23. srpna 2015 v 23:26 | D^
|
Chtěla bych se podělit o něco milého. Především je to pokus uchovat si to navěky - a lépe na místě, kam se vracím. Je to velmi osobní dopis mojí mamince od paní, se kterou strávila hodně času v dětství. Slyšela jsem o ní tolik vyprávění, o té době tehdy a vlastně nikdy nepátrala po ní. S rodinou, ke které patří tento příběh se vůbec nestýkáme, včetně maminky otce. Nestojí za to. Píše se o velkém domě, o který ten pán brzy přijde. Je to obr vila tak za 10mil. i v nezachovaném stavu. Nikdy jsem do něj nevkročila.
Je zvláštní, jak se v jednom dopise dostanete od koncentráku k pečení chleba. Je to dlouhé čtení a vlastně nevím,zda může něco přinést. Ale já ho potřubuji. Vlastně první člověk z celé (až na tetu M., toho času ve Vídni), který působí velmi pozitivně. Ovšem jsem se s žádnou z nich nikdy nesetkala. Na ostatní jsem na světě, bohužel, příliš pozdě.
Nadechnou a vydechnout. *Mám ráda ten nádech historie, kde se dezert jí stříbrnou lžičkou.* (A co když zrovna takovou, jakou jsem pořídila ve vetešnictví...:) )
Milá S*!
Táta mi řekl, žes mu psala, tak jsem hned vlezla do jeho e-mailu. ;-)
Píseš, že od našeho posledního setkáni uběhlo už téměr třicet let. Ja si myslim, ze je to bliz ke čtyricítce. Ale u Tvého táty jsme byli někdy teď docela nedávno. Možná to bylo minulé léto? Moc se mi líbilo, že zase bydlí v tom starém domě. Těšila jsem se na ten byt, ale tím sklepem jsem byla trochu zaskočena. Přesně si pamatuji ten vchod, kuchyni, kredenc a nějaký gauč. Pak si pamatuji nejaký velký obývak, který snad měl uprostřed schod? Jednou jsme tam dělali velky oběd a byla to možna kachna se zelim? Bylo tam hrozně moc lidi u stolu, nejen moje babička, která tehdy také s nami přijela, ale možná i Tvůj strejda, ktery bydlel nahoře a psal tam detektivky.
Pamatuji se na Tvoji babičku. Ona si psala s mojí babičkou - a to poměrne dost často. Tvůj dědeček se poznal s mým dědečkem v Terezíne a od té doby se naše rodiny přatelily. Já jsem si vždycky myslela, že jsme přibuzní. To jsem si myslela ještě o několika dalších rodinách. Pak mi to táta vysvětlil, že u Židů jsou tak úzké vztahy, že se nepozná, že nejsou rodina. Docela mě to mrzelo, že nejsme příbuzní. V naší rodine se totiž poměrne dost lidi vrátilo a některým se povedlo nějak vyhnout koncentráku, takže po válce nás pořád ještě bylo dost - dědeček byl totiž z 15 dětí. A já jsem byla zvyklá na to, že mám spoustu příbuzných, u kterých neni jednoduché definovat naše příbuzenské vztahy. Já to vždycky brala podle věku a všechny oslovovala osobnim jménem a tykala jim. Nikdy jsem neříkala "teto" nebo "strejdo", protože to byl pro me definovany pojem, a tetu a strejdu jsem měla jen jedny - tátovu sestru Vlastu a jejího muže Adu, kteři ač mi příbuzní nejbližši, s rodinou se příliš nestýkali a žili jenom pro sebe. A přitom Vlasta sama jako díte prošla Terezínem a všechny, co se nevrátili, osobně znala. Mně o nich vyprávěla moje babička, která měla neuvěřitelnou pamět a díky její velké pomoci jsem sestavila rodokmen a popsala staré fotky. Vzpomínám si, že Tvoje babička s dědečkem jsou na fotkách ze svatební hostiny Vlasty, která se konala v lednu 1948 v *.
Také si vzpominám, ze jsi byla ostrihaná na kluka. Mám pořád schované fotky z letište Ruzyně, kde pijeme džus brčkem!!! Já tam mám netradičně dlouhé vlasy a dva culíky po stranách.
Na Tvoji mámu si matně pamatuji. Vím, že byla hodně hezká a moc hodná. Myslím, že jsi ji byla tehdy hodne podobná. Ale hlavně si pamatuji na ten dopis, kdy o ni psala Tvoje babička. Tehdy mi problesklo hlavou: "Co bude se S*?" A pak zase Tvoje babička psala, jak si Tvůj táta našel svoji současnou ženu a ten příběh se mi moc libil!
I na Tvoji vesnickou babičku si pamatuji. Také tam byla zvlastní kuchyň, stůl a kredenc. S nečím jsme si tam hrály. Myslím, že jsme navlékaly nějake korálky a že mi pak Tvoje babička snad dala nějakou korálkovou figurku. Určite bych ji doma našla. Možná mi dala i nějaké už navlíknuté korále? Že jsme nešly spát - to se nedivím, já jsem byla hrozný ponocný! Ale hlavně co mi utkvělo v paměti, že jsme tam dělaly koblihy. To byla pro mě novinka, protože doma jsme je nedělaly - tedy aspoň ne do té doby. Mě se na tom hrozně líbilo, jak se vykrajovaly pomocí skleničky od horčice (?). Pak jsem na moji babičce chtěla, aby jsme je také udělaly a vysvětlovala jsem ji, jak se to delá!!! :-) Dodneška si vážim pravých koblih, ktere jsou vyrobeny touto vykrajovaci metodou, a temi mastnými koulemi, do kterych se napln napichuje zcela pohrdám. Tehdy se takové prodávaly jen v mléčných barech, ale dneska už jsou úplně všude.
Teď mi problesklo, žes měla takového černého plyšového kocoura s nějakým zvláštním jménem?! Najednou jsem Tě viděla v paměti v * na autobusovém "nádraži". Tam jsem ho viděla naposled, ale byl s Tebou tehdy všude tam, kde jsme byly - i v * .
Zpátky k těm koblihám. Mozná, že to víš, že žiji v Jerusalémě. Tady se koblihy dělaji na svátek Chanuka, protože se v něm připomíná olej, který tehdy zázračně vydržel hořet 8 dní v Chrámu očistěném od modloslužby, přestože se jednalo o davku jen na jeden den. Tak na Chanuka se jí vše s olejem: nejradši koblihy a bramboráky. Tady ovšem nedělají rozdíly mezi vdolkem nebo koblihou, prave proto, že obojí připravují úplně stejně, až na to, že koblihu napíchnou. Já se vždycky snažím dělat osvětu a vysvětlovat, že ve všech středoevropských jazycích existují dva termíny. Při té příležitosti vzpomenu i slavný citát J.F. Kennedyho pred berlínskou zdí, kdy prohlásil: "Ich bin ein Berliner!"
https://en.wikipedia.org/wiki/Ich_bin_ein_Berliner, což právě tím, že použil neurcitý člen, řekl, že je "berlinská kobliha [kolac pripravovany na panvi]" z nemeckeho 'Berliner Phannkuchen'. Při té osvětové příležitosti si také neodpustím krátké narážky na rozdělenou Evropu a Studenou válku.
Koblihy jsem tu dělala jen jednou asi před dvěma lety podle českého receptu z internetu a právě tou vykrajovací metodou. Teď mě zase napadá, že na tom veleobedě - nepodávala tam Tvoje babička nějakou zvláštní bublaninu? Tu jsme totiž doma také nedělali. U nás se hlavně dělaly dva štrůdly - jabkový a tvarohový, někdy makovec nebo tzv. fofrbuchta. Je dost možné, že doma máme nějaký recept od Vás v babiččině kuchařce nebo dokonce v kuchařce dědečkově, kde on vždycky psal, od koho ten recept dostal a pri jaké přiležitosti ho použil. Je v něm spousta receptů na různé sladkosti.
Mně pečení dortu nebo buchet moc nebere, ale teď jsem totálne propadla domacímu chlebu ze 100% celozrnne mouky. To je dalsi reakce na místni kuchyni. Donedávna tu pořádný tmavý chleba vůbec neznali. Nejběžnějši byl ve všední den chleba bilý a pak v pátek večer slavnostní chala, což je také bilý chleba, který je upletený jako vánočka. Ta chala je vetšinou moc dobra a naučila jsem se ji pecti z celozrnne mouky, ale porad mi vrtalo hlavou, jak se dřive připravoval chleba a hlavně jsem si vůbec nepamatovala, že by se do chleba nekdy dával olej! Začala jsem ty místni recepty zjednodušovat a pak jsem chlebovou problematiku studovala na internetu hned v několika jazycích, kde mě především zajímal německý vicezrnný chleba, ktery byl zcela úžasný a který jsme si vždycky vozili domu. Až jsem se pres Cuketku
http://www.cuketka.cz/ propracovala k Maškrtnici
http://www.maskrtnica.cz/ až ke chlebu z kvásku, který jsem sama vyrobila. Pak me jednou, když už mě nabylo sebevědomi a už jsem zkusila všechno možné včetně přidání piva nebo vařených brambor, tak me tedy napadlo upéct chleba bez kvásku a i bez kvasnic s odvolanim na svatek Pesach, kdy se v Bibli píše:
"Z těsta, které vynesli z Egypta, napekli nekvašené podpopelné chleby, protože ještě nevykynulo. Byli totiž z Egypta vyhnáni a nemohli otálet. Ani potravu na cestu si nestačili připravit." (Exodus 12:39) (
http://www.biblenet.cz/app/b;jsessionid=2e7qo3rgqfnk?book=Exod&no=12&_sourcePage=xksJf6ORGd7cDB9DecuCQQ%3D%3D&__fp=fbIVUJhsQOzEWf6uEfPVUw%3D%3D) Ovšem není tam uvedeno, jak dlouho by to bývalo trvalo. Když se pečou macesy, tak těsto se musí dát do trouby do 18 minut od začatku jeho přípravy, protože po 18 minutach uz začina proces kvašení. Samozřejmě, že podle toho, co jsem sama vyzkoušela, jsem už věděla, že chleba s kvasnicemi musí kynout aspon hodinu. Jenže kvasnice se začaly použivat až ve středověku a v Evrope. V Egypte je neměli!!! Pak jsem si četla jestě o chlebu a bilé mouce v České stravě lidové
http://wwwold.ekovesnicky.cz/strava/bila_mouka.html,
http://wwwold.ekovesnicky.cz/strava/chleb_2.html, a ten čas tam už byl více proporcionalni a méne "fantastický", protože bylo jasné, že při pečení chleba jde o proces. (Až teprve nedávno jsem se dozvěděla, že v Etiopii nechávaji těsto zrát až 3 dny!!!!)
Já se tehdy rozhodla, že těsto nechám zrát 24 hodiny a k mému velkému překvapení z něj vycházi naprosto úžasný chleba, který si chválí každý, kdo ho ochutná. Dokonce jsem začala razit heslo: "Nenoste na návštevu sladké koláče/dorty - přineste radši pořádný chleba!!!"
V příloze Ti posílám recept, kdybys chtěla podniknout chlebové dobrodružstvi. Není k tomu potřeba žádné zvlástní zařízení: chleba se hněte ručně bez nějakých mixérů a peče se v normálni troubě.
Také Ti posilám několik fotek místních koblih-vdolků. Nedávno v rámci zdravějsí výživy je začaly dělat i z celozrnné mouky, což jestě šlo. Místo smaženi je pekli, což bylo také dobré, ale už to byl jiný zákusek. A korunu tomu dali někteři místní koumesové, který se pokusili připravit koblihy na slano třeba s lososem nebo tunakem, ktere nejvic podobaly nejakym sendičům: Prostě tu hotovou kouli nařízli a doprostřed dali, co uznali za vhodné.
A vidět bychom se konecně už mohli/y! V záři jsem v Praze a třeba bych se někdy s tátou svezla do *.
Do té doby se měj krásně a díky za to, že ses ozvala!!!
J*
Klenot mezi klenoty, nechť tu navěky leží uschován. :)