Září 2015

We only say goodbye with words.

14. září 2015 v 20:12 | D^ |  Zkoušet to se životem
Naposledy k rubrice pokusů. Končím, ale bez potlesku.
______________________________________________________________________________________________________


Zklamání mě dohání k slzám. Obvykle. Opustit bezpečnou skořápku anonymního sdílení je krokem vpřed. Někdy je ale potřeba se na malou chvíli rozeběhnout opačným směrem, abychom dohnali sami sebe, své samotné duše kulhající daleko za vlastním očekáváním. Možná daleko, ale stále na dohled. A tam si podáme záchranou ruku.


Deník běžecké nuly - díl druhý: nechodící mrtvola.

14. září 2015 v 0:41 | D^ |  Zkoušet to se životem
Nemusíte to vůbec číst. Pochvalte mi psa a všechno je oukey.



Asi nejsem vhodná k chovu. Během se asi snažím zabít. Ale jen se tak trochu dojebávám. (pardon) Rada zní: když vyběhnete a bolí vás kyčel víc než obvykle, řešení není nepřestávat aby tělo přestalo bolest vnímat. To je můj způsob. Značně nepraktický. Nemůžu chodit ani normálně usnout únavou.

V leže koukám s klukama na basket. Českej černoušek se mi líbí, chtěla bych ho do kuchyně. Podával by mi věci z horních poliček, na které ani nedohlédnu. (Hobit zdraví Soula.) Ze všeho mě to bolí, tečou mi slzy a noha je jen výmluva. Prostě je to pohodlný nemyslet na to, že by neměly. Večer se snažím umýt nádobí a rozbiju dvě misky najednou. Vzdávám se.


____________________________________________________________________________________________________

Rozhodnutá nepsat už o pocitech. A o citech. Stejně - lidi o ně nestojí. Nikomu nejde o vylitý srdce, mělo mi to dojít dávno. Mám v sobě předržený cit, stejně jako mamky otec míval předržený hlad. (A možná pořád má.) Naoplátku jsem zjistila, že mám rozepsaných článcích docela dobrý nálože slov. Z takových těch dnů, kdy se děje tolik, že nestíhám ani vydechovat.
Teď zas píšu pořád a o ničem. Protože to potřebuju. A prostě proto, že můžu. Jednoduchý. *irony alert*

Tak a reklamace. Jdu rozbít ještě talře a pár obíbených hrnečků. *tady se ničemu nevyhnete snadno*

Ze všeho jste právě pochopili, že máme rozbitou myčku a já miluju život. *irony alert*

Deník běžecké nuly - díl první: puchýře.

12. září 2015 v 1:49 | D^ |  Zkoušet to se životem
*pustě jsi song, pokud je venku už tma*


Zkouším to se životem už nebezpečně dlouho, nemyslíte? V rubrikách mám pořádek asi tak jako v životě. Žádný. A celkem trpím. Můj stůl nevypadá dobře po jednom dni používání. Přitom bych ve všem chtěla mít čisto. Ale připadá mi to nudné. Hrnky od kávy, napůl zmačkaná plechovka od Semtexu z nocovky, co má teď tak pěkný design, popsaný papíry od posledního projektu, kolečka od kávy, myš, co nepoužívám já, ale dvojčata na hry, skripta, poznámky izolepa a krémy. Na puchýře, na obličej, na nohy. A taky je tady dost prázdých lahví od magnesie - horčík potřebuju. O těch právě sundaných náplastích taktně mlčím. A všechno se to teď snažím polít červeným vínem.

Slečinka se dočista vytratila, jasná věc. Jsem strašně nešťastná a nemůžu to ani říkat. (Ani tady a to je co říct!) Nebrečím. Jen v noci ze sna. Proč jsou ty noční můry vždy na podzim? Dneska...teda vlastně včera v noci hořelo. V mý hlavě. Vzzbudila jsem se lapajíc po telefonu. Že tím něco změním? Ve tři ráno každý spí. A na strach jsi sama, bídačko. Pár týdnů zpět jsem se těšila do prahy. Teď už nějak vůbec. A ani nejsem ráda tady. Zase je všechno špatně. Místo rodinnýho leso-výletu jsem zůstala doma. A spoustu času jen cvičila. Bez efektu. Mám pocit, že nic co dělám nedokážu. Tak jako dřív. A hlavně si musím na víkend říct o práci. Dodělat něco, co by se jinak nestihlo. Protože nemám z čeho zaplatit kolej. Nebo spíš nemáme. Proč těď životu tolik vládnou peníze? Chtěla bych se tam u okýnka jen usmát a odejít. A neplatit za měsíc, který tam nestrávím.

Ale mohla bych. Každý večer bych zašla do baru, řekla bych *ten drink je na támhletoho pána* jako to dělá sestřička moje a byla bych opilá, povolná a odevzdaná. Začínám si myslet, že tenhle sebou-pohrdající život má nekonečně vyšší kvality. Ráno se dáš dohromady, vypiješ lněnou mouku s kefírem a věříš na lepší zítra. Život je nesmysl. Když nedokážu stvořit lepší svět pro někoho dalšího. Jsem vážně nešťastná, už jsem to říkala? Chtěla bych ten nesmysl milovat. A umět uběhnout maraton. Upéct Pavlovu bez panickýho strachu jíst to. Pochovat svýho dvacetikilovýho roztomilýho psa bez strachu že jednou umře. Dívat se do zítřků s nadšením. Chtěla bych být v pohodě. Nebát se citů, co zmařím. Kyblík říká, tak se neboj a miluj mě.


Dlouho jsem nemluvila o pražských lidech. Kyblík je pořád přítelíček, Bloncka je vypočítavej a přátelství nezná - chce jen konečně dokončit ten návrh na longboard, Olda na mě nepromluvil od chvíle, co jsme se potkali na schodech s jeho přítelkyní. Zbytek stagnující. Těším se snad jen na Bloncky spolubydlu J, o kterým vůbec nepíšu, ale je to škoda protože jeho humor zachrání kdejaký slzy. A když ne humor, tak jeho gin. Zůstane mi princezna M. na pokoji a M z druhého se odstěhuje. Smutek.

Odprostím se od dalších řečí. Jsem ráda, že jste tady. Začala jsem psát na nový místo, abych alespoň někde byla sama. Ale dnes se vracím. S omluvou, že píšu teď tolik moc. Ale nějak se bojím, že se už víc nemůžu nadechnout. Třetí omdlení a já nevím proč. Nejspíš mám moc velký srdce (což není vtip.). Nechci řešit chlopěň, velikost srdce, strašáka rakovinu ani nefunkční štítnou žlázu. Chci být prostě jen celá. Chci dýchat bez důsledků.

*puchýře, víno a nalezená mikina, co si ušila maminka před dvaceti lety. dobrou noc, beutiful*

Join the caravan of love.

9. září 2015 v 23:29 | D^ |  Zkoušet to se životem
Dlouho jsem sama po sobě nepřečetla nic srdcovýho. Snad nepotřebuju ke všemu kolejní citový eskapády? Nebo snad...

Chci Vám říct, jak moc přemýšlím. Poslední dobou mi tady není tak dobře. Jako bych byla svázaná vším tím, co by se mohlo provalit. Nejspíš se obávám sama sebe. Ale se svařeným vínem, který mi rozmrazí kosti to bude snazší. Poslední dny mi je ukrutná zima. Každodenní běh mě na pár hodin rozehřeje. Když pak pláču nad svými výsledky, napadá mě, že jsem se měla asi radši opít. Rozehřeje to víc a nerostou z toho svaly na stehnech. Ani puchýře. Snahy o slečinku jsou celkem marný. Naštěstí mě zvířata milujou, tak svůj osud naplním hodnotně.

Sestřička vločka velká dostala dneska přidáno. Řekla si sama, hrdinka! Mám radost. Paradoxně bych řekla, že za plat architekta by dneska běžná dělnická profese šla radši na pracák a běžný architekt prodávat pojistky. Život je velký rozhodnutí. Já jsem šťastná z toho, že mám zpět tu sestru, co jsem měla. Se všema chybama, vztekama a obdivem. Na druhou stranu mě myšlenka na to, jak ona už ten život zvládla a žije zahání pod víko. Po dávným rozchodu s přítelem se vdává. Každý týden s jiným. A já to všechno statečně vyslechnu a snažím se jí dostat zpátky nahoru. Terapeutku už vyměnila za mě, je to lepší. Rozumím. A jsme na dobré cestě. Je někdy zase doma a hrajeme a ona zpívá a já zpívám a je to marné, ale coververze na Drown od BMTH nás moc baví. Protože prostě...víte. Baví. A já si tak představuju, že to nikdy nedokážu. Tak jako ona. Být velká a říkat si o přidáno. I když s velkými obavami. A představuju si, jak to vzdá s tím nekonečným střídáním ponožek jak chlapy a bude šťastná. A bude se vdávat a já jí tam budu zpívat Caravan of Love. Are you ready? Já ne, ale Ty budeš.

Bojím se velkých zklamání. Přesto v ně nikdy nepřestanu věřit. Totiž...věřím, že všechno, co děláte s celým srdcem a ještě špetkem plic k tomu, se nemůže obrátit v čiré zlo. Nedokážu nenávidět. Dokážu jen všechno fatálně obrečet, utopit v lihu a prázdnym sexu s kolemjdoucími. Protože smutek je vždy silnější než zklamání.

Kdyby to tak nebylo, nedělala bych to pořád znova a znova. Až se brzy vrátím do Prahy, omluvím se všem zaujatým za to, že jsem byla moc. Psát takový pocity, to nemá smysl. Víte, že ano. Tak prosím, věřte na lásku. I když před vámi zavřela dveře. Fixa přece říká, že velká láska není zbytečná. Nikdy.





Pila jsem víno a píšu si na nový blog. Spoustu výčitek zaženu zítra dýňovou polévkou. Kluci zas budou prskat, ale přežili už horší věci.

Better days behind us now.

6. září 2015 v 18:31 | D^
Léto se loučí. A poslední den bez bundy jsme strávili na běžeckým závodě.
Jak se jen tohle mohlo stát.



Narozeninový růže jsou vždycky radost sama. Hybrid mezi růží, lilií a tulipánem je navíc i překvapení. Další Murakami do japonský poličky a taky nějaký domečky. Nezapřeme svoje poslání. Sestřička přivezla vodku, to je přeci jasné. Chi.

Ale pokud mluvíme o zradě, pak jedině o registraci do závodu. Už vás někdo obdaroval startováním na 12 kilometrů mučivýho běhu? Asi ne. Hádat se a říkat ne vcelku nepomohlo. Tak jsme si i pobrečeli, že nejsem dobrý vzor pro děti. Jsem v křeči a sama sebe se ptám, čím vším bych ještě měla být?

*nový boty a měřící čip na noze. už to nezvrátíš, chudinko*

Zavolala jsem o pomoc sestru a na poslední chvíli vyrobila 4 sourozenecká protestní trička RUNNING SUCKS. (Dokonce se mi podařilo najít tiskařskou barvu na kapelní trička vyrobený kdysi. Alternativní způsob výroby znamená mít nakonec barvu i tam, kde jí nechcete. EVERYTHING SUCKS.) Chtěla jsem tam taky napsat "běžim kvuli tátovi", ale to by se asi nasral. (Pardon.) I tak to bylo dost. Sourozenecký klan bude asi i v novinách. Přemýšlím jak postovat fotku a neupírat soukromí všem fotografovaným.

*pak že ta škola k ničemu neni*

S běhu ambivalentní pocity. Byla jsem ráda, že mám sestru. Ale celkově mi to až moc připomíná křepčení s tenisem. A taky jsem kilometr před koncem málem omdlela. Zase. Tenhle týden by to bylo podruhé. Co s tím nevím. Kocourovi není nejhůř, ale ani dobře.

Zima mi smazává úsměv. Kdybych ho měla. Na ranním vyklusání nás předhání hustý déšť. Mrznu. Ozy netrénuje, na skejt taky nemá pršet. Špatná neděle. Už cítím chladný kosti. Předtucha konce. Musím si uklidit stůl a začít se učit. Prychokiller.

*zas můj art*



Kolik ti zbývá životů?

2. září 2015 v 14:00 | D^ |  Zkoušet to se životem
Konec léta. Na první den ve třetí třídě vyrazila sestřička jako víla-nevěsta. Je tak krásná, že jsme museli odpoledne do oblíbené restaurace, abych si jí užila. Poslední den sluníčka. Tak nějak celkově - i přeneseně.

Ironie, že poslední den léta je zároveň první, kdy vyrážím ve střevíčkách. Poslední roky trávím léto v teniskách. (A né, že by nebyly střevíčkové.) A teď se to musí tak pokazit. Mám strach.

K princeznám sice pivo nepatří, ale kdo to soudí. Nemám teď moc cvik, takže doma odpadávám prakticky okamžitě, kolem půl jedenácté. V půl třetí mě budí pes. Skáče na zavřené dveře. Chce ke mě a pak zas hned ven. Je ostražitý. Ve tři chce znovu ven. A já nevím co se děje, protože nikdy takhle v noci nezlobí. Potřetí ho okřiknu a spíme až do sedmi. A teď si říkám, že jsem byla blbá.


Ráno jsem našla kocoura mezi květináči. Brečí. Držím mu hlavu zatímco veterinář zašívá nohu, ze které je vidět odhalená kost. Kůži tam mají jak papír. Hlásím všechno, co jsem objevila a diagnóza je zřejmě auto. Tolik trest za tu volnost. Do silnice obvykle nechodí, nicméně - kočka si dělá co chce, nenechá si bránit. Doktor říká něco o malých nadějích a čekání. Pak už se proberu na zemi. ... Takže jsem zase omdlela. Paráda. Myslím, že nemůžu mít děti ani psa. Jsem neschopná.

Bojím se, že to nezvládne. Ale vím, že se jen tak nenechá. A je mi špatně, protože to omdlévání mě vždycky porazí. Je mi zima.