4. října 2015 v 23:43 | D^
|
Martin řekl, že nemůže být s holkou, která mu připadá, že je chytřejší než on sám, a taky "srdci neporučíš"; Princ a jeho "nikdy jsem tě nemiloval"; Aldovo "nemusíš pořád všechno vědět"; Tomášovo nejcyničtější "chápu" a mezi nimi různé pomatení citů bez významu jako Oldovo "měla jsi si zjistit, že mám přítelkyni" nebo Kellyho "zkouším to naposledy, než odjedu a nikdy se nevrátím". Pokusy na lidech.
Než jsem začala s tímhle nečistým životem, byla jsem nepoznamenaná jak porcelánová panenka na poličce. Věřila jsem, že svojí jedinečnost si musím schovat pro někoho významnýho. To jsem ještě nevěděla, že spustím vlnu špatných rozhodnutí. A ani když se ohlédnu, nedokážu určit, co vlastně jsem udělala špatně. Jsou to jen mraky, který se přehnaly nad obzorem. Smutky už neprožívám tak oddělené. Když na mě padá deka, bere sebou všechny omyly, kterých jsem se dopustila. A já nevím, jak se odkrýt. Mohla bych udělat další tlustou čáru. Mohla.
Na nikoho ze svých špatných dnů se nezlobím. Vyrovnat se s Dorou musí být těžké. Hodně moc dává a ještě víc chce brát. A nikdy to neřekne. Nechce být ta, co si diktuje, omezuje, rozdává otázky. Když se obloha zatemní, stočí se do klubíčka, vyčítá si něco jiného a píše si na blog nadsazený texty. Aby se s tím vyrovnala. Pořádá večírky a usmívá se na lidi. A ty lidi po ní jdou.
Tahle spirála se točí s jistotou sobě vlastní.
***
Venku bylo krásně a trochu smutně. Nastoupila jsem do výtahu, aby mě svezl o kus výš. Vypadal tak neobyčejně. Nejsou v něm zrcadla, ani v něm nehraje píseň. Je tolik temný, obrysy jsou sotva znatelné. Nevím, jak ve skutečnosti vypadá, ale je nádherný. Konečky prstů už mi nemodrají zimou, neobjímá mě chlad. Je tak tichý. Natolik, že nemám odvahu to pokoušet. Ale jsem si docela jistá, že kdybych se zoufalstvím rozkřičela, nikdo mě neuslyší. Ani já sebe. Stěny bez zrcadel pohltí křik. Pár měsíců už v něm žiju, stojím a přemítám - pohybuju se vůbec? Obvykle cítíte pohyb, ale nedokážu rozpoznat jakou rychlostí a jakým směrem se ubírá. Nedokážu rozpoznat, jestli se vůbec někam ubírá. Zkušenost říká - je to výtah, tak zřejmě ano. Ale to není všechno. Postrádá většinu obvyklého příslušenství. Nevidím panel s tlačítky ani ty pro otevření a zavření dveří, nemluvě o nouzovém zastavení. Chybí i ukazatel, ve kterém patře se právě nacházím, žádná informace o počtu osob, upozornění pro uživatele a dokonce ani tabulka se jménem výrobce. Postupně jsem si začala připadat strašně bezbranná, opuštěná a sama.
Netuším, jak bych se odsud dostávala v případě katastrofy - pokud vůbec existuje větší katastrofa než myšlenka, že jsem tady sama a ty mi nepomůžeš. Tvůj výtah je dokonalá rakev. Krásná, pohodlná a neústupná. Před neobyčejnými dveřmi, které se neotevírají mi hlavou běhá vyhláška o požární bezpečnosti, kterou by jistě nesplnil. Do žádného výtahu nelze nastoupit, když hoří. Kdo mohl tušit, že hoří, když bylo tak krásně?
***
Vůbec si nejsem jistá, jestli tohle není největší pošetilost, dost možná hádám, že ještě teď se usmíváš a možná hledáš smysl ve spletitosti předchozích řádků. Nedokážu mluvit jasněji. Líbí se mi v tvém výtahu, má mě rád, ale je to nekonečná past mých pocitů. Nejsou to žádné zdi, které bych nemohla projít. Jsou vystavěný ze všech těch motýlků, který mnou proletí kdykoliv ne tebe vzpomenu. Spousta míst je diamantově pevná, jak se momenty pořád dokola přehrávají. A ty je nejspíš ani neregistruješ. Skrz slova "sama jsi kopýtka" bych neprošla, ani kdybych chtěla, tak moc si je ten kus výtahový zdi sám sebou jistej. Je tam a myslí to vážně. A skládá se s dalšími a dalšími a to všechno jsi zavinil.
Bojím se ve výtahu. Bojím se že tím zklamu tebe i sebe. Že to nezvládnu a budu mávat na kolemjdoucí, který přes slzy nevidím. Bojím se odejít, protože bych přišla o vše, co má v tomhle podivným výtahovym světě význam. A ne - nebojím se být sama - bojím se být sama uprostřed někoho.
Chtěla bych pochválit sama sebe, že jsem vydržela tak dlouho netrojčit. A nikomu to neříct. S nikým nesdílet, že jsem dojatá tvojí existencí, který zřejmě svět moc nerozumí. Nedokážu si ospravedlnit, proč jsi to zrovna ty a mám pocit, že to víš. Přesto plamínky v tvých očích jsem nikdy u nikoho neviděla. A nejspíš ani necítila. Když jsem ti říkala, že jsi mi změnil význam slova ráda, myslela jsem to vážně. A ty jsi se smál a ...vlastně se asi směješ vždycky všemu, nejspíš máš nadhled, který si já dokážu osvojit jen nahodile. A možná je to jen takový zvyk. Možná se doopravdy nesměješ.
Vydržela jsem věřit v nějaký zlom dlouho a snad to víš. Nejspíš proto, že vždycky tak trochu visel ve vzduchu. Neptala jsem se. Fuuu, je tak těžký říkat pravdu. Pravda je, že jsem trochu doufala, že tě obejmu ještě před koncem roku. Když si uvědomím, že ne, chci se zas schoulit do klubíčka noci a nebýt. Je ve mě nejak tma, víš to?
Dokázala bych psát a nikdy nepřestat. Proto jsem vyběhla ven, protože Sida, toho neopiješ rohlíkem (ani ničím jiným). Pršelo a já nejraději brečím v dešti za běhu. Není to vidět. Když se i náš stín ztratil v parku, uvědomila jsem si, že už nemůžu. Brečet. Běželi jsme dál i když mi to vůbec nešlo. Nejhůř za celé léto. Už jsem vážně unavená. Tak docela unavená. Kdybych mohla, prospím život, doopravdy.
Tak jsem si řekla, že přeci můžu dokázat co chci, mezi tím pláčem. Takže přestanu brečet, uběhnu maraton, udělám podzimní státnice, omluvím se všem, kterým jsem nevhodně vstoupila do života, půjdu na noční do kauflandu a možná se přihlásím na University of Illinois a možná i toho architekta někdy dokončím. (tu lež si škrtněte)
A taky.
Budu tě mít ráda.
Tím novým způsobem.
Když jsme mluvili včera a já tady vypouštěla další zbytečný slzy, co už jsem nezvládla skrývat, bylo to zoufalý. Nemám naději, že to bude v dohledné době jinak. Maminka mi nakreslila na ruku stříbrnou myšku, kterou nesmím smýt slanou vodou. Tak už nebuď smutná, holčičko.
Promiň mi, že jsem to tady napsala. Chtěla jsem to jít napsat na nebe, ale skřítci říkali, že tolik hvězdnýho prachu nám nepůjčí. Musela jsem do jinýho světa, ale v paralelním jsou jen písmenka, co maj ke hvězdám daleko. I já mám k tvý hvězdě daleko a taky se musím nezbláznit. Nebudu číst co píšeš. A to je vážně škoda. A ty bys zas mohl nekomentovat sarkasticky co píšu já. Nechci tě odehnat. Jen už neumím rozdělit svůj den mezi tebe a den. Vím, že pro tebe život tam je lepší. A jsem ráda, že to tak je. Možná to bude celé na mě, jestli pro tebe opustím všechno. Někdy bych hrozně chtěla (všechno).
Stejně tak, jako mě v noci probouzí představa že jsi někde tady, vedle (zdálo se mi, že čtu poslední článek...jen zdálo), tak moje opuštěný dny provází představa, jak tě potkám po cestě z metra, na večerním běhu, pojedem stejným vlakem nebo z ulice uvidím, jak se čelem opíráš o stůl v útulné vinárničce, jako od Hraběte. A budu se divit, jak jsi velký. Ještě vetší, než jsem myslela. Když tě pak obejmu, budu si připadat v bezpečí. A okolo budou lítat hvězdičky.
***
Vystoupit z výtahu můžu jentehdy když se dveře otevřou. Ale já ho neřídím a ty ... ty asi nemáš návod.
***
K věcem, jichž neznám, horoucně se vinu.
Ženu se k cíli, jehož nežádám.
...bude mi to znít v uších. Snad i já jsem v tobě něco zanechala. Něco na cestu.
D.,
se srdcem na dlani.
Jednou někdo řekl:"Psaní od srdce bývá nejlepší"
Já bych k tomu dodal:jen musí být pochopeno správnými lidmi. Snad budou číst návody.