. Musela jsem, protože když děláte přijímačky druhý rok po maturitě, nic se vám nepočítá, ani ta jednička z matiky. Osud mě tehdy spojil s kamarádkou E., se kterou jsem ten předchozí smolný skoro-rok bydlela. Na koleji i v dejvickém bytě. Nutno říst, že to pro mě bylo životní překvapení. S holkama mi to zrovna nevychází, nedá se jim věřit. A když jsou kamarádky z jedný popelnice, musejí mít stejnou jak popelnici, tak školu. (A mezi popelnici a školu by se klidně mohlo dát rovnítko.) Matiku jsem měla z vyhazování nahrocenou a taky nikdy nenchávám nic náhodě. Zvládla jsem to snadno - až moc, protože jsem napsala jak svůj test, tak asi půlku E. testu. No co - sestry.

První krize přišly s matikou I. Tři zápočtový testy na počítači a zkouška. První jsem tehdy pěkně pokazila. Chtěla jsem se zastřelit, ale pak jsem se nějak uklidnila, nadechla se a řekla si, že jestli chci změnit svět, tak musím začít sebou. Trochu zabrat asi umím. A pak E. Byla na tom bledě. A tak jsem při zápočtech seděla ve studovně, čekala na fotku E. testu a výsledky posílala zpět. Při zkoušce měla na tajno sluchátko a já jí to diktovala z koleje. Samozřejmě, že měla lepší známku než já - nakonec.

Takhle se to opakovalo v různých obměnách s matikou II, matikou III, pružností, mechanikou, ocelí... Dneska s tím strašně nesouhlasím. Jenže tehdy to bylo jiné. Byla jsem vystrašená, sama znechucená sebou, že jsem něco nedokázala. Nechtěla jsem aby se kolem mě cokoliv znovu hroutilo. Navíc jsme se připravovali společně - alespoň nějakou poměrnou část. Nepřišlo mi to tak nespravedlivé. panicky jsem zachraňovala osudy ostatních abych zapomněla na ten svůj. A E., ta to nikdy neměla se životem snadné (a možná jsou jen dvě varianty - buď kolem sebe kupím lidi se smutným osudem, nebo si nikdy nepřipustím, že by oni třeba zas nezvládali ani ten můj.)

Postupem času se naše spolupráce omezila. Hlavně proto, že já začínala od nuly, zatímco E. měla několik předmětů uznaných a byla napřed. Ateliéry jí rendroval přítel, matiku počítala já...mě měla na telefonu...vždy v křeči, ale nakonec všechno zvládla.

Problém se ukázal až teď, s betonem dva. Vím, že odevzdávání bakalářky je terno, ale byla to její chyba, že to tak má. Příprava nulová a soustavný tlak na mě. Chtěla zachránit. Žádné kamarádství, jedno kafe za semestr a dost. Moc práce. Pár pozvánek na filmové večery, na které jsem já čas neměla. Říkáte si - každý svého štěstí strůjcem a v duchu odmítnente další pomoc. Možná spíš ze zklamání, než nedostatku času. Ale když se vám volný čas omezí na úplné minimum, chcete ho trávit něčím, co vám alespoň přinese radost.

Bez jakýchkoliv zbytečných obhajob - neudělala jsem to. Ani poprvé. Ani podruhé....a ani potřetí. Mrzel mě nekonečně moc ten vyděračský přístup. Kamarádka moc dobře ví, co na vás působí. A jak moc. A pokaždé se mi to vůbec nehodilo a tak vůbec. A připadám si jako fakt zlá kamarádka. Poslední zprávu mám "hodně štěstí u tvých zkoušek" po tom, co jsem nereagovala napomoc při poslední možnosti záchrany jejího studia. A míra ironie, injektivy a nechuti skryté v těchto líbezných slovech se nedá slovy vyjádřit. Tak chutná konec. Přenést na mě pocit viny je velmi snadné. Dokonce teď ani nevím, jestli jí nechají dokončit toho bakaláře.


A proč se to ve mě změnilo vím jen já. Jde o to, že jsem to mohla udělat stejně jako tehdy, jako pokaždé. Můžete to udělat vždy. Můžete to udělat třeba stoticískrát a nic se nezmění. Detaily, ano, ale ve skutečnosti to bude pořád to samé. Jediné, co se změní budete vy. Ne že byste byli nějak moc starší nebo něco. To zrovna ne. Ale prostě budete jiný, no! Tentokrát jste měli kabát. Nebo jste se noc předtím vyslechli z okna hádku na ulici. Nebo jste šli právě na ulici kolem takový tý louže, co se na ní dělá od benzínu duha. Já chci jenom říct, že jste se nějak změnili. A nedovedu vám vysvětlit, co tím chci říct. A ani kdybych to dokázala, tak nevím, jestli by se mi to chtělo vysvětlovat. Jestli chcete co vědět, do školy už chodím s jiným pocitem, ačkoliv je vše okolo pořád stejné. Celý život jsou jen drobné nuance mezi včera a dnes. Mezi před a po.

Jo a - ten spisovatel byl Jan Šmíd.

*ale tomuhle moc nechci věřit*

How do you destroy a monster without becoming one?

22. května 2015 v 2:00 | D^ |  Zkoušet to se životem
Je nutné začít se zkouškovou náloží psaní o ničem. Jen o depresích ze sebe. V takovým stavu nemůžu být v pohodě.

Musím pryč od lidí. Zůstat na koleji je nereálné. Chci přes noc pracovat, ale to bych musela zhasnout a dělat že neexistuju. Svítit po jedné v noci je něco jako němá výzva.

Venku divný zvuky. Jdu se podívat. A říkám si ach - V...ch, ten musí dělat bordel pořád. "Co děláš D.?" -- "Jím řekdvičku.".
Minuta vteřina a jsou nahoře. V pokoji mám velkou tašku, z které něco podezřele vytéká, prázdný sud od piva a dva opilce s naopak plným fernetem. Druhý vypadá jak Tomáš, to mě rozhodí. Konverzujeme na téma hodné noci a opilých mladíků a potápí je zklamání z toho, že nemají navrch.

"Víš co je na tobě nejdivnější? Ty se napiješ a nikdo tě nepoznává - vždyť se podívej, ty jsi taková slušná holka. A pak přijdeš s tím tvým kamarádem co nás všechny zve a jsi taková dračice."

No. Možná bych to měla přehodnotit. Možná nechci vědět, co si všichni myslí. Ale ten kamarád, co mě opíjí, ten O., co mi po meziblokách ráno přijde říct "nevím, jak mě vidíš ty, ale já to mám pořád stejně jako v prosinci, chci tě mít pro sebe", ten teda dorazí taky, aby ho mohli pozvat na panáka jednou oni. A už tam mám tři. (ten jsem to napsala hodně nenápadně)
Pak už to jde rychle.

Ne pánové, dneska vážně žádná párty není. Zvonek (nemáme) a za dveřmi K-HR. Jde mě jen pozdravit po cestě z baru a přát mi dobré zkouškové. Po pitce je vždycky milejší. Tak mám 4. Krmí nás historkama. A výkřik "každá holka má ráda sójový mlíko" si zaslouží objímání.

Minuta vteřina a K_šéf. Slyší, že se u D. něco děje, tak mě jde "zkontrolovat". Stejně se na mě chodí prostě jen podívat a schovává to za pořádkovou službu. Jsem na všechny moc milá, tak se nebojí zaklepat kdykoliv. Občas se to vymstí, žejo. Nakonec se mi jich sešlo 10. Úspěšně (a s úměvem) jsem je vykopala, vytřela si podlahu a šla spát.


_______________________________________________________________________________________________

Dlouhé dny za monitorem. S myší v ruce. A pocitem, že to není dobrý. Nevadí mi vlastní život. Spíš to, že se mi nelíbí moje práce, moje výsledky. A nedokonalost. Pořád se sebou bojuju.
Internety mi střídavě vadí, střídavě z nich čerpám. Mám na fejsbukách Prince. A nutno říct, že nikoho dalšího, kdo se ve svých veřejných projevech ohání výrazy hepertrofovat, metafizocký imperativ nebo bezprecedentní. Ještě, že má v kruzích jen ty svoje filosofy (a právníky?) U většiny mých kamarádů stačí použít pár složitějších obratů a už googlí.
Jednou jsem u něj četla takovou tu obíhající výzvu oblíbených knih a rozhodla jsem se si to tady uložit. Nejroztomilejší mi totiž, pánové, přijdou ty vaše myslící mozky. (A možná je to na něm taky to nejvíc směšné :) )


Vždycky čelíme historicismu. Pokud bych měl vyjmenovat knihy, které měly na můj život největší dopad, musel bych tam zařadit i W. Smithe, autora opulentního braku, který mě vlastně ve 12 přivedl ke čtení prózy. Tak tedy níže 10 knih, kterých si k 13.10.2014 nejvíce vážím:
Faulkner: Absolone, Absolone, (protože jedinečně spojil modernismus a mýtus)
Proust: Hledání ztraceného času (protože jedinečně diagnostikoval zhroucení moderního člověka do sebe sama a slovy Freuda přiznal náhodě právo určovat naše osudy. Proust uskutečnil největší revoluci proti vší filosofii, jakou jsme doposud poznali)
Nabokov: Lolita (protože povýšit frivolní puberťačku na symbol veškerého umění je nádherně troufalé)
Baudelaire: Květy zla (protože mi dal poznat, že útočištěm před banalitou věty v próze je lyrika)
Pound: Cantos (protože byl posledním američanem prožívajícím tragédii evropy)
Shakespeare: Hamlet (protože si dovolil pochybovat)
Camus: Cizinec (protože trpěl za to, že jeho soudci nechtěli dopřát Bohu klidný odpočinek)
Dostojevskij: Bratři Karamazovi (protože všechno štěstí světa nestojí za jedinou slzu malého dítěte)
Heidegger: Bytí a čas (protože mi ukázal, že filosofická kniha může být mýtem)

W. Smith: Řeka bohů (protože mi bylo 12)

_______________________________________________________________________________________________


Jestli je symbolem města jablko, pak je jeho typickým zvukem houkačka sanitky. Asi se tady každou chvíli někdo snaží umřít. Ale co bolesti, u kterých se siréna neozve. Jako bolest srdce. Jak velkou bolest způsobuje strach se znovu zamilovat? Přemýšlím o tom, co všechno už se mnou nepohne. A jak mi to přestává být líto. A to všechno proto, že nechci, aby se mi to dělo. Když mi jich bude líto, tak to budu já kdo zůstane smutný. Ale stejně v koutku (prstu u nohy, roztřepenýho konečku vlasů) věřím, že se ještě nechám zachránit.

_______________________________________________________________________________________________


Jsou dvě ráno a v televizi je věštkyně. Tuhle čarodějku jsem poslouchávala v létě, když mi taky práce nedala spát. A říká:
"Když nasednete do letadla, taky vás poučí, že v případě nouze musíte nejprve nasadit dýchací masku sobě, pak teprve dítěti nebo starému člověku. Nebo člověku v nouzi. Protože když dojde kyslík vám - TAK UŽ NIKOMU NEPOMŮŽETE.
Taky bych se chtěla z toho poučit. Mě totiž občas dochází kyslík. A nejhorší bude, až mi dojdou slzy.

*podepisuju a běhám. co děláš ty?*
_______________________________________________________________________________________________


*dnes/včera pro vás nový cover od PMJ*

Kdo vůbec jsi? Ty ma nepoznáš? Já som Pali.

14. května 2015 v 14:35 | D^ |  Zkoušet to se životem
K jádru nadpisu se dostaneme, až se vybrečím nad krásou těch chlápků z Atari Terror. Protože pro mě koncertový zážitek roku. [spousta srdíček].


...aby bylo jasno, miluju toho co zpívá většinou melodie, chichi, zpíval mi do očí, chichi...puberťačka jak má být [srdíčka]...

Abych uvedla na pravou míru vše, koltit se a lámat si žebra (celistvostí jednoho si nejsem jistá) jsem se mohla proto, že jsem z betonu uhrála o malinko víc, než bylo potřeba. A na dnešní zkoušku z ekonomie se vykašlala, protože bylo zkrátka lepší si to užít pořádně. Koupila jsem si černý šatičky, O. nakoupil neskutečný zásoby pití, že to nevypijem možná do konce zkouškovýho. Všechno v nejlepším pořádku. Hrají CTM, pak Curlies (s nimi příběh!), Unholy Preachers a nakonec naše-moje Atari a na noc FastFoodi. Totiž...poslední dobou Atarri poslouchám jen když jdu běhat. A oni mě pohání. A pak na jejich zkoušku začali hrát právě tohle Ghost of Bloodbath a já málem dostala infarkt.

nemusí to nikdo číst odtud....



Taky jsem tam vepředu už čekala, chi. Objevil se St. který už mezi námi nebydlí a společný pletky už máme taky za sebou. (určitě jsem o něm taky nějakou epizodní dobu psala) Rok po tom, co přestal pít drží drink. Chválím ho. Jdu mu ukázat nový kamarády a on se přátelsky zdraví s Blonckou. Hah. Tak jo, svět je malej! No no no, tak spolu paříme. A je to vážlě láska. Zpěváci nám seskakují dolu a berou si osud poga pod velení. Circlepit, wall of death...všechno bylo, pěkně s holčičkama v šatečkách a .. (a on do tho zpíval, což nechápu...beží zpívá...umí to rozjet, tojo). Konec, cítím štěstí a jdu si slepit boty.

..to je on, pořád te, co má ty melodie. Je to chlap, má určitě ženu a děti a tak, ale co....je to tak že:



Na pokoji mě nabírá zhulenej O. Nevím kdy to stihl, ale ok. Jdem k nim na pokoj pro drinky. Chce se objímat, ale pak nás někdo vyruší. Tak opět slavnostní předstírání, oh oh. Pijeme hrušku a jdem pařit na Fastfoody. Takov pohodička na louku, haha. Nojo, akorát trochu narváno. Spadla jsem jen jednou, ale mám krvavej loket. Cizí kluk mi dává pusu na bebíčko. Ten, co mě srazil se přišel omluvit. Ach, já je všechny tak miluju, proč jsou tak hodní? To ani nemusí!

Tancuju si a najednou se vznáším vzduchem. A najednou jsem někde deset metrů od podia, možná víc. Odneslo mě to. Ani netuším, kdo mě tam zvedl. Byla to vteřina.

A když to končí, jdeme zas na pokoj. O. pokoj, za drinkama. Je nás celkem dost. Plkáme a to nás moc neba, tak s M. utíkáme ven, podívat se co zbylo. Kluk z Curlies tam je s kytarou a zpívá. Skvělý. Jen mi to nejdřív nedošlo, tak jsem mu asi zas jako jediná podala ruku představila se. To myslím lidem s nějakou všeobecnou popularitou chybí. Normální přístup. Tak je dojatý. No co se dá dělat, je málo slavnej, haha.

Mizíme do Madonny. Klub a hrajou pro nás něco lepšího. Dvě minuty a někdo mě zas obírá. A není to nikdo z mých. Kluci chtěj vědět, jestli ho maj vyhodit. Tak jo. Pět minut a další. No tak z toho děláme zábavu - sbírám čísla na blbečky. To ale poznáte charakterů za noc! O. neví, co se mnou. A já vlastně taky ne. Pak se tam vynoří takovej velikánckej chlap. Oči má rozhodně někde hodně vysoko a musí se ke mě ohýbat. Krása. Tak se trochu nechám, jsem mucholapka. Ale co, svět - zvlášť ten na podolí je malej. O. ho zná, vesele se vítaj. Tak tancujeme, další blby odpalujem. Jdou na drink a já na záchod, trochu se srovnat. Fuj ty vypadáš. Punksnotdead. Po cestě zpět mě lapí zas ten velkej. Jdem ven, asi. Nevím moc jak vypadá, ale má hezký ruce. Velký ruce. A mě pak tak napadne - co já tady vlastně dělám s tebou, když tě ani neznám. "Ty ma nepoznáš? Já som Pali." Aha - vyprsknu, vyskočím, směju se do dlaní. TEN Pali. No oujé. Když je někdo na Podolí někdo, tak ho znám. A to je ten typ, co spravuje podolní síť a smazal jim veškerou dokumentaci jak to udělal protože s ním nemluvili slušně. Dávala jsem mu vnitrohlavové palce nahoru, když jsem to slyšela. Božské pomsty, to mám ráda. A přece se chovají jak prasata, zasloužili si. A teď jsem tady s ním. Směju se nahlas.

No, nicméně. Podaří se mi odmítnout všechny nutivé nabídky od toho tulivýho chlapa. Žádnej výlet na Motol, to se ti nepodaří. A jsem ráda, že nechci jet. I když jsem prakticky dost opilá na to, abych O. odkejvala třeba i Maroko. Nechávám ho za sebou z pocitem "sakra to nevyšlo" a přesně tak to i říkám. Vlastně jsem dost odrzlá. Na něj i na všechny. Tak je z toho celý rozněžnělý a rozjíždí kolotoče řečiček o kráse. Páni, jak mě to vadí! Vedeme debatu na téma sladké řeči. Kdy jako jindy je chci slyšet. Trochu mě mrzí, že mám ztracený iluze. Že tomu nevěřím, i když bych mohla. Ne proto, že by to mohla být pravda, ale proto, že je to sakra uplně jedno. Je noc, je party, všichni mají dvě promile a tak. No ale. Když si pomyslím, že to není on, kdo se mě tam snaží zlomit, když si pomyslím, že je to někdo jiný, tak vím, že bych to ještě dokázala. A vím to dost. Jen se osud má tak, že mám vedle sebe slováka, co mi valí klíny do hlavy, jak moc rád "by som ťa spravil". Příkrý osud.

Jdu spát a na telefonu zpráva od O. kdybych cokoliv potřebavala ať píšu. Mínus dvě hodiny. Tak píšu něco jako omluvu. A otázky na tělo. Jestli bych chtěla, aby mě odtáhl od toho týpka co po mě lezl (nějaký mladíček ekonom, nebo nevím, taky mi nechal číslo, koukám). A tak to ukončujeme jakože jo, co taky říkat. Taky tím, že mi příšlo, že K. by to udělal hned, podle pohledů co jsme si vyměnili. A pak ho prý šli složit spolu, což je milé, když se za vás jdou prát kamarádi. Fakt, posílám jim srdíčka.

Nakonec K:šéfpodoli na chodbě. Že prej příští mezibloky dělám já. Pořád mě do toho někdo naváží, že jsem na to vhodná. Ale copak oni nevědí, že já chci hlavně být na druhé straně?

Chtělo by to nějaký epický závěr.
Píšu O., ať si z toho mužolapení nic nedělá, že nabalit tam pět chlapů je sožitý asi tak jako rozříznout rohlík kterej nechcete jíst. Nijak mě to netěší ale taky je mi to jedno. Vůbec na to nepotřebujete nic. Ani krásu, ani prsa. Stačí nebýt chlap. Lepší jsou ty noci, kdy jsem tam jen s kamarádama a nikdo nic nezkouší. Nebo když jsem tam s někým, kdo je semnou i jindy. Ale to se teď už nneděje. Protože já se zas vyhýbám vztahům, nebo vztahy mě. Kdo ví.

...až sem.


A vzhledem k tomu, že jsou tohle jen kecičky o tom, jak jsem se zas jednou opila a jak jsem pak v noci nějakýmu trdlu se srdíčkama v očích vykládala, že s ním nikam nemůžu protože ani nevím, co se svým životem. A byla jsem z toho smutná. Ale den byl krásnej. Líbilo se mi vykřičet si hlas na atari. Moc. To byla moje velká iluze života. A M. to natočila.

Chtěla jsem Vám ale pustit něco jinýho. Tohle:

Pro pěkný den navrhuji sjet celý YT playlist, co se nabízí.

Protlačení lokálně podepřených.

7. května 2015 v 2:41 | D^ |  Zkoušet to se životem
Učím se přes noc na poslední zápočťák z betonu. Tak to je trochu zahřívací kolo na zkouškový. Nocovky nad hromadou chytrostí, který jen způsobují, že si mě nikdo nevezme protože jsem z toho přechytralá. Ble. A taky proto, že jsem to jindy nestihla. Musím se totiž rozkrájet pro ostatní. [ Vílovské nastavení systému. ] A taky to nesmím posrat. Jinak bych musela na opravný, ve kterém musím znát celou teorii vesmíru betonu abych nemusela betonovat myšlenky znovu za rok. A to nechceme. Na opravný teda nechci. Je ve čtvrtek, což znamená, že bych se nemohla ve středu opít na Meziblokách, neudělala bych si ostudu a černý myšlenky ze svědomí a modřiny a to by právě vůbec nebylo správný. Navíc bych nejspíš musela z prahy, protože ukažte mi souseda, který mě tady nechá učit se, když mi pod okny řádí Atarrri Terror. Chmm. A to by se asi svět začal otáčet opačným směrem. A to, už tak ze zvyku v otáčení vodě v záchodě, nikdo nechce.



Doufám, že se ke mně karma obrát čelem. Karma ze všech vílových skutků. Včera jsem se doopravdy rozdala víc než obvykle, až se mi seznam pomoci rozrostl nevídaně. Nakonec mi musel O. dělat úkol na urbáč, nebo spíš obkresloval asi 15minut, ale šlo mu to moc dobře a tak ho chválím. Felák s tužkou v ruce, važme si toho!
K výčtu dne:

_úkol na trubky pro SR, který by sama nezvládla + nesu její další ukoly na konzultaci, protože musí do práce. (emancipované ženy, musíme si pomáhat!)
_čekám na konzultace, dávám půlku svýho 4. úkolu BD, protože to nechápe (já bych to taky nechápala, ale minulý týden jsem to den a půl intenzivně řešila a teď to chápu líp, než naše doktorandská cvičící - sad but true - )...takže se nemusí pachtit s grafy, odevzdá moje
_TK ten úkol dělám ve frontě na chodbě, protože mě už nebaví odpovídat na otázky. je to rychlejší...
_PJ si bere mojí šestku, nebude to muset hledat....už má výčitky za to, co mu dávám, tak se ptá co všechno chci koupit...pfff, boháči
_v bufetu nás navštíví můj dávnej kamarád DV z minulý školy. Chodili jsem spolu do kruhu a on už dělá diplom. Potřebuje udělat garáže do svýho projektu. Ha, nemám čas D.! .....few hours later...už to rýsuju...nemá to vůbec vyřešený. -_- diplomka deadliny...jsou neúprosný
_jedu na kolej. píše HŠ, potřebuje sepsat úvod do bakalářky. Já sice nevím nic o tištěném spoji ani LMD čidlech, ale umím trochu používat náš jazyk. On používá češtin, takže logicky nemůže. Korekturu posílám mamince, zas si tak nevěřim.
_rýsuju rýsuju, přijde JR, potřebuje napočítat momenty v edubeam, neumí si to zadat...(domluvené předem)
_v průběhu píše zoufalá slečna na kolejní skupinu, prosí o papíry. Já mám. Když už tu je, dotazuje se na své detaily rámové kce. radíme, brainstorming...vzpomínám na prvák a připadám si stará
_čeká mě dlouhá noc, ale píše mi spolužačka, jestli nevím kolik je to E v šestým ukolu. Nemám čas to hledat a tak můj mozek funguje jako houba. Ptám se máš archiv? Ne, kancl. Tak 500 bejby. a rýsujeme garáže, jupí...
_píše mi holka ze školy, jestli ji nenapočítám momenty v edubem, že to neumí. Ale v poledne nehezky pomlouvala JR, tak na ní už nemám čas...karmu si snižuju/zvyšuju - záleží na úhlu pohledu. Nemá být namachrovaná. (A blbá? -_-)
_na konec přidám začátek dne. Můj první zápočet je A*, což je sranda. Jak ve školce. S estrádou....gratuluji kolegyně (*třese mi rukou*)...a uchováním mé práce jako vzorové pro příští generace. Asi nebudu mít žádný kamarády. To už je tenhle semestr třetí vyhlášení dokonalosti. Je mi z nich smutno, ale držím se. .... a tak jsem všechny svoje výkresy dala klukům, který naopak vyhodil...a dneska to odevzdali a OK. Tohle se musí, pěkně poděkovali.




A to je asi tak všechno. Dnes teda doufám, že se to na mě podepíše. Já jsem si totiž uvědomila jednu velkou věc. Možná je to poslední, co pro ty hodný hezký lidi můžu udělat. Protože pak se to stane. Zlomí se to a nebude v mých silách udělat nic. A bude mi to strašlivě líto. Sice vím, že mám jen cystu, ale ta vteřina, kdy vám to proletí hlavou...sprcha..smrt....jakože oh yeah, tak ty ses nebála a už to máš. Je to úplně jiný, než jsem si myslela. A osudově potkávám dámy s šátkama na hlavě bez vlásků. Nechci o ně přijít. Jediný, co mě na nemoci straší. (Kecám.)