close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Strangers with memories.

28. května 2015 v 20:12 | D^ |  Zkoušet to se životem
Něco ze života. Český spisovatel - za chvíli si vzpomenu - napsal knížku Čisté radosti mého života a já jí četla jako malá a moc mě bavila. Tady bych použila spíš čisté smutky.
***



Bude tomu už tři roky, co jsem po životním neúspěchu dělala přijímačky na součaasnou školu. Musela jsem, protože když děláte přijímačky druhý rok po maturitě, nic se vám nepočítá, ani ta jednička z matiky. Osud mě tehdy spojil s kamarádkou E., se kterou jsem ten předchozí smolný skoro-rok bydlela. Na koleji i v dejvickém bytě. Nutno říst, že to pro mě bylo životní překvapení. S holkama mi to zrovna nevychází, nedá se jim věřit. A když jsou kamarádky z jedný popelnice, musejí mít stejnou jak popelnici, tak školu. (A mezi popelnici a školu by se klidně mohlo dát rovnítko.) Matiku jsem měla z vyhazování nahrocenou a taky nikdy nenchávám nic náhodě. Zvládla jsem to snadno - až moc, protože jsem napsala jak svůj test, tak asi půlku E. testu. No co - sestry.

První krize přišly s matikou I. Tři zápočtový testy na počítači a zkouška. První jsem tehdy pěkně pokazila. Chtěla jsem se zastřelit, ale pak jsem se nějak uklidnila, nadechla se a řekla si, že jestli chci změnit svět, tak musím začít sebou. Trochu zabrat asi umím. A pak E. Byla na tom bledě. A tak jsem při zápočtech seděla ve studovně, čekala na fotku E. testu a výsledky posílala zpět. Při zkoušce měla na tajno sluchátko a já jí to diktovala z koleje. Samozřejmě, že měla lepší známku než já - nakonec.

Takhle se to opakovalo v různých obměnách s matikou II, matikou III, pružností, mechanikou, ocelí... Dneska s tím strašně nesouhlasím. Jenže tehdy to bylo jiné. Byla jsem vystrašená, sama znechucená sebou, že jsem něco nedokázala. Nechtěla jsem aby se kolem mě cokoliv znovu hroutilo. Navíc jsme se připravovali společně - alespoň nějakou poměrnou část. Nepřišlo mi to tak nespravedlivé. panicky jsem zachraňovala osudy ostatních abych zapomněla na ten svůj. A E., ta to nikdy neměla se životem snadné (a možná jsou jen dvě varianty - buď kolem sebe kupím lidi se smutným osudem, nebo si nikdy nepřipustím, že by oni třeba zas nezvládali ani ten můj.)

Postupem času se naše spolupráce omezila. Hlavně proto, že já začínala od nuly, zatímco E. měla několik předmětů uznaných a byla napřed. Ateliéry jí rendroval přítel, matiku počítala já...mě měla na telefonu...vždy v křeči, ale nakonec všechno zvládla.

Problém se ukázal až teď, s betonem dva. Vím, že odevzdávání bakalářky je terno, ale byla to její chyba, že to tak má. Příprava nulová a soustavný tlak na mě. Chtěla zachránit. Žádné kamarádství, jedno kafe za semestr a dost. Moc práce. Pár pozvánek na filmové večery, na které jsem já čas neměla. Říkáte si - každý svého štěstí strůjcem a v duchu odmítnente další pomoc. Možná spíš ze zklamání, než nedostatku času. Ale když se vám volný čas omezí na úplné minimum, chcete ho trávit něčím, co vám alespoň přinese radost.

Bez jakýchkoliv zbytečných obhajob - neudělala jsem to. Ani poprvé. Ani podruhé....a ani potřetí. Mrzel mě nekonečně moc ten vyděračský přístup. Kamarádka moc dobře ví, co na vás působí. A jak moc. A pokaždé se mi to vůbec nehodilo a tak vůbec. A připadám si jako fakt zlá kamarádka. Poslední zprávu mám "hodně štěstí u tvých zkoušek" po tom, co jsem nereagovala napomoc při poslední možnosti záchrany jejího studia. A míra ironie, injektivy a nechuti skryté v těchto líbezných slovech se nedá slovy vyjádřit. Tak chutná konec. Přenést na mě pocit viny je velmi snadné. Dokonce teď ani nevím, jestli jí nechají dokončit toho bakaláře.


A proč se to ve mě změnilo vím jen já. Jde o to, že jsem to mohla udělat stejně jako tehdy, jako pokaždé. Můžete to udělat vždy. Můžete to udělat třeba stoticískrát a nic se nezmění. Detaily, ano, ale ve skutečnosti to bude pořád to samé. Jediné, co se změní budete vy. Ne že byste byli nějak moc starší nebo něco. To zrovna ne. Ale prostě budete jiný, no! Tentokrát jste měli kabát. Nebo jste se noc předtím vyslechli z okna hádku na ulici. Nebo jste šli právě na ulici kolem takový tý louže, co se na ní dělá od benzínu duha. Já chci jenom říct, že jste se nějak změnili. A nedovedu vám vysvětlit, co tím chci říct. A ani kdybych to dokázala, tak nevím, jestli by se mi to chtělo vysvětlovat. Jestli chcete co vědět, do školy už chodím s jiným pocitem, ačkoliv je vše okolo pořád stejné. Celý život jsou jen drobné nuance mezi včera a dnes. Mezi před a po.

Jo a - ten spisovatel byl Jan Šmíd.

*ale tomuhle moc nechci věřit*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 28. května 2015 v 20:26 | Reagovat

panicky jsem zachraňovala osudy ostatních abych zapomněla na ten svůj - chápu, a taky o tom trochu mluvím :)
Já myslím, že ti prostě jen došla trpělivost. Nemůžeš pořád dávat někomu, kdo ani nenaznačí, že by ti kdy něco málo mohl vrátit - a o tom taky trochu mluvím :D
Třeba ty souvislosti najdeš :)

2 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 28. května 2015 v 21:21 | Reagovat

[1]:uf, no -snažím se nechtít nic vrátit. Jen mi přijde, že mít na svědomí něčí úspěch už něco chce. Ne jenom nátlak ubrečenejch očí. Ale stejně si přijdu sobecky.

3 Val O. Val O. | Web | 28. května 2015 v 22:13 | Reagovat

souhlasím s bludičkou, všem jednou přeteče pohár trpělivosti. nebo si uvědoměj, že nemůžou zachraňovat ostatní, dokud nezachráněj sebe. a ty lana kloužou, když jsou celý od slz - tvejch, nebo tý "kamarádky". jsem ráda, že's to dotáhla až sem, a že pokračuješ. to je vážně úžasný!

4 stuprum stuprum | Web | 29. května 2015 v 2:27 | Reagovat

Měla se učit. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama