Srpen 2015

Dopis z Jerusaléma.

23. srpna 2015 v 23:26 | D^ |  Zkoušet to se životem
Chtěla bych se podělit o něco milého. Především je to pokus uchovat si to navěky - a lépe na místě, kam se vracím. Je to velmi osobní dopis mojí mamince od paní, se kterou strávila hodně času v dětství. Slyšela jsem o ní tolik vyprávění, o té době tehdy a vlastně nikdy nepátrala po ní. S rodinou, ke které patří tento příběh se vůbec nestýkáme, včetně maminky otce. Nestojí za to. Píše se o velkém domě, o který ten pán brzy přijde. Je to obr vila tak za 10mil. i v nezachovaném stavu. Nikdy jsem do něj nevkročila.
Je zvláštní, jak se v jednom dopise dostanete od koncentráku k pečení chleba. Je to dlouhé čtení a vlastně nevím,zda může něco přinést. Ale já ho potřubuji. Vlastně první člověk z celé (až na tetu M., toho času ve Vídni), který působí velmi pozitivně. Ovšem jsem se s žádnou z nich nikdy nesetkala. Na ostatní jsem na světě, bohužel, příliš pozdě.
Nadechnou a vydechnout. *Mám ráda ten nádech historie, kde se dezert jí stříbrnou lžičkou.* (A co když zrovna takovou, jakou jsem pořídila ve vetešnictví...:) )


A mě se chce tak spát, ve vůni tvých vlasů.

21. srpna 2015 v 1:14 | D^ |  Zkoušet to se životem

"Aby vám Nakata řekl pravdu, sám žádnou vzpomínku nemá. Ani jedinou. A navíc je ještě hloupý. Řekněte mu prosím, jaképak jsou takové vzpomínky?"


Pročítám si zase po době Kafku na pobřeží. Listuju nahodile, rychleji než čtu, hlavou mi běhají ty slova, který zachytím. A je mi z toho úzko. Nepotřbuju příběh,abych cítila vzpomínky. Tak jaképak jsou takové vzpomínky. Otevřeme Nakatovi společně oči?

Ležím. Za dva dny jsem naspala až až. Vlasně ani nevím, jak moc. To bych nebyla já, abych po velký snaze být velká holka neupadla do nemoci. Starat se o děti s chřipkou nebo čím vlastně, to není super. Matky samoživitelky, jak to jen děláte? Jen pomyšlení na přípravu jídla mě žene zpátky do koupelny. Naštěstí jsem si jí prohlížela zblízka dopoledne se savem, tak mě to podruhé nerozháže. Vlastně, co to kecám. Jsem normálně ubrečená. A jsem na to sama. Nakonec jsem si řekla o pomoc. Nebylo to tak hrozné. Děti mají zase svojí maminku. Naší teda. A nestartovalo auto. Fakt terror, já už tý vesnice mám dost. Měla jsem horečku, bylo mi špatně a pak ani nejede auto. Achich. Soused, co mi to pomohl kabelama nahodit říkal, že tam uhodil blesk. Ehm. Fakt v pohodě. Cítím se v bezpečí, děkuju. Mám na blesky smůlu, zdá se.

Teď už jsem ale doma. V téhle posteli se ve mě vždycky mísí klid s intenzivním pocitem, že dělám všechno špatně. Že bych měla být víc young, wild and free. Ale pak nevím, proč bych se měla do všeho tolik nutit. Tradičně pak přemítám o způsobech sebeumření a usínám. Nebo ne.


Lepší slova přinesou perseidy. Dneska nic.

12. srpna 2015 v 18:05 | D^ |  Zkoušet to se životem

*V den, kdy se léto zapomnělo. Volání vždycky pomůže.*