Červenec 2015

As long as I could remember I dreamed in black and white.

12. července 2015 v 1:30 | D^ |  Zkoušet to se životem

Vzpomínám na božskýho Christiana, se kterým se nikdy neuvidíme, protože to odloučení bylo prostě moc velký na to, aby se konečně neobjevila ta vysněná osmnáctiletá šťáva, která říká ich liebe namísto miluju. Běžím a hlavou mi běhají vzpomínky (rozhodně rychleji než já běžím) a občas si je trochu zapisuju a občas o nich trochu přemýšlím zapíchnutá ve vysoký trávě s pohledem na vždycky růžovej západ slunce.

Chci říct, že všichni vnímáme, jak je ten svět divokej a možná k nám nespravedlivej. Že spousta věcí je jinak než jsme chtěli, ale už tak prostě jsou. A budou. Možná, že jsem si vybrala tebe, protože broken hearts can't be broken. (A to je blbost.) Co je zlomený, můžete lámat dál a dupat na to a vůbec všechno. Ale nemusíme. Já to nechci. Spíš cítím, že jak v tom mým světě nedává nic smysl, tak jsem si nevybírala. A to neznamená, že je něco špatně. Alepsoň myslím.

Prostě mám poslední dobou pocit, že jediný, co v mým životě dává smysl je zapisovat si tyhle deníčky na blog (i za cenu, že je to směšný) a pak taky darovat život. Jakkoliv.

Láskou, psem, úsměvem.

S jako (Sid) a to je znamení.

7. července 2015 v 10:13 | D^ |  Zkoušet to se životem
Nerada bych zatěžovala svoje plačtivý blogy radostí, hah. Rozhodla jsem se zaznamenat prvních deset dní s opuštěným zvířetem. Myslím, že to bude méně náročná forma pro čtenáře a mnohem lepší pro mě. jsem sama a myšlenek mám víc, než se mi do hlavy vejde (vedle práce, která mi nějak nejde). [hešteg rýmuju jen tak mimochodem]
EDIT 10daysAFTER : Už si nevzpomínám o čem jsem psala. Ahaha.
Den první.
Nakupování. Odkoupit Sida, koupit obojek a vodítko. Vyrostla jsem u tří psů zároveň. Umřeli. A bylo to těžké odcházení. Jen jsme asi všechny vodítka spálili nebo zahrabali hlubko. Líbí se mi nákup obojku. Jako by si zkoušel boty. A je tak hodnej. V obchodě mě přemlouvá že vyzkoušíme i ty pelechy. Naštěstí si nás nikdo z prodavaček nevšimne. Pozornost odpoutala trojice malých romů, co tam kradla.
___________________________________________________________________________________________________
Den druhý.
Sid mě ráno budí, jdeme ven. Je to nejvíc roztomilý, konečně nějakej neodložitelnej budík, lenochu. Rodina nás opustila. Noc budeme spolu. Při odjezdu trochu hisťáček. Ale zvládáme. Jdem tisknout a pak čekáme na chlápka, co si má vyzvednout projekt s mým falšovaným podpisem. #mocmitonešlo (kecám, jsem v tom nejlepší). Nepřichází, tak po šesté vyrážíme na náš první výběh. Pořád nás někdo zastavuje. Co je to za rasu? ...A co jste vy za rasu, já jsem pes, brý den. A cikán, co se chce seznamovat. Že prý nerad běhá sám. A obličej - ten si taky nerad myje sám? Ale byl milej, mám ráda, když je na mě někdo milej. Se psem koukám to seznamování pokročí na vyšší level. Achich.

Je to můj fitness trenér. Pes, ne ten cikánskej kluk. Vytáhne mě na Střížák ani nevím jak. Nechce se mi. Ale makám teda. Šest týdnů zkouškovýho se na mě podepsalo. Pořád se krmíme. A pořád se venčíme. Musím tomu dát nějaký řád. Ale nerada omezuju druhé, hah. Konečně koupání a....vytírám celý byt. Fuška. I když mám psa, jsem pořád stejně divná.

Vždycky jsem chtěla zvíře, kterýmu budu číst. Kocour to docela bojkotuje, chce spíš drbat. Sid je neklidnej, když jsem v jiný místnosti. Když projdu budí se. A tak sedím u něj a čtu mu Faulknera. Trochu složitá literatura, je znuděn a usíná. Chvíli běží ze spaní. Odcházení ho probudí. Noc je klidná.

___________________________________________________________________________________________________
Den třetí.
Budíček bude pořád. Půl osmá - vypadá že je naučenej. Pořád je veselej, je to hezký. Kocour si ho označuje. venku se bojí kocour psa a doma pes kocoura. Klasika. Kočka je pán a pes je kmán, řekni to! Věšíme prádlo a pereme.

Na klikání nejsem sama. pod stolem psa, na stole kocoura. A pak že jsi sama, haha. Ráda se starám o chudáčky. Nepotřebujete někdo taky opečovat? :)
Odpoledne
Pohled na psí oči, ve kterých už radost přebíjí radost mě trochu rozesmutní. Válí se v trávě a jakoby si říkal no to se mám! A směje se na mě. Ale jak se zvedá, moje hlava najednou očekává, že tam bude obličej Jessa a odfrkne si jako Fík. Vidím je v něm a je mi po nich smutno. Přivádí mě na divný myšlenky. S časem si uvědomuju, že opravdová láska je v životě jen jedna. A je jedno, jestli je to o lidech nebo o psech. Nebo o čemkoliv. Můžu ho milovat jak chci, dát tu všechno co jen půjde, můžu ho mít doopravdy ráda a nebude to žádná prachsprostá lež. Ale vždycky se objeví ten drobný okamžik, kdy se otočíte a doufáte, že zahlídnete jiné oči.
Myslím, že á nadosmrti budu přesně ten člověk, který nemá být zahlídnutý. Je to trochu smutný. A pokud jde o Sida - uvidíme, co nám svět přinese. Jedno je jistý - nemáme si co vyčítat. Největší trest života není vlastní umírání. Největší trest je umírání vašich lidí.
___________________________________________________________________________________________________
Den čtvrtý.
Pes se pořád obrací ke mě, rodina prostestuje (ach, klasika). Snažím se ho nekontaktovat, ale on udělá, co řeknu. Večerní běhání - spokojenost. (Po cestě zase ten cikán, co se na mě směje a říká mi ahoj.) Vyválel se ve smradu, tak se zase koupeme. Psí šampon střídám za teatree. A na krk Garnier 3 oleje. Kožíšek úplně ňuňu.
___________________________________________________________________________________________________
Den pátý.
Veselost. A pes na bodový dietě. Co vidim, to zbodnu.
Práce do projektu je mnohem víc, než jsem myslela. Tenhle dům mě zničí. Ale baví mě to. (Asi láska k sebedestrukci.)
Sedíme společně v kanceláři a tak to má Sidík nejradši. Nikdy nezůstává sám v místnosti, všude mě hlídá. (Holka jak ty pojedeš do Prahy...). Táta u práce nadává a to ho leká. Stejně jako bouchnutí dveří. Bere ho na zahradu, je tam krásně. Okřikne ho ať mu nečůrá na muškáty. Vyděšenej letí domů. Chce si ho udobřeit, ale venku - POZOR - nabízí mu klacek...okaažitě se skrčí a zdrhá pod stůl, pod moje nohy. Ach jo :( Čím dál víc indicií o bití. Největší zlo je člověk.
Hodně se mazlíme, každý den pokroky. Je mi moc líto. Tolik věcí. Útulek Děčín si na FB nepohlížejte. Museli byste chtít někoho zabít.
Slíbila jsem, že zítra už běhat nepůjdeme.
Ve dvě ráno ještě umýt nádobí. Všechno rozházené - a mě to nerozhází. Kluci se mi pletou pod nohy. A mám pocit, že jsou ti poslední, kdo mě v tomhle divokým žití považují za potřebnou. Pro psa prostě nejste zátěž.
___________________________________________________________________________________________________
Den šestý.
Tak už konečně štěká. I když teda, asi je trochu hlídač. Nechali jsme otevřené dveře ven, aby se po ráno trochu věralo, uprostřed chodby jen zamčená mříž. Ty dva, co přišli do práce tam vtrchli. Slušnost pro ně asi neexistuje. I když je otevřeno, stojím na prahu. Sid je trochu poštěkal a báli se. Taky se bál. Ale dobrý.

___________________________________________________________________________________________________
Den sedmý.
Přijela sestra. S králíkem kterého Sid uvítal s nadšením. Behá kolem ohrádky a štěká - božský. Fakt, asi nějaký lovecký pudy. Ale pořád mě poslouchá, tak snad se nic nestane.

*není poznat jestli je to králík nebo náš kocour, hh*

Bežíme ve třech, sestra se přidala po letech. Smějem se a cítím závan euforické nostalgie. Je přes třicet celý den, i večer vzduch doslova stojí, ale v lesíku se běhá dobře. Stará tenisová parafráze "ještě že není takový vedro, jinak bych nešla".
Po běhu jde na pivo. Přemlouvá mě. Ale já jsem klikač. Nemůžu si volno dovolit. A pak taky - moc blízký kamarád. nebo já nevím. zpomínání. I o něm jsem tady jednou psala...on by byl rád, kdyby to bylo jinak. Ale není. Tak aspoň pivo. Je moc hodný, je s ním sranda, mám ho ráda a tak se vyhýbám. To poslední co bych chtěla je ubližovat mu. Na oslavu svý duševní síly a odmítání míchám boží drinky. Milovali byste mě - mít mě.
*v hlavní roli meloun. ale pořád jsem ginová víla*

___________________________________________________________________________________________________
Den osmý.
Udržuju si nostalgii ze včerejšího večera. Myslím, že neumírám. Sid pod nohama. Noc byla strašná. Jít spát ve tři není problém. Problém je, když vás ve 4 budí sestra co přišla z hospody, do pěti se pes chce "kamarádit" s králíkem. V sedum maminka, že jí budí pes a ven chce jít se mnou. Hell baby, hell.


___________________________________________________________________________________________________
Den devátý.
Vážně jsem chtěl toho zajíčka k obědu. Nechápu, proč odjel.

___________________________________________________________________________________________________
Den desátý.
Tak už je náš. Asi hodinu v noci spal u mě v posteli. Ráno se smějeme na posekanou zahradu. Všechno bude dobrý. Chce to jen neztratit naději. A hledat důvěru.



ZÁVĚREM.
Jediná věta, protože toho už bylo za jednu psí duši dost: Canisterapie existuje - při běhání nemám čas na svoje depky. Děkuju ti za to, chlupatá bejby!