"Proč to kazíš, když už to bylo tak pěkný?!"
Nebudeš muset nic dělat, dostaneš cimru "v zadu", budeš klikat co chceš. Stačí přivést toho chlapa, samy to nezvládnem. I dětem tam bude líp, budou na čerstvym vzduchu.
"Holky, vy to máte fakt vymyšlený..."
Nojo, dělat dobrý obídky je to jediný, co nám šlo bez velkýho úsilí. Ale možná by stačilo dělat investiční záměry. Radit, v tom máme taky poměrně jasno.
_______________________________________________________________________________________________________
Vždycky jsem chtěla hotel. Dřív, než jsem si uvědomila, že budu navždycky sama neschopná štěstí prodávat v květinářství Neuvěřitelný Krásy a čekat tam na prince, aby mi řekl, že jsme to dokázali. Jestli ještě ale bude čemu fandit.
Domácí holčičí drbání vyprofilovalo penzion s pokojíčkama k nakousnutí; s jídlem, který lidi vždycky spojuje; s gaučíkama, na kterých se natáhnete po obědě; s vypěstovanou levandulí; s místností pro kluky-tatínky, aby se mohli podívat, jak dopadl ten zápas; s kurzama šití na odpoledne; v zimě s velkým krbem; s velkou knihovnou; s potulným kytaristou místo rádia; s básníkem, co vám složí verše na rozloučenou....s notnou dávkou lidskosti. Penzion se sluncem uvnitř. Který tam dáme, protože to umíme.
Jenže lusknutím prsů se nic nestane. A my jsme příliš zakonzervovaný v týhle době. Tím, co musíme, co by se mělo a tím, na co doopravdy dosáhneme.
Ale na snech to nic nemění. Když už víte, že k paštice bude marmeláda z červené cibule; kdo bude vařit český nezdravosti a kdo zdravý nedobrosti; když víte, jakou barvu bude mít prostírání a že čokoládový pralinky jako dárek jsou nutnost. Když víte, že lásku můžete dát skoro všem - nezáleží jak.
Mít sny, je to pošetilé?
A právě jsem vymyslela, že se bude jmenovat Penzion Neuvěřitelný Krásy. Jdu to říct holkám.







Taky chci penzion!