close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

As long as I could remember I dreamed in black and white.

12. července 2015 v 1:30 | D^ |  Zkoušet to se životem

Vzpomínám na božskýho Christiana, se kterým se nikdy neuvidíme, protože to odloučení bylo prostě moc velký na to, aby se konečně neobjevila ta vysněná osmnáctiletá šťáva, která říká ich liebe namísto miluju. Běžím a hlavou mi běhají vzpomínky (rozhodně rychleji než já běžím) a občas si je trochu zapisuju a občas o nich trochu přemýšlím zapíchnutá ve vysoký trávě s pohledem na vždycky růžovej západ slunce.

Chci říct, že všichni vnímáme, jak je ten svět divokej a možná k nám nespravedlivej. Že spousta věcí je jinak než jsme chtěli, ale už tak prostě jsou. A budou. Možná, že jsem si vybrala tebe, protože broken hearts can't be broken. (A to je blbost.) Co je zlomený, můžete lámat dál a dupat na to a vůbec všechno. Ale nemusíme. Já to nechci. Spíš cítím, že jak v tom mým světě nedává nic smysl, tak jsem si nevybírala. A to neznamená, že je něco špatně. Alepsoň myslím.

Prostě mám poslední dobou pocit, že jediný, co v mým životě dává smysl je zapisovat si tyhle deníčky na blog (i za cenu, že je to směšný) a pak taky darovat život. Jakkoliv.

Láskou, psem, úsměvem.



Pokud jde o psa, běháme bez vodítka. Nebo spíš s vodítkem v ruce. To je pro mě velký překvapení a zážitek a radost a všechno. Naše ex kluky jsem nikdy neodpojovala. Jenže tady hraje roli získaná důvěra. Víte - moc tomu nerozumím. Je u nás dva týdny. Když jsme včera sbíhali kopec, myslela jsem na to. Dokáže tohle člověk? Mít tolik důvěry v dalšího člověka, po tom všem.Vím, že se tímhle srovnáním psa a člověka dostávám na tenký led, ale přesto. Nebudu ho litovat za to, kdo zlomil jeho srdce. Je to smutný, to ano, ale u něj můžu s notnou dávkou nechtěný sebechvály říct, že on je narozdíl od nás na dobrý cestě. A možná, že i v cíli. Už nehledá.
Jen mě nikdy nepřestane fascinovat, jak mě poslouchá, věří a raduje se. Zlomený srdce nemůžete už víc zlomit, ale můžete ho napravit? Nevěřím tomu, ale líbí se mi na to koukat. Být u toho. A přála bych to všem - a nám - nám všem, abychom uvěřili týhle naději, že v cíli nečeká jen smrt.


Omlouávám se. Mozek se mi rozbíhá do tolika směrů. Do uší vyhrává chlápek na kytaru romským rytmem, ve kterým bych se klidně utopila. Závěrem otázka:

Vzpomínáte si kým jste byli, ně vám svět řekl kým máte být?

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pan Nedostižný pan Nedostižný | Web | 12. července 2015 v 14:13 | Reagovat

Já mám trochu problém s tím ,,že mi někdo řekl, jaký mám být"
Spousta lidí má potřebu bojovat protipožadavkům doby, ale dnes jsme každý sám sobě králem v našich životech a dobu si předěláváme podle svých požadavků. Podle mě nám nikdy nediktuje, kým máme být, to musíme vědět sami

2 paralelnisvet paralelnisvet | Web | 12. července 2015 v 14:52 | Reagovat

[1]: myslela jsem na to hodně...řekla bych, že spousta lidí by třeba nebyla ničím, protože jen kvůli sobě - asi by neměli proč být "něčím" a tak by zůstali jen tak, ničím. Ale naopak si myslím, že já jsem docela svázaná. A není pravda, že bych to nemohla změnit, ale musela bych se vzdát spousty věcí, někomu ublížit....černobílé...to není.  
Děkuju za odpověď .)

3 jsemany jsemany | Web | 12. července 2015 v 16:40 | Reagovat

Poslední dobou mi hodně v hlavě lítá myšlenka, že nejsme takoví, jací jsme se narodili, ale že nás nejvíce ovlivňuje to, co jsme zažili. A přestávám věřit tomu, že jsme byli stvořeni s nějakými konkrétními vlastnostmi, ale že jsme prostě takoví podle událostí, které nás potkaly.
(aneb řekni to radši dvakrát, aby bylo jasno xD)

4 ash ash | Web | 13. července 2015 v 9:14 | Reagovat

Čím som bola? Asi desaťročnou. Odvtedy netuším, čo zo mňa zostalo ešte pôvodné a je to občas zdroj mojich late night myšlienok (fakt občas). Myslím, že svet sám nevie kým chce aby som bola.

Písanie blogových denníčkov máva vedľajšie efekty usporiadanejšieho života! :D

5 Val O. Val O. | Web | 14. července 2015 v 0:33 | Reagovat

to je naprosto výborný materiál na filozofování! protože co bereš jako "svět" a co je minulost a kde se bere změna a tak dál. a je pozdě a já bych se do toho neměla pouštět.
mám hroznou radost z pejska. k záchraně životů - navrhuju dárcovství. to je skvělá věc.

6 May May | Web | 15. července 2015 v 6:54 | Reagovat

Wild hearts can´t be broken. Tak to je.
A jasně že zlomený srdce může bejt spravený. Už jen proto, že nikdy doopravdy zlomený nebylo.
Jo a po smrti nás čekaj úžasný věci. Po schodech do nebes vystoupáme po boku svatejch až k branám Valhally.

7 Antia Antia | Web | 15. července 2015 v 20:29 | Reagovat

Je boží.
Naději se snažím zabít.
Jinak tenhle článek je poklad.

8 Háčko Háčko | Web | 15. července 2015 v 23:06 | Reagovat

Ty a tvoj blog ste jedna terapia, vieš to? Tiež mám pocit, že zapisovanie myšlienok, poprípade hlášok je niečo, čo má zmysel, čo je neskutočne upokojujúce - len keby sa tým dalo živiť :D A presne tieto prechádzky do prírody, beh, pes, to všetko dáva človeku lepší pocit, a zároveň popri tom stále premýšľa nad tým čo keby alebo nad tým, čo bolo.
A kým sme boli pred tým, ako nám svet povedal, kým máme byť? Ľudský potenciál je nekonečný, možnosti svojim spôsobom taktiež, v tomto prípade často človeku hovoria kým má byť jeho rodina, alebo ľudia okolo neho. Aj tak, priala by som si, aby ľudia boli taký, aký chcú byť. Nie aby pozerali na verejnú mienku alebo na to, čo sa zdá byť ako ľahšia a jednoduchšia možnosť.

9 Jana Jana | Web | 24. července 2015 v 18:16 | Reagovat

Pes je opravdu velkou náplastí tam, kde je zlomený srdíčko. Pes je ale i sám od sebe velkým darem pro člověka. Jeho věrnost nezná hranic. Pes je bez ega...tedy kromě našeho pejska, ten ještě kousíček ega má..:-) Ale ono se zlomený srdce dá opravdu napravit, uzdravit a to velmi lehce, věř mi. Nejdřív se zdá, že to není možný, a pak najednou příjde někdo jiný, a zas je to ten nejlepší, a srdce je opět zdravý. Asi má velmi dobrou regenerační schopnost. ;-)

10 bludickka bludickka | E-mail | Web | 27. července 2015 v 18:34 | Reagovat

Máš pravdu. Lámat se dá donekonečna.... Možná že ještě snáz.. protože to stačilo na mnoha místech popraskat...
Jo a zapisovat si deníčky, to je pro mě taky zásadní v mém nesmyslném životě...
Poslední otázka je silná, ale přesto nedokážu být tou holkou co předtím, i když vím, že spoustu mých pohledů na svět (které mě ničí) dost zásadně tvarovali druzí... Ale já to asi myslím jinak než ty. Dá se na to podívat více způsoby...

11 S. S. | Web | 1. srpna 2015 v 2:51 | Reagovat

Proč se spolu vždycky bavíme o psech a škole, ale nikdy ne o chlapech?! Možná se bojím toho, že bys mohla milovat ještě někoho jinýho kromě mě...Každopádně ti chci říct, že s tebou sice nemůžu létat, ale můžu stát při tobě a nešlapat při tom po srdcích <3

12 Clairka Clairka | Web | 8. srpna 2015 v 21:16 | Reagovat

Tenhle článek mi přijde smutně krásnej. Minulý týden jsem zjistila, že se můžeme vrátit k tomu, kým jsme byli, ale bojíme se na veřejnosti, kvůli tomu, co nás společnost naučila.
Taky mám teď pejska a je to úžasný. Škoda jen, že to svoje praštěný štěně prostě z vodítka pustit nemůžu...

13 soul-underground soul-underground | Web | 16. srpna 2015 v 19:44 | Reagovat

Pes je nejkrásnější tvor na světě. Na konci možná čeká smrt, ale za ní je nové zrození. Krásný čtení jako obvykle.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama