Říjen 2015

Don't break someones heart they only have one... break their bones they have 206 of them

30. října 2015 v 15:15 | D^ |  Černobílý svět.
Psát článek se mi chce vždy, když si ve státnicových hromadách přečtu něco, čemu vůbec nerozumím. Nebo spíš si nedovedu představit, že to budu někomu (někomu = komisi plné nerudných profesorů) vysvětlovat. Dokážu být dobrým architektem, i když nebudu znát Eyringův vztah na výpočet doby dozvuku v auditoriích, protože je přesnější než vztah Sabinův? Proplétám se stavební fyzikou a je mi ze sebe smutno. Fyziku jsem se snažila pokořit už u maturity. Dora, vždy tak trochu masochista.

_______________________________________________________________________________________
Všichni muži by měli být jako můj bráška. Když se ráno probudí, přijde za mnou a zeptá se, jestli mi může uvařit kávu. A když odcházím, říká, že mi to sluší. Nebo v pondělí než odejdu na vlak "tobě se tak krásně lesknou vlásky". Není kouzelný? Je! (A můj.)
Ty kafe už ale nedopíjím. Dělá mi je on i taťka. Fakt. Je to vtipné, občas skoro najednou.

_______________________________________________________________________________________
_______________________________________________________________________________________
Kačenka na koleji říkala, že bych měla jíst čokoládu. Že mě to uklidní při učení. Jenže já nejím čokoládu. Spíš už ne. Když jsem byla malá, bylo to moje nejmilejší všechno. Ale holkám se mi nechce říkat, že to jíst prostě nemůžu.
Doma to nehrozí.
Objímám sestřičku. A koukám, že ač hubeňátko, už má taky ty koláče nad masculus gluteus medius. Ten horní zadek. Někdy se mi zdá sen, jak si to odřezávám nožem. Zábavné. Mamka říká - "to jsou boky děvče, to je abys mohla mít děti. Na čem jiným chceš ty děti nosit?"
A to se směju, to je pravda. Znáte takový ten postoj nakřivo, když máte malý díte na ruce a u toho druhou rukou děláte všechno? Taková stolička. Srandičky.
A nějaká špatná genetika. Vždycky je na co si stěžovat.

holčičí verze písničky o zadku, oh yeah
_______________________________________________________________________________________
Dneska se mi zdála snad kombinace všech nočních můr. Já mysím, že mě nikdo nezachrání.

_______________________________________________________________________________________
***

Když usneme
plamen naší duše
se vznese nad město
nad vesmír
do zářívé temnoty podvědomí

nedávejte šanci světlům,
která nemají naději.

***
_______________________________________________________________________________________
Články beze smyslu. Nevadí vám?
Mě ne.
_______________________________________________________________________________________




Je s ním, jen když dělá, že spí.

28. října 2015 v 15:15 | D^ |  Černobílý svět.
Dny se mi ztrácejí mezi prsty. Pobyt ve škole mě stresuje víc, než je potřeba. Utíkám před Prahou a věčnými otázkami. Někdy je to vážně nepříjemné. Ale nejsem už ani nešťastná. Ani opilá životem (ani ničím jiným).

Uvědomuju si, že nemůžu donekonečna čekat na něco, co nikdy nepřijde. Že největší smysl v mém současném životě má rozpis na *plank challenge*, kterou se snažíme s M. pokořit. A to je, řekla bych, dost smutné naplnění podstaty.

Nic není v životě tak marné, jako užírat se nejistou-nešťastností. Prolíná se tolik pocitů, že fakt nelžu, když říkám, že jsem se zjednodušila. Když je něčeho moc, už to nepřetéká, protože nemá kam. A já mám fakt pocit, že jsem úplně klidná. Přitom nejsem ani trochu. Zvláštní. Doopravdy.

A tak jsme se s S. shodli, že už to nebudeme dál napínat. Že každýho život utíká jiným směrem. Nebo spíš žádným směrem. Takový pocit mám ze sebe. I když to svět vnímá jinak, protože přece stále něco zdolávám, někam jdu, něco dělám...je to činnost. Ale ne naplňující. Možná pomáhá společný čekání na něco, co se nestane. Překrýt to období nesouvislosti něčím stále se opakujícím. Třeba psaním zpráv, kterým nerozumí. Asi nikdo.

Pročítala jsem včera kolem půlnoci všechny ty dopisy, co jsem napslala. Je to dost proměnlivé, ale milé. Nebudu si lhát. Zastavila jsem oči u :
vždyť srdce nebolí
máme je z jiných tkání
udělám cokoliv
prosím, nalezni mi moje rány.

Myslím, že se to podařilo.

Tahle zkoušková doba brzy pomine. A ať už to skončí jak chce, budu se muset podívat sama na sebe. Jak to vidím se životem. Jestli propadnu stejnému hýření jako loňskou zimu. Nebo jestli už to ve mě umřelo a budu sedět u monitoru a pracovat. Asi obojí.

Svět se opil, neví kudy jít, touží po světle a chce slzy pít z tvých očí. My dva jsme bezbraní, když nám půjčují kousky chvil a slibují, že až se setmí....


Tak nevím, možná nám ten trochu výstřední chlapík pošle dolů hvězdu. A třeba nás to zachrání a možná nám změní cestu. A když bych se zahleděla do dálky, někam mezi dny dávno milulé, věděla bych, že jediný, co je všechny spojuje s těmi dnešními (okrem barvy vlasů), je myšlenka na pocit, že *velký prázdno nepřetejká *. Možná, že tahle holka o který říkali, že má velký srdce, je strašně prázdná. A pochopila, že ta chyba je tady. Ne někde jinde. A v nikom jiném.

A tak to bude. Dál budu spát sama, a někdy možná s někým, ale rozhodně nepřiznaná. A můžu jen čekat na den, kdy už nic z toho nebudu muset. A budu jako ten kosmonaut. Zrána se dívat, jak se maj. Protože oni žít budou a nejspíš i docela dobře.

Z výtahu bez čísel taky vystoupíte. Jen v úplně jiným patře, než jste potřebovali. Zorientovat se, nebo rychle naskočit zpět, než se dveře zavřou a klec se navždycky ztratí?


Nothing's gonna hurt you baby.

26. října 2015 v 2:49 | D^ |  Černobílý svět.
Změnil se čas, máme o hodinu víc. Přesto je zase půl druhé a já se chystám rozepsat další čláek bez koceptu a hloubky sdělení, místo abych spala, protože ráno vstávám na brzy-vlak do Prahy. Vlastně do školy. Teď jezdím pěkně rychlíkem na Podbabu, pak už jen dvě zastávky tramvají a u bývalé Billy vybíhám do ústavu. Nevyspalá, ale já už to ani nevnímám.

Ale lhala bych, nějaký předběžný koncept už jsem pár dní vypisuji, tak jsem zvědavá, jak a jestli se ty výkřiky zapojí. Aneb jak píše noc.

Navzdory letnímu mlčení jsem se programově udobřila s O. Mrzí mě, že to zase byla moje iniciativa, ale ti muži jsou všichni tak strašně na baterky a vystrašení. Potkali jsme se v menze při večerním vítání prváků, kam jsem byla odtažena, když už to končilo. A kde už nebyl žádný prvák. Asi je moje povinnost vítat se. Ani nevím, jestli jsem chtěla. H. mě objímá hlavně když se někdo dívá. Tak tam to měl asi ideální. O. pozdravil jak vyděšený zajíček, nicméně jsem to přešla, pak se ztratila a s holkama šla brzo spát. Neobvyklé! Kolem jedné nás vyklepali kluci, co měli vodku a rum. Že jsme nepřišly. Hell yeah hoši, vítejte v prváku. Pro holky si musíte dojít. A v zápětí neodmítnutelný K. Namol. Chvíli vtípky, chvíli usínání. Chtěla jsem ho odvést o patro výš do pokoje, takže hned oblímání. Dostala jsem velmi opileckou pusu. Na krk. Spíš za krk. Nevím, kdo byl víc překvapenej, jestli já, nebo M., která to sledovala z postele. Každej hejter je ve skutečnosti jinej. A může být moc rád, že si nic nepamatuje. Druhý den odpoledne...
"hele doro, já mám tady takový dejavu, tak se omlouvám, že jsem tady asi byl".
"Jo kámo, dala jsem tě do postele. "


*tuhle písničku sem dávám pro Valinku, pricezničku z druhého konce slzy*


Jsem probraná a píšu O. Že to takhle nejde, a že mi skoro připadá, že už nejsme kamarádi. Až moc nocí společných na to, abychom nebyli. A nejen nocí. Za odpověď bych ho nejradši propreskla. A tak si dělám výchovných deset dřepů a odpovídám až za dvě hodiny. Udobřili jsme se až v pátek. Takový v celku produktivní den. Produktivní na vztahy. Když už jsme byli s O. v pohodě, vyprávěl mi jak jim jde to jejich kartičkování. Heathstone? Asi. kolem mě tolik hráčů a já se v tom nevyznám. No ale v robotice a jaderné fyzice taky ne, tak snad přátelé omluví. Když se to u mě na pokoji sejde, připadám si jednou nohou v absolutnu, jak nevím, o čem je řeč. A tak alespoň vařím dobré čaje. Něčím to zachránit musíte.
A pak jsme se smáli tomu, jak to naučí děti. A já prý svoje děti naučím nespat. Jako vůbec. A fungovat. Tak to mě zamrzelo, že je to jediné, co si ze mě vzal. Prý ne, ale stejně... (Nakonec, to by ti ty děti musel někdo udělat, ehm.) Takže nic, klid. Jedeme dál.

O tobě, pane K, psát nebudu.
Ale napíšu o mladíkovi, kterého neznám dost na to, aby dostal krycí jméno. Jen mě zkrátka velmi potěšil. Jednoducho - srdcem.

*ilustrační věta z messengeru k mladíkovi*

Jmenuje se Igor. Párkrát se zůčastnil brigády na stavění tenisový haly. O tom procesu nevíte zhola nic, protože v té době paralelu asi nikdo nečetl. (zlatý doby!, depka jen pro sebe) Prostě jsem bývala v dětství dost nakoplá teniska a táta doufal, že vyhraju Wimbleon. Čímž si způsobil další životní zklamání. Rozdýchával to ale jen tak tři roky, pohoda. Ale protože je to moc drahej sport na to, abychom machrovali, rovnou jsme se starali o celý klub za městem. Tenis v zimě, pokud fandíte antuce, se hraje v nafukovací hale. Tu vám může postavit firma co je vyrábí za tučnej honorář. Nebo to zvládnete sami. Jsme stavaři, tak zvládneme, že? Ale co pracující síla? Lidí v klubu pomálu, ukrajinci vypijou víc než odpracujou a kluci z odvykačky jsou sice levný a skvělý lidi, ale měsíc po brigádě vám vykradou klubovnu, nebo byt. It depends, jak moc si je pustíte k tělu.

A tak jsem skončili u kluků z gymplu. Po škole jsme nabrali kamarády a rozvěsili letáky *hledáme SILNÉ MUŽE*. A celkem se to setkalo s ohlasem. Dali jsme jim kilo na hodinu a k obědu guláš. Vesměs kamarádi, takže velká sranda. A abych to neprodlužovala, i tenhle Igor se párkrát zůčastnil. A teď, když už se to rok neděje a jeho jsem neviděla možná tři roky a předtím fakt jen sporadicky, se začne domáhat zapojení do skupiny na fb, kde jsem se organizovali. A já jsem milá, tak mu osvětlim situaci. Pár vět o tom, jak to bylo fajn. To potěší. Ale naozaj. Něco děláte se srdcema lidi si to pamatujou a rádi vzpomínaj, i když je to v celku bezvýznamná částečka jejich života.
A pak už jen psaní o tom, jestli jsem *ta dívka s černobílýma vlasama*. No kouzelný. Přemítám teď nad kvalitou článku, která se hádám blíží nule. Výpovědní hodnotu to má sice výše, ale to nikoho nezajímá. Tak připojím nějaký brigádový vzpomínky. Stejně už mě všichni znáte, tyjo. Anonymita ztracena v nedohlednu.

Jestli si rozkliknete TOHLE, tak uvidíte celý proces stavění v rychlosti. Autorství patří Ajťákovi, ale o tom už dávno nepíšu.

*líbilo se mi, jak mi tam PK dával ten kšilt. drsná kultůra, to neznám!*

Tak konec. Byl to milý příběh dne. Nepřipadala jsem si osamělá. Ale jako *turbodmychalo* (personal message, PaneK).

Bloudíš podzimní nocí,
ztrácíš se, proplouváš
ve tmě hledáš cosi.
Je tolik nároží kde můžeš
-prokřehlý a doufající -
čekat na někoho úplně jiného.
Ve městě stočeném do klubíčka noci,
kde není cítit druhého.
*smsky stejně dneska lidi moc nepíšou. už je to skoro jako dopis*


**********************************************************************


Sama sobě jsem napsala vzkaz, že se sice snažím, ale pořád jsem jak B-side od Placebo. (Koukám, že jsi mi úplně ovládl článek. A pak že jsem dominantní. Omyl.) Za zmatky v duši, prostoru a čase může jako obvykle S., ale toho to netrápí, protože má svých dost. A nikdy mu to nemůžeme vyčítat, viď doro. Ono mi to nejde, totiž.

*Won't you miss me?
wouldn't you miss me at all?*
*tahle ruka v igelitu, to je taky B-side. And I miss you. More than these memories.*


Tahle přehnaná energie psát ve 2:16 mě popadla po dvou skleničkách Grants. Ale už začínám cítit potřebu...jít ležet a přemýšlet, protože to já teď dělám místo spaní. Třeba o tom, jestli posílat nahatý fotky je víc nemorální, než se občas spustit s někým bez plánu.

S jsem zavzpomínala na první hodinu v hudebce. Asi teď budu přemítat nad tím mým bubenickým učitelem, co spal se studentkama. Fakt ironie. Člověk, o kterým jsem pochybovala, že se kdy ožení (pořád se neoženil). A on lámal srdce holčiček. Mě měl rád, občas mě vozil domu. A jedna mě pak nenáviděla, protože si na něj myslela. Mě by to tehdy ani nenapadlo.
(*vsuvka: 2:20 a Sid si štěkne na dveře, really? Jediný, který neumí otevřít sám.*)
Učitele omlouvá jen to, že jsem díky jejich PinkFloyd revivalový kapele zažila fakt pěkný konzerty. Ve starým kině sedět. A poslouchat dark side, zatímco z toho až brečíte. Mamka byla tehdy těhotná.


*vyrobíte si plochu s gramatickou chybou? ...JÁ ano..*

Na poše mám *opravdu pochopit princip znamená žít podle pochopeného* už moc dní. Pochopila jsem, že nic nepochopím. Tak jsem to dala pryč. Stejně jako tehdy růžovou s výkřikem, že život stejně netrvá věčně.

***

Asi jsem měla chuť napsat tuhle nesmyslnou řeku. A jestli to taky teď čtete jako já, tak si říkám, že ten život je docela nabitej. Pár vzpomínek a tolik slov. Poznali jste, že jsem smutná? Smutná a v mánii.

*nevím jak ty, ale já budu*



Bůh je dočasně nedostupný.

21. října 2015 v 2:15 | D^ |  Černobílý svět.
Nejsem žádnej opuštěnej flanďák - je to jen nápis jedný pankrácký zdi.

*

Vcházím do pokoje, bílý hrnek bez citů, černá káva. V rychlosti usednout na nižší z postelí a trochu pomuchlat zrovna upravený přehoz. Kvapně otevřít editor a jako Carrie Bradshaw zapsat myšlenku, ve vzduchu jí nechat znít. Chci vám něco říct.

Podzim je plnej krásnejch barev a kapek deště. Ale taky smutku, osamělosti a obav ze zítřků. Spousty mých dní je plných apatie. Tak strašně citím, že už skoro nic necítím. A nemyslela jsem, že to kdy budu psát.
Tolik hovorů o lásce. Zhrzené, ztracené, proběhlé, současné. Kolik se jen do jedný malý holky vejde. Nikdy není mým úkolem to hodnotit, ale být dobrým recipientem. Co chci říct je o tom všem. Co mi to dalo a vzalo.

Jen krátce: To, že někoho máte rádi, to je jen váš cit. To je sakra vaše věc. Jediné, na čem sejde, je to co děláte pro lidi, o kterých tvrdíte, že je milujete.
Tak na to prosím nikdy nezapomínejte.

Nebo myslíte, že je to úplně jinak?

I had a feeling I could be someone.

19. října 2015 v 15:15 | D^ |  Černobílý svět.

Seznam článků k odeslání se rychle krátí. Informativní hodnota nic moc, o tetě z Jeruzaléma jsem ani nenapsala. Bolí mě v krku a zaplatila jsem si posilovnu na koleji. Venku už se složitě hledá čas k běhu. Déšť. Zima. A asi zase nová bunda/mikina na zimní běh. Rodiče, ach. No, vlastně i tu posilku mi zaplatili. Já přece nemám nic navíc. Na jakýkoliv projev života z mé strany reagují aktivněji než já. Posilovna, nájem, internet, deštník, barva na vlasy, bunda, sponky co ztrácim, růžový víno a objednané "omalovánky pro velký holky". Prý proti úzkosti, vybarvování. (Bludičkko, jedny i pro tebe?Nevinný) Člověk nepochybuje, že mě rádi vidí. Trochu dlouhý seznam na to, že se nic nestalo.


Na státnice mám nejhorší možnou komisi. Ani o tom nechci psát. Nefiltrovaný fotky týdne místo slov. Napsat kratší zápis na paralelu než na třiprincezny je podivný. Asi to nejsem já.



*vlastně jedna filtrovaná. to aby mě M. nezabila. a náš život na hromadě.*


*příprava do ateliéru a učení : dvě věci, který bych měla dělat místo vkládání fotek na paralelní*

*v ateliéru se líbí jen mýmu svetr. čekání čekání čekání*

*v noci připravovat snídani jako vzorná sestra. ještě že jsem dělala ještě slaný, tohle byl těstový omyl*


You gotta make a decision
You leave tonight or live and die this way



Tanči až se slzy spustí.

18. října 2015 v 15:15 | D^ |  Černobílý svět.
Dora došla,
už jste jí měli moc,
chtěli jste jí celou noc,
z toho by na životě malá pošla.
...to psal Princ, on mi pořád něco takovýho posílá. Proč proboha.


Ostudný momety přijdou, né že ne. Když brečíte v baru, vždycky se najdou nějaký utěšovatelé. Je to tak průhledný, že do nich kopu. Kdyby se neobjevila ta slovenka z béčka, co jí vůbec neznám. Asi bych nepřestala. Někdy...mě i holky zachraňujou. V jejich objetí se mi už tolik brečet nechce. *teď si všichni mužský čtenáři představujou jak se dvě holky objímaj* (Má takový vlnitý prstýnkový vlásky a byla stejně malá, jako já, hah. Lepší?) Nikdy nevím, kdy mě to přepadne. Asi nějaký zbytečný slova padli na úrodnou půdu. Hlava mě po večírku bolela, ale z brečení. A pak ještě nohy z tančení a podpatků. Žádná velká ostuda není dost dobrá na to, aby přepsala pocity.

Na koleji. Jdu do koupelny a ve dveřích se skoro srazím s Cyklistou. Musel se vyděsit, jak moc mě vyděsil. Možná mu to na vteřinu bylo líto. Cyklista je podolní fenomén. Feťák, který se chodí sprchovat do naších sprch. Byl zrovna v ráži, ale mluvil se mnou. A nejspíš jsem byla první, kdo s ním normálně mluvil, první kdo mu podal ruku. Jmenuje se...je to fér, psát to? Nevím, ale přála bych mu nějakou záchranu, i když vím, že jedna Dora svět nespasí....tak mi to bylo strašně líto. Jak ho domobrana vyhazuje a poklepává si po ramenou, jak je super a silná a....a přitom je to neskutečně trapný. Nevím, jestli se zlobit na lidi kde nechali srdce, nebo na sebe, kde jsem nechala rozum. Chápu, že jsem mimo. A taky nic nedělám. Jen je mi to líto.


Ironie? Představil se jako Tomáš Sýkora. Dala jsem do goolu tomás sykora praha a našel se rozhovor s klukem, co chce Prahu plnou cyklistů.

Svět mě nikdy nenechává na pochybách, že je všechno osud.

7.10.2015

Život dává a život....znáš to.

17. října 2015 v 15:15 | D^ |  Černobílý svět.
2.10.2015

Periody jsou příšená věc a bez vína to zvládám jen těžko. Situace na rodinném účtu je víc než marná a tak to řeším úporným soustředěním. A taky napíšu odvážný článek, který si budu vyčítat. Sotva začíná říjen, ale na řadu se dostane počítám začátkem prosince. Snad už bude všechno jinak.

Padouch L., který si to všechno může teď krásně přečíst, se mi snaží lehce vnutit jako benefit. Né, že bychom byli friends, ale vše se dá oddělit, když jste dost cyničtí. A já jsem zrovna obzvlášť otupělá. Čím víc testosteronu od sebe odháním kvůli tobě, čím víc se mi to daří i velmi nedaří, tím víc toužím po kontaktu s tebou. Všechno, byť srdečné se mi zdá v momentě tak málo. Chci všechno, koušu se do rtu, kroutím se. Koušu se do rukou, trápím se. A nevím.....jen vím, co jsem neměla. Žádný zklamání bych neměla obracet v laciný objetí nad ránem.

Hlavou mi běhají myšlenky. Jak to asi máš ty? Jestli tě taky napadá, prostě někoho políbit. Nechat se. Zkoušet, jestli něco cítíš. Nebo se prostě jen tak ...odreagovat? Vůbec nevím. Myšlenka na tebe mi svírá dech a cizí rty mě chladí. Žádná touha, horkost. Žádný přímý pocit, který přisuzuju vášni. Proces ujišťování se ve vlastní beznaději. Protože čím víc něco chci, tím méně věřím.

Uvykla jsem si psát krátce. Šetřím si slova na nekonečný promluvy se svým svědomím. Opravdu jsem se tolik zjednodušila? Ach, kde jsi...


Dovol mi odlehčit vše Nesnesitelnou lehkostí bytí:

Nejtěžší břemeno nás drtí, klesáme pod ním, tiskne nás k zemi. Ale v milostné poezii všech věků žena touží být zatížena břemenem mužského těla. Nejtěžší břemeno je tedy zároveň obrazen nejintenzivnějšího naplnění života. Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější, pravdivější.
Naproti tomu absolutní nepřitomnost břemene způsobuje, že se člověk stává lehčí než vzduch, vzlétá do výše, vzdaluje se zemi, pozemskému bytí, stává se jen napůl skutečný a jeho pohyby jsou stejně svobodné jako bezvýznamné.

Co si tedy máme zvolit? Tíhu, nebo lehkost?


Guess it's true, I'm not good at one night stand.

16. října 2015 v 15:15 | D^ |  Černobílý svět.
Druhá noc v praze minula. Už si zase ráno češu vlasy a na oči používám tři různý barvy. Obědvám energydrinky za šest korun, ačkoliv je to hnůj. Moje strava je teda úžasná, musím založit režim, abych si pořád měla co česat.

Druhá noc v praze minula. Značně aktivněji, než ta první. Kulturní šok jsem zahodila a opět otevřela dveře. A nevím nevím, jestli to nebyla chyba. Přijímat nocležníky je chyba vždycky, ale v tý písničce je but I still need love 'cause I'm just a man. Pravda je, že necítím vůbec nic. Nic velkýho, nic pozitivního. (vsuvka: A milý L., jestli to teď čteš, tak jeden milej pocit nesmím zapřít - a to když jsi říkal "to není možný, ale ty jsi hodná i poránu", když jsem ti podala vodu. #opilci) Asi jsem poznala citovou plochost, jakou má 80% populace. Tento týden je to druhý důkaz konce. A nemyslím tím teď nějaký srdeční pocity, ty mám - a jaký. Myslím obyčejný prožitek. To obávané Up&Down se mi nějak omezilo. Po delším down na statické "něcomezi". Já už asi nebudu já. A jsem docela ráda, jen z toho musím vyklouznout. Těším se, že se mi zase srdce na pár okamžiků zastaví. A při dotyku mi projede štiplavý výboj až do konečků prstů, kořínků vlasů, aury kolem, do všech spárů který ani nevím že mám. Nic takového mě teď nepotkává. Jen se usmívám a dělám, že ano.


S tím posouváním zveřejnění si docela nahrávám. Uvidím pak sebe takovou, jaká jsem byla a nechtěla být. A budu mít možnost srovnávat. Myslím, že svůj morální propad oproti statečnému létu odpracuju učením. Každý asi potřebuje trochu ránu do hlavy, aby uvěřil sám sobě. Že myšlenky, který hlavu neopouští jsou asi správný. I broke my own heart by loving you.

Note to self na závěr článku, kterému nikdo nerozumí:

Nikdy nemlč, když chceš říci NE.


Tepota může už klesnout jen o 283°, zatímco stoupat může až na pět tisíc. Nevím, na co si stěžuješ.

15. října 2015 v 15:15 | D^ |  Černobílý svět.
Nadpis říká, že je mi zima a že na výlet jedu s typickým studentem FELu. (Teda až nato, že asi není tak odpornej, jak naopak říkají vtipy. Je asi v pohodě.)

Překvapil mě, jak dobře to zvládl doma. Každá další návštěva má co trumfnout. Dedukuji, že je to tím, jak moc postrádá domov doma. Přijede sem a vidí, že táta nemusí být srab, co utekl, že nemusí pít, že se nestará jen o sebe; že máma nemá vždy u sebe ještě druhou mámu a nemusí se o nich říkat Hitler a Göring a že i když každý má chyby, tak to může být docela normální.

Do postele se dostáváme hodně pozdě, částečně i vinou dlouhého hodinového hovoru s kolejním šéfem K., který mě láme na vedení příštího jubilejního kolejního festivalu. Jako hudebník má tolik známých, že mě láká na účast Tří sester, Sto zvířat a Karla Plíhala. Bude to společensko-sociální boj, pokud to vůbec vyjde. Ale tohle si nemůžu nechat ujít. Vezmu to.


Když dva lidé opačného pohlaví sdílí ložnici, mnohdy to nese konvenční očekávání. Což přináší malé mužské zklamání, neboď se frigidní Dora necítí na to udržovat už takovéhla benefity v přátelství. Nechci ze sebe zvracet. Chci si udržovat morální sílu a svůj smutek.

A výlet?
Ač mám ryze vodácký rodiče za mlada, na vodě jsem nikdy nebyla (slovy: NIKDY). Najednou mě známý, kterýho si pamatuju jako malá holčička když mi dával plyšáky, odváží do Prahy, kde mě naloží na raft a bude očekávat, že jsem se potatila. Paráda. Bojím se vodníka, ale jsem hrdina. Mám H. od toho, aby mě zachránil, případně.

Záhy zjišťuju, že je to masová akce a že i na řece může být zácpa jak na D1. A skauti kam se podíváš. Jediná mladá holka posádky, která je tam s tátou má radost. Asi je taky skaut. Mě to nic moc neříká, nejsem přes tu organizovanost. Voda se mi líbí. Koukat na můj běhací Vyšehrad z pohledu řeky ještě víc. A přes první boje s pádlem a jeden zlomený nehet se ukazuje, že na levém háčku sedí talent. Na rozbitý životy a na všechno, co vůbec neumí. Tleskejte.


Jedeme jako dvě lodě, druhá je rodina známého bráchy a to už je na mě moc. Mám ráda ty jejich děti, ale nervózní ženy mi skřípou v uších. Nemůžu přijít na chuť oddanosti davu a v jednu chvíli mi tečou slzy, který nikdo nevidí. Někdy bych si strašně přála mít radost z takových věcí. A nemít pocit nepatřičnosti. A osamělosti, mezi lidmi. Copak jsem tolik jiná? Jsem dokonce jediná, kdo se tam snaží o humor. Který se zvrhne na "děláme si srandu z Dory". Nevadí mi, jen je smutné, že ten pravý smysl setřásli někam do vody. "Ty hele si tak divná, s tou tvojí kámoškou, přitom tvoje rodiče byli takový fajn lidi, normální. Měl jsem je rád." Byl to vždycky fajn strejda.


Takže jsem se neutopila. H. odjel z Prahy zas domů a zdá se, že ho to bavilo. My se vracíme domů a po cestě stavíme u nechvalného řetězce Mc'Donalds, kde piju kafe. Polovinu cesty domů se probírá, jaktože jsem ještě nic nejedla a zbytek cesty se mlčí. Doma je mi smutno a trpím pocitem stejným, jako před týdnem. Moje úzkosti se vracejí snadno. Procházka se sidem, ovocný košíček od maminky a spát. Před půlnocí informace, že zítra jedeme do prahy za tetou J. z dopisu z Jeruzaléma.

Až ráno pochopím, že zítra znamená dnes.


29.9.2015

Nečekaný ponor

14. října 2015 v 15:15 | D^ |  Černobílý svět.
"Hele já musim ještě naložit lodě..tak ráno v 8 tě tady vyzvednu!"

A dveře se zaklaply. Je něco po sedmé večer a já jdu zkusit sehnat parťáka na zítřejší Vltavský raft. Nestačím se ani nadechnout a jsem v podstatě postavená před hotovou věc. A nebo neumím říkat NE, když jsem v defenzivní náladě. A možná...možná mě to i trochu zachraňuje. Z pocitů zoufalosti trvajících zbytečně moc dlouho. A navíc už mi bylo docela fajn.


Beru telefon a v messengeru hledám HŠ, o kterým jsem řekla, že je to kámoška z prahy, že možná pojede. Sranda. A táta řekl, že je to modelka. Pochybuju, že už je z EXPO doma. Itálie je lákavá na delší výlet.
V chvilce zjjišťuju, že už je nějakých dvacet minut doma a máma mu právě nandavá večeři. Doma v Ostrově. Čas tedy má, žejo?


Jedeme s maminkou na pohotovost se setřičkou. Je chudinka, s těmi horečkami. V nemocnici je nasraná tlustá sestra a mladej doktor bez odporu. Po skoro dvou hodinách odjíždíme bez výsledku. Ráno nás zachrání naše doktorka, i když je ten 28. říjen.

Jen co H. přetrpí dvou a půl hodinovou cestu posledním možným vlakem k nám, už už mě objetím vítá na nástupišti. Zvláštní, jak rychle se to seběhlo. Vlastně jsem takovou návštěvu doma ještě neuspořádala. Mám vždy obavy větší, než je realita. Domů se vezeme mým rozvrzaným autem, smějem se až když se mě snaží navigovat při couvání do dvora (z kopce). "Ty máš nějaký smrtelný křeče?" Haha. Zvládnu to i poslepu, opakování je matka...znáte to, ale moudrá teda nejsem.

Ve dveřích, a nutno podotknout v šeru, už stojí maminka. Já zamykám bránu a H, si myslí, že je to sestra. "Čau, tak to jsem já ten H!" ...."Tak co jeee?"..."ehm, no nic..tak já jsem teda S." .... "Ježiši, pardon, já jsem myslel, že jste segra. Tak to se omlouvám, dopravdy se omlouvám, promiňte, paní T." A tak se smějeme, jak bychom se taky nesmáli. Maminka říká, že "to jí snad ani nemůže urazit" a jedno společenské fau-pax nutné při každé návštěvě je za námi. Připíjíme si teqilou a do mě to teda napadá. Večeříme tátovo pečené maso. To se zas smějí všichni mě, jak se snažím. Že jím večer a navíc maso. Hovor se stáčí na venkov a popravy zvířat. Dřív...dřív to bývalo jinak.

Moudro večera: Husu na oprátce neoběsíš, nemá vaz.


**pokračování zítra**

Neuvěřitelný Krásy

13. října 2015 v 15:15 | D^ |  Černobílý svět.
"Proč to kazíš, když už to bylo tak pěkný?!"

Nebudeš muset nic dělat, dostaneš cimru "v zadu", budeš klikat co chceš. Stačí přivést toho chlapa, samy to nezvládnem. I dětem tam bude líp, budou na čerstvym vzduchu.
"Holky, vy to máte fakt vymyšlený..."
Nojo, dělat dobrý obídky je to jediný, co nám šlo bez velkýho úsilí. Ale možná by stačilo dělat investiční záměry. Radit, v tom máme taky poměrně jasno.
_______________________________________________________________________________________________________

Vždycky jsem chtěla hotel. Dřív, než jsem si uvědomila, že budu navždycky sama neschopná štěstí prodávat v květinářství Neuvěřitelný Krásy a čekat tam na prince, aby mi řekl, že jsme to dokázali. Jestli ještě ale bude čemu fandit.
Domácí holčičí drbání vyprofilovalo penzion s pokojíčkama k nakousnutí; s jídlem, který lidi vždycky spojuje; s gaučíkama, na kterých se natáhnete po obědě; s vypěstovanou levandulí; s místností pro kluky-tatínky, aby se mohli podívat, jak dopadl ten zápas; s kurzama šití na odpoledne; v zimě s velkým krbem; s velkou knihovnou; s potulným kytaristou místo rádia; s básníkem, co vám složí verše na rozloučenou....s notnou dávkou lidskosti. Penzion se sluncem uvnitř. Který tam dáme, protože to umíme.

Jenže lusknutím prsů se nic nestane. A my jsme příliš zakonzervovaný v týhle době. Tím, co musíme, co by se mělo a tím, na co doopravdy dosáhneme.

Ale na snech to nic nemění. Když už víte, že k paštice bude marmeláda z červené cibule; kdo bude vařit český nezdravosti a kdo zdravý nedobrosti; když víte, jakou barvu bude mít prostírání a že čokoládový pralinky jako dárek jsou nutnost. Když víte, že lásku můžete dát skoro všem - nezáleží jak.

Mít sny, je to pošetilé?


A právě jsem vymyslela, že se bude jmenovat Penzion Neuvěřitelný Krásy. Jdu to říct holkám.

I can't do that without you, my little fluffy bro.

11. října 2015 v 21:15 | D^ |  Černobílý svět.




Přesouvám prohlížení podzimu mezi staré zápisky. Podzim je krásný, tak žádný smutný slova!












S. se mi směje, že pes se nesměje. Ale směje. Sid, ten má všechny pocity jako já :) A nebo taky jen jako chlap, taky cítí....cítí hlad. .)



*******************
A nakonec ohlédnutí. Vymněnila jsem kabelku za psa. A chodník za vyběhaný cesty. Jen nové boty spí v Praze, když jsem doma.

#FALL2015

#FALL2014


Z deníku stařičké dámy.

11. října 2015 v 15:15 | D^ |  Černobílý svět.
Zapomněla jsem říct, že můj život je neskutečná nuda. Jen mi to nevadí.


S lidmi prakticky nemluvím, ani je neobtěžuju rádoby vtipnými posty na facebook. Dopoledne se snažím prospat. Zkracuje to utrpení a ve spánku se prý nejlíp spaluje. (I za to se dá skrýt nechuť do dne.) Přes den se zas snažím neignorovat materiály ke státnicím. To jde těžko. Ani přestěhovaný nábytek ani nově zřízené místo k polehávání tomu moc nepomáhá. Večer oblékám padák na psa, hlásím pac a hlásím madla, vyrážíme. Běh už znáte. Takže když zrovna nedrhneme záda o ploty, nebo nepláčeme proč je to za rybníkem tak do kopce, čeká nás procházka. Důchodcovská procházka, říkám já. Je to pomalé, je to dlouhé a kdyby to psa nebavilo tak moc a domu jsme nenesli chleba k večeři, tak snad i nebezpečné. Proč? Nic mě neruší. Můžu si v klidu rozhádat svý mozkomory.

Zjednodušila jsem život. Ten svůj. Na nejmenší možnou míru. Se psem chodím v teplákách, který mám celý den. V mikině kterou jsem zrovna první našla. V teniskách, co svítěj růžově. Až pod světly lamp se prozradí, co jsem si dneska utřela z rukou do zadku. Tenhle zvyk je nebezpečnej. Aneb ne vždy vám někdo kouká na zadek protože by ho zajímal. Z vlasů mám asexuální culík nebo drdol, který dělám dřív než úplně vylezu z postele a můj oblíbený make-up z výprodeje už nejspíš vyschnul. A když jsem si stíny udělala včera, vydrží i dnes?

Před pekárnou promlouvám psovi do duše aby neštěkal. Pochybuju, že mě kdy vnímal. Pečivo už dlouho nejím, přesto z procházky nosím teplý chleba od místního pekaře. Rodina je základ státu, nebo ne? Škoda, že není tak docela moje, jsem poměrně poddajná. I když si dnes a denně vyčítám svojí odevzdanost zajetému systému.

Domů se vracím zapletenými prázdnými uličkami. Jen zřídka se s někým minu, jako by snad byl konec světa. Rty mám pevně semknuté a vše kolem se zdá tak smutné. Kočka uprostřed silnice. Vzduch voní listím předvídající velký pád. Čtu jsi jmenovky na brankách a poštovních schránkách. U známých jmen vzpomínám, jak vypadaly jejich děti. Kde jsou teď a kde jsem já? Čtvrť, kde není žádný lékař dost daleko. Honosný vily po němcích se většinou dostali do rukou "lepších lidí". Nakonec si z pohledu svého profesního zaujetí říkám - dobře že tak. Jejich příjem a snad i společenský nadhled jim nedovolí domy prznit. I přes dlouhé roky a rekonstrukce si drží svůj původní nádech. A my už jsme skoro doma...

Úplně všechno nemůžu vzdát.



Pac a Madla.

9. října 2015 v 15:15 | paralelnisvet |  Černobílý svět.
"Ehm, tak jo. Jdeme ven??"
*stříhnutí ušima za současného natočení hlavy* K tomu výraz: k nezaplacení.
"Tak jdeme." (vstávám)
*řítí se dveřmi, pod nohama to prokluzuje a při pádu se stáčí do klubíčka*
Je to pako. Ale hlavně nehrajte na kytaru ani nesviťe baterkou. Nechcete přece vidět hrdinu s hlavou pod dekou. Nebo ano?

Každodenní opakované oblékání psích kšírů kterým říkám padák (možná proto, že to tak vypadá?).
Řetěz příkazů.
Sedni. Dej pac. Hodnej.
Teď druhou. Neééé, tuhle ne, tu už jsi dal. (stav konta packy v padáku: 0 - slovy nula)
Tak znova. Dej pac, hodnej.
Dej pac...nééé.

Pro formu jsem přední tlapky pojmenovala Pac a Madla. Sid teď dává pravou Pac a levou Madlu. Usnadňuje nám to život a přidá trochu smíchu. Říkám mu občas Madla, podle levé nohy. A je to moc moc směšný. Když se bojí, vypadá jak Madla - docela určitě. Na Madlenku jindy volám Side, Sidíku, Dedíku, Viciousi. Ale taky Blbečku, Sidomíre a Nemůžeš.srát.lékárníkům.před.brankou!, přičemž poslední mu přináší zřejmě největší radost. Zlatíčko.


Win or lose together.


Nejprve musíme udělat první krok, pak rozmýšlet kam vyběhnout.

7. října 2015 v 15:15 | D^ |  Černobílý svět.
V duši padesátileté.

Můj věk se naklonil, tak už nemůžu počítat se stoprocentní výbavou. Přestože by člověk mohl být na vrcholu svých sil kolem třicítky, já už vypočítávám, co zvládnu a co ne. Klouby zaznamenaly opotřebení, ale kyčel mě prý bolí ze slabých břišních svalů. (Pomluvy!) To tělo je propojenější než předměty ve škole. Doufám, že je to jen dočasný stav.

Ať už dočasný nebo ne, situace mě donutila oblékat běžecké jen obden. Pokud pes už dávno kolem netančí včelí tanečky, převlékání podprsenky ho probere do zlomku vteřiny. A hned má radost. #chlap. Vyběhnout za tmy znamená vynechat les a zvolit město a s ním nekonečné přehnané vyhýbání se autům projíždějícím okolo. Ze soucitu mu uvolňuji na chodníku místo dál od silmice, načež s výrazem lapené šelmy drhne bok o míjené zídky. Jsem trochu zoufalá a křičím. Jsem si ovšem jistá, že moje křičení v očích psa zní jako "ťuťu-ňuňu, dáme si piškotek?". Výchova jak hrom, to vám povím. Ale kde je strach, klacek nepomůže.

Buď zvýším příkon, nebo ztratím výkon.


My so called love goes viral.

4. října 2015 v 23:43 | D^ |  Černobílý svět.
Martin řekl, že nemůže být s holkou, která mu připadá, že je chytřejší než on sám, a taky "srdci neporučíš"; Princ a jeho "nikdy jsem tě nemiloval"; Aldovo "nemusíš pořád všechno vědět"; Tomášovo nejcyničtější "chápu" a mezi nimi různé pomatení citů bez významu jako Oldovo "měla jsi si zjistit, že mám přítelkyni" nebo Kellyho "zkouším to naposledy, než odjedu a nikdy se nevrátím". Pokusy na lidech.

Než jsem začala s tímhle nečistým životem, byla jsem nepoznamenaná jak porcelánová panenka na poličce. Věřila jsem, že svojí jedinečnost si musím schovat pro někoho významnýho. To jsem ještě nevěděla, že spustím vlnu špatných rozhodnutí. A ani když se ohlédnu, nedokážu určit, co vlastně jsem udělala špatně. Jsou to jen mraky, který se přehnaly nad obzorem. Smutky už neprožívám tak oddělené. Když na mě padá deka, bere sebou všechny omyly, kterých jsem se dopustila. A já nevím, jak se odkrýt. Mohla bych udělat další tlustou čáru. Mohla.

Na nikoho ze svých špatných dnů se nezlobím. Vyrovnat se s Dorou musí být těžké. Hodně moc dává a ještě víc chce brát. A nikdy to neřekne. Nechce být ta, co si diktuje, omezuje, rozdává otázky. Když se obloha zatemní, stočí se do klubíčka, vyčítá si něco jiného a píše si na blog nadsazený texty. Aby se s tím vyrovnala. Pořádá večírky a usmívá se na lidi. A ty lidi po ní jdou.
Tahle spirála se točí s jistotou sobě vlastní.

***

Venku bylo krásně a trochu smutně. Nastoupila jsem do výtahu, aby mě svezl o kus výš. Vypadal tak neobyčejně. Nejsou v něm zrcadla, ani v něm nehraje píseň. Je tolik temný, obrysy jsou sotva znatelné. Nevím, jak ve skutečnosti vypadá, ale je nádherný. Konečky prstů už mi nemodrají zimou, neobjímá mě chlad. Je tak tichý. Natolik, že nemám odvahu to pokoušet. Ale jsem si docela jistá, že kdybych se zoufalstvím rozkřičela, nikdo mě neuslyší. Ani já sebe. Stěny bez zrcadel pohltí křik. Pár měsíců už v něm žiju, stojím a přemítám - pohybuju se vůbec? Obvykle cítíte pohyb, ale nedokážu rozpoznat jakou rychlostí a jakým směrem se ubírá. Nedokážu rozpoznat, jestli se vůbec někam ubírá. Zkušenost říká - je to výtah, tak zřejmě ano. Ale to není všechno. Postrádá většinu obvyklého příslušenství. Nevidím panel s tlačítky ani ty pro otevření a zavření dveří, nemluvě o nouzovém zastavení. Chybí i ukazatel, ve kterém patře se právě nacházím, žádná informace o počtu osob, upozornění pro uživatele a dokonce ani tabulka se jménem výrobce. Postupně jsem si začala připadat strašně bezbranná, opuštěná a sama.
Netuším, jak bych se odsud dostávala v případě katastrofy - pokud vůbec existuje větší katastrofa než myšlenka, že jsem tady sama a ty mi nepomůžeš. Tvůj výtah je dokonalá rakev. Krásná, pohodlná a neústupná. Před neobyčejnými dveřmi, které se neotevírají mi hlavou běhá vyhláška o požární bezpečnosti, kterou by jistě nesplnil. Do žádného výtahu nelze nastoupit, když hoří. Kdo mohl tušit, že hoří, když bylo tak krásně?

***

Vůbec si nejsem jistá, jestli tohle není největší pošetilost, dost možná hádám, že ještě teď se usmíváš a možná hledáš smysl ve spletitosti předchozích řádků. Nedokážu mluvit jasněji. Líbí se mi v tvém výtahu, má mě rád, ale je to nekonečná past mých pocitů. Nejsou to žádné zdi, které bych nemohla projít. Jsou vystavěný ze všech těch motýlků, který mnou proletí kdykoliv ne tebe vzpomenu. Spousta míst je diamantově pevná, jak se momenty pořád dokola přehrávají. A ty je nejspíš ani neregistruješ. Skrz slova "sama jsi kopýtka" bych neprošla, ani kdybych chtěla, tak moc si je ten kus výtahový zdi sám sebou jistej. Je tam a myslí to vážně. A skládá se s dalšími a dalšími a to všechno jsi zavinil.

Trying to touch and reach you with heart and soul.

4. října 2015 v 15:15 | D^ |  Černobílý svět.

Podávat si dopostele hrneček horké kávy z poličky nad hlavou se zdá být riskantní počin. Ale ne tolik, jako zrušit blogovou aktivitu. Všechno se někde vrší a můj mozek už začíná vypadat jako druhá polovina mého pokoje. Objekty bez razítka VYŘÍZENO.

Brzy se vracím do prahy a přmítám, co budu odpovídat na všechny ty zdvořilostní otázky. Nebudu daleko od pravdy, když polovinu z nich rovnou odhadnu na: "Tak co D, copak je novýho?". Trochu ujetý, uvědomovat si dopředu, že není na co odpovídat. Tedy né, že by se za léto nic nestalo. Ale i kdyby dotyčný nebyl přítelem na fb a neviděl fotky z Léta na hlíně, na odpověď by stačila jedna věta a dva povzdychy. Hm. Změny proběhlé jsou tak nějak těžko vyslovitené a v podstatě neuchopitelné, že vlastně nevím, jestli bych byla schopna je rozumně podat.

Dny jsou poměrně různorodé. Záleží na druhu zmatku, stesku a rodinného vzteku. Být v pohodě není jednoduché. Večery jsou konstantní. K pozdnímu odpoledni začne pes obíhat lidi po bytě a kňučet. K vymáhání venčení má připravený speciální výraz v obličeji aka jsem opušťený pes, nevidíte? A jaký vlastně je? Je to strašpytel, který neomylně rozeznává druhy podprsenek.

Co na tom záleží, že tě nemůžu nikdy mít. Show must go on.