Červen 2015

Jaký to vydržíš, takový to máš.

29. června 2015 v 16:47 | D^ |  Zkoušet to se životem

Sid Vicious - I Wanna Be Your Dog


Život přináší tolik smutku, tolik trápení. Radost se nehledá snadno. Nebo tak alespoň vypadá - po přečtené pár blogů. Přitom si za všechno pořád můžeme sami. Jaký si to uděláš, takový to máš. Snažíme se. A já se snažím hodně. A jaký to vydržím, takový to mám.

Život má zběsilé tempo, počkáme.

20. června 2015 v 17:50 | D^ |  Zkoušet to se životem
Jestli to teda vážně chcete poslouchat, tak byste asi ze všeho nejdřív měli vědět, že jsem se narodila, měla nějaký dětství a co jsem dělala co doby, než jsem začala psát tyhle slova do řádků a podobný další kecy, tak jestli to chcete co vědět, tak mě se do toho nechce. Předně mě to otravuje a pak taky - nikoho to nezajímá.

Vystupuju z rozvrzanýho autobusu, nabalená věcma a s knihou v ruce a myslím na to, že bych se asi měla narovnat a koukat před sebe a ne do knížky, trochu se smát a omést si drobky z kalhot a vůbec tak myslím na to, že bych se asi měla chovat a vypadat jako "rozumná mladá dáma". Jenže jsem samozřejmě nabalená věcma, naštvaná a taky si čtu tu knížku a to se prostě dost dobře nedá. Vystupuju jako buran, čtu a jdu. Občas se ohlídnu co a jak. A pak zas jen jdu s tou knihou v rukách. Kapitola ještě neskončila a už koukám, že jsem náš dům přešla. Pech? Čas mě zrovna netlačí a tak tam ztroskotávám. Stojím. Dočtu si kapitolu. Život má zběsilé tempo. Počkáme.
____________________________________________________________________________________________________

Zkrátila jsem si ramínka u podprsenky sešívačkou a cítím se jako opravdový inženýr.

18. června 2015 v 7:01 | D^ |  Zkoušet to se životem
Tak paráda. Zase jsem se vlastní pílí a bůh (nebo kdo) čím ještě dostala do pěkný pohodičky. Nějradši bych si uřízla hlavu. Potenciálně odporný a zbytečený článek ve svém jádru založen.

Odsouzení v ohybu.

12. června 2015 v 23:49 | D^ |  Zkoušet to se životem
Někdy otevřu oči
a bojím se pravdy.

Někdy otevřu oči
a vím, že to byl jen sen.

Jindy otvírám oči
abych se probudila

Už mi nechutná tvoje lež.
Když skláníš se ke mě,
jsi ohnutý,
a vůbec nevíš co chceš
a co bys měl chtít
vidět v otevřených očích.

Přecházení kolejí je zakázáno
a na dvou židlích se špatně sedí.
Přesto, pořád to zkoušíš.
Zavřený oči, hustej dým a vůbec žádný slzy
který by sis zasloužil.
Jen odsouzení.

Vzpomínka - nádech - výdech.
Vím, že nikdy nebudeš litovat
zavřených očí
- teď už to vím.
Nebudeš ani cítit, ani se stydět
- a to jsem netušila.

Jsi ohnutý ke lži
a odsouzený k pravdě.

Odsouzený v ohybu.

S áčkem, s červeným puntíčkem, ale bez pochvaly.

9. června 2015 v 23:28 | D^ |  Zkoušet to se životem

Pražská trojpostýlka. Už borzo to budu muset řešti. Uklidit, sbalit, srovnat, vrátit. Sotva obrátíte pár zkošek ve známky, musíte pomýšlet na říjnové vítací večírky.


Ateliéry.
Pro hvězdný áčko jsem si byla s obavami už minulý týden. Doma žádný pochvala..."no dobře, a nebo jsi chtěla něco lepšího?". Záhadná otázka. A dnes, o týden později - puntíček. Letos červený puntíček u známky znamená výstava. S velkolepou snobskou vernisáží, na kterou zas nepůjdu. Jako pokaždé. Času dost, do října se to třeba ještě nekde ztratí, ne? :)

Nikoho neušetřím dávkou fotek a obrázků týdne, protože nemůžu (nechci) psát všechny ty myšlenky, co mě dohání. A taky zkoušky, ale to už je ohraná písnička.

1. Před a po WOW efekt. Pobavil půl školy, rendr s darthvaderema na segwejích, tak blogísek taky neobejdu, žejo. Za prvé poučení - ničemu nevěřte - VŠECHNO NA NETU JE FOTOŠOP! S bídnou kvalitou zde.

2. Nálety utečenců Muslimové znásilňující. Evropa. Var. Problémy....nechci se o tom bavit. Chci se zasmát facebookovýmu humoru. Asi bych mohla strávit hodiny (staletí!) zamazáváním jmen...ale popravdě, jen jsem to stáhla z komentářů někoho cizího, který to takhle upravil. Dotyčné neznám, v životě jsem je neviděla, ale děkuju jim, že jsem se mohla před zkouškou zasmát.


3. Zkoušky nás baví. Reportáž jedné slečny z fakulty informatiky.


4. Možná už vám to celé nepřipadá vtiný. Darthvadeři ani profesoři. Mě už asi taky ne. Jsem unavená a svým způsobem zase strašně smutná a zklamaná a je mi to trapný už i přede mnou samotnou. Tak nepíšu. A taky, musim se učit na ocel, abych pak vypadala takhle.




Brzo budu zase normální. <3

Slabost mysli je největší zabiják snů.

3. června 2015 v 23:22 | D^ |  Zkoušet to se životem
Kolik práce jste odložili jen proto, že vám Vaše hlava - ná vaše tělo, ale ta hlava, mozek co našptává - řekla, že jste už příliš unavení ?
Snažím se opakovat si to, abych svojí chuť padnout a spát do konce války překonala. Už nemůžu, doopravdy. Ale taky vím, že musm překonat našeptávače. Makat a být šťastná, cenit si dnešků, těšit se na zítřky a snažit se. A vůbec - trochu moc "musím". Ale asi jsem přesně taková. Výkon.

Dnes jsem odevzdali ateliéry a jeli do Tom's burger na oběd. Přidala jsem se i přes nechuť, protože společenskost je motor. A taky jsme trochu brečeli a zkrátka to bylo nutný. Z tlachavých debat jsem pochopila, že spousta našeho aktuálního úspěchu bohužel vychází z toho, jak moc nás rodiče cepovali v době, kdy na nás měli vliv. Jak moc jsme to přejali za vlastní. Na těch lidech je to krásně vidět. Jsou typy, kteří nevypustí. Něco v zadním mozku je tlačí k lepšímu výkonu - bohužel ne pro sebe. A z analýzy dnešních výsledků musím říst, že to zabíjí kreativitu. Takže ano - je to i na škodu. Musíme to dělat pro sebe - ne proto, že máma něco. (To bych chtěla říct Zuzance, ale už je to jedno, je moc daleko za hranicí.)

"Když se mi nechce jít do posilovny, právě tehdy do ní musím jít, protože právě tehdy tu posilovnu potřebuji nejvíc."

Uvědomuju si, že někdy je nutné makat, i když už se mi zkrátka nechce. (Ehm, a proto tady píšu, abych se neučila na zkoušku! ...už to stejně nestihnu, je to utopie...) Ale je to důležité. Důležité je vykřiknout právě ve chvíli, kdy si myslím, že by bylo lepší neříkat vůbec nic.

Četla jsem takový článek na firstclass, který mi připomněl, jak moc je to dávno, co jsem uklízela bordel po párty. Jak dlouho mi nebylo špatně z pití a jak ani nevím, jestli to chci. Taky, že už končí semestr a budu muset překonat léto, abych na podzim, se začátkem nového semestru, mohla - možná naposledy? - zbořit svět. A rozdat pár dobře míněných úsměvů?

"Život je jako večírek. Pozvete spoustu lidí. Někteří odejdou brzy, jiní zůstanou celou noc. Jedni se smějí s Vámi, druzí se smějí Vám, třetí se nesmějí vůbec. Ani na jedněch nezáleží. Přátele totiž nepoznáte během party. Ale až po ní. To totiž zůstane jen pár těch, kteří Vám pomohou uklidit. A často to nejsou ti, kteří nedělali nepořádek."

Myslím na ty lidi, co ráno přijdou pomoci. Myslím na ty lidi, co se alespoň nabídnou. Myslím na to, že jsem jim málo řekla, že si toho vážím.

Tak já se jdu pokusit alespoň něco naučit. Do 8 ráno už moc času není, ale přeci...
Mám tady na pokoji takové karmické místo. Zjistila jsem. Už po několikáté jsem si tam sedla a uvědomila si, že ten svůj život vlastně mám ráda. A nevím čím to je. Je to takový problesk pocitu. Pocitu, na kterém záleží. Protože POCITY jsou pro mě absolutní základ. Pocity vedou k myšlenkám a myšlenky k činům. Činům, které třeba nakonec ovlivní celý můj život? Kdo ví. :)

*článek o strastích před tímhle momentem musí zákonitě přijít brzy*

_______________________________________________________________________________________________________________
EDIT: písmo je šedivé a nikdo* neví proč.
[*nikdo = já]